Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Per Olov Enquist: Od milenek zpátky do cely

    Vůbec poprvé mi Per Olov Enquist přislíbil interview v listopadu roku 1989, kdy se na švédském velvyslanectví v Praze konal seminář švédských a českých spisovatelů a překladatelů. Bohužel se tehdy neuskutečnilo, což kupodivu nezpůsobily neplánované demonstrace proti režimu, které poněkud pozměnily plánovaný program semináře, ale to, co sám Enquist dnes nazývá „těžkou osobní krizí“. Jelikož však šéfredaktor kulturního periodika, ve kterém interview mělo vyjít, trval na splnění zadaného úkolu, nezbylo mi než se uchýlit k drobnému podvodu a odpovědi na připravené otázky vykrást z rozhovorů a článků publikovaných ve švédském tisku. Od té doby se situace výrazně změnila – Enquist svou krizi překonal a v následujících letech napsal řadu úspěšných próz a dramat. A českým médiím postupně poskytl tolik rozhovorů, že se zřejmě stal u nás nejzpovídanějším současným švédským autorem. Zatím poslední příležitost si s ním popovídat se mi naskytla před několika měsíci, jedenadvacet let po výše zmíněném debaklu, kdy opět zavítal do Prahy. Divadlo Na zábradlí tehdy zrovna uvádělo jeho nejnovější hru Blanche a Marie a nakladatelství Host připravovalo české vydání jeho bestsellerové autobiografie Jiný život, které se koncem dubna objeví v našich knihkupectvích. Je tedy přirozené, že se náš rozhovor točil především kolem těchto témat. Ale samozřejmě nejen kolem nich.

    Divadlo je nevěrná milenka

    Vaše dosud poslední divadelní hra Blanche a Marie je pro vaše dílo poněkud atypická. Je to poprvé, co jste jedno a totéž téma zpracoval jak v dramatické, tak i v románové podobě. Je to náhoda, nebo to znamená, že obě části vaší tvorby – próza a drama – se k sobě přibližují?

    Když jsem se roku 1976 pustil do své dramatické prvotiny Noc tribádek, ještě jsem nevěděl, že umím psát divadelní hry – zato romanopiscem jsem byl už patnáct let. Ale cosi ve mně drama a prózu spojovalo, možná určitý cit pro rytmus. Později jsem tuto hranici několikrát překročil, aniž si toho někdo všiml. Návštěvu osobního lékaře jsem se původně snažil napsat jako filmový scénář (ale naštěstí jsem přešel na prózu). Totéž se týká Lewiho cesty. Blanche a Marie začaly někdy v polovině šedesátých let jako skica k básnické suitě. A Svržený anděl je vlastně písňová suita. Próza, drama a poezie u mě během pracovního procesu celou dobu konvergovaly, i když v konečném výsledku je to dobře zamaskované. Ačkoli vlastně ne: myslím, že se to přece jen dá poznat.

    To znamená, že Knihu o Blanche a Marii a hru Blanche a Marie jste psal současně?

    Ne. První náčrty Blanche a Marie začaly v šedesátých letech, pak to dlouho leželo nehotové, potom jsem – někdy v roce 2005 – napsal román a teprve o dva roky později divadelní hru, podle románu. Výraz „podle“ je ovšem – s ohledem na tohle všechno – velmi dvojznačný. Všechno jsem už dlouho měl v hlavě, jenom jsem hledal odpovídající formu.

    Jak se tedy rozhodujete pro konkrétní uměleckou formu? Co určuje, jestli konečným výsledkem bude román, drama, nebo něco jiného?

    Vlastně nevím. Ale v hloubi duše mám pocit, že jsem nejšťastnější, když to váhání nakonec vyústí v román – text, na který jsem úplně sám, který můžu obejmout, kontrolovat, s kterým můžu spát a být v bezpečí. Divadlo je nevěrnější milenka.

    Říká se, že milenky jsou buď věrné, anebo krásné. Patří tedy divadlo spíš do té druhé kategorie?

    Divadlo znamená soužití, lidi, skupinu, protiklad samoty a izolace. Divadlo, to je na rozdíl od osamělé práce na románu celá řada milenek. Nad románem se však vznáší nejen velká samota, ale i naprostá kontrola – rozhodujete o každé čárce, o každé osobě, román a vy jste jedno a totéž. Divadlo vás trhá na kusy. Když dopíšete text, nemůžete už nic vzít zpátky – ale milenky vás pak nejen milují, ale také váš text rozvíjejí, ničí, dovršují. Vstoupit do světa divadla znamená vystoupit ze samoty. Brzy ale zase chcete zpátky do cely, kde jste izolovaný se svým románem. A odtamtud pak znova zatoužíte ven, po milenkách…

    Celý rozhovor najdete v Divadelních novinách 8/2011, které vyjdou v úterý 19. dubna


    Komentáře k článku: Per Olov Enquist: Od milenek zpátky do cely

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,