Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Čelákovické glosy (No. 54)
Letošní Pražský divadelní festival německého jazyka začal pro mě už o den dříve představením To téma: Moc a bezmoc / Das Thema: Macht und Ohnmacht v provedení Česko-německého nabroušeného kabaretu (Konkurrenz-Kabarett).
Česko-německý nabroušený kabaret:
Roman Horák, Philipp Schenker a Markéta Richterová. Foto Vojtěch Polák
Na rozdíl od minulé produkce, kdy hráli o sobě (tématem byla identita navrátilců, rozepjatých mezi německy mluvící zemi a Čechy), letos se zabývali politikou (tou přece žijeme všichni, že). Ukázalo se, že jejich zkušenostní zázemí je ovšem dost malé… Kontrapozice výroků Zemana a Konfucia je spolehlivý způsob, jak ukázat inženýrovu nicotnost, to je ovšem trochu málo pro údernou nabroušenost. Výsledkem byl sice celkem zábavný večer, ale bez podstatného přesahu, měl jsem pocit, že vidí zdejší situaci jako Hurvínek válku (nabízeli k podpisu cosi jako protestní dopis – na to se dá reagovat jen smutným úsměvem či spíše úšklebkem, vždyť přece ani Letné nic „neřeší“—) Večer prezentoval z festivalového motta tu bezmoc.
(Taky už nezpívají tak dobře, jako posledně!)
Moliere: Misantrop
Molierova hra není založena na fyzické akci, ale na slově. V precizním podání německých herců vynikla krása jazyka. Maximálně puristická scéna – hraje se v holém černobílém kvádru, vymezeném pružnými provazy, na nichž herci někdy visí – soustřeďuje divákovu pozornost k obsahu správně nuancovaně přednášených veršů, provokuje divákův rozum, nutí ho uvědomit si, že v těchto zdánlivě povrchních hrátkách jde o život, lidské vztahy, lásku; vyjevují se také nikterak pozivitní charaktery postav. Byl to opravdu herecký koncert, perfektní řeč podtrhovala drobná gesta, pohledy, mimika. Ulrich Matthes v titulní roli spíše nenápadně „ovládal“ celý soubor.
Program píše, že děj se odehrává v krachující továrně na mlhu – na správně zakrámovanou scénu přicházejí čtyři pracovníci (3 muži, 1 žena) v dobré náladě, už z dálky je slyšet jejich vícehlasý zpěv (vrcholným výkonem je přednes Monteverdiho madrigalu Io mi vivea com‘ aquila), později i hrají na housle, violoncello (např. pizicato pomocí větrníků!) a celestu. Zvědavé dívce, která do továrny nejspíš zabloudí, rádi a ochotně předvedou všechno, co jejich stroje umí, zapojí ji do vytváření zázraků, stane se součástí kolektivu, dokonce naváže vztah s nejmladším pracovníkem. Starý radiopřijímač ohlásí neštěstí, požár továrny, poté znázorněný hustou mlhou-kouřem. Přesto, že provoz tak končí, celý večer, plný lehce dadaistických hříček a poetických situací, přinesl pozitivní náladu, dost potřebnou po sice perlivém, ale ve vyznění temném Misantropovi.
///
Více o PDFNJ na i-DN:
…
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 54)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
