Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Čelákovické glosy (No. 22)

    Rainer Werner Fassbinder: Strach jíst duši / Angst essen Seele auf /23.listopadu, Divadlo pod Palmovkou/

    Při adaptaci Fassbinderova filmu, který získal v roce 1974 na festivalu v Cannes dvě ceny, podtrhli dramaturg Petr KlariN Klár spolu s režisérem Janem Fričem kabaretní prvky. Příběh vztahu stárnoucí vdovy Emmi a marockého gastarbeitra Aliho (z její strany zřejmě i lásky, vyvolané dlouhým osamělým životem vdovy) se odvíjí jako veselá show, z níž hořké momenty (předsudky Emminých dětí, jejích spolupracovnic- uklízeček, posměch Aliho arabských kamarádů) vystupují tím zřetelněji. Aliho arabští kamarádi fungují jako mini company, mj. se svíjejí skoro nazí v baru u tyčí místo obvyklých děvčat. Osamělá Emmi, která se v tomto lokálu schová před deštěm, se stane terčem žertování a trochu i posměchu osazenstva. Ali je jí vlastně „přidělen“, kamarádi ho přimějí, aby ji vyzval k tanci, protože se chtějí na účet stárnoucí ženy pobavit. Krátký kontakt se ovšem rozvine v déle trvající vztah, který je brzy „dovršen“ sňatkem, zdánlivě kvůli vnějším okolnostem. Emmi se opravdu do vztahu vkládá, na rozdíl od Aliho, kterého se snaží „poněmčit“, integrovat (se dnes říká), např. jídlem.

    Kabaret se odehrává v baru snadno přeměnitelném v ložnici – „arabská company“ vyveze z pozadí nadměrnou manželskou postel. Za „letištěm“ je velká socha jednorožce s obřím penisem. Mužské kostýmy jsou navrženy ironickou nadsázkou – Ali je ve zlatém trikotu s vyrýsovanými svaly (později si ho svlékne a odhalí vlastní torzo). Pro obřad se šťastný pár vystrojí do čehosi, co je buď Princ+Sněhurka nebo Vinetou+Nšoči (obojí výklad je možný).

    Skoro čtyřicet let starý Fassbinderův text je dnes velmi aktuální – včetně problémů se zlodějskou romskou uklízečkou (spolupracovnice Emmi). Výborně typově obsazená inscenace brněnského Národního divadla hraná od začátku s nasazením a přitom lehkým nadhledem získala letošní Cenu Josefa Balvína.

    ///

    Milo Rau: Soucit. Příběh kulometu / Mitleid. Die Geschichte des Maschinengewehrs /25. listopadu, Divadlo Archa/

    Rozhlasová hra na jevišti. Mladá Afričanka z Konga adoptovaná belgickými manželi z malého městečka vypráví francouzsky krátce svůj životní příběh, pak funguje jako zvukařka. Hlavní slovo má blondýna – pracovnice NGO, která německy hovoří o uprchlících obecně a pak o své práci v Kongu a Rwandě. Poodkrývá při tom některé bizarní momenty ze života na misi. Zřejmě v obou případech jde o reálné zážitky.

    Asi pro podtržení autentičnosti jsou diváci konfrontováni s dekorací-asambláží, hromadou odpadků, kupodivu nezapáchající.

    Výkon hlavní představitelky vyvrcholí tím, že se vymočí na tuto hromadu.

    Prostě všestranně angažované divadlo… Nebo jenom trapnost – celé??

    ///

    Ilija Trojanow: Moc a vzdor / Macht und Widerstand /26. listopadu – Národní divadlo, Nová scéna/

    Bulharský spisovatel Trojanow, který žije od dětství na Západě (rodina odešla v roce 1971, když mu bylo 6 let), napsal román o potrestaném anarchistovi, který byl deset let ve vězení za odpálení Stalinova pomníku a po změně režimu pátrá po svých mučitelích. Konstantin se při tom setkává většinou s lidmi z bývalých mocenských struktur, kteří se novým podmínkám snadno přizpůsobili a nemají žádný důvod, aby mu při hledání a získávání dokumentů pomáhali. Jeho hlavní trýznitel, Metodij, by mohl po převratu žít spokojený život prominetního penzisty, objeví se však mladá žena, která tvrdí, že je jeho dcerou (měl znásilnit její matku uvězněnou v lágru, který jako inspektor navštěvoval). Na její naléhání si nechá udělat test na otcovství ve vojenské nemocnici, kde mu dají dvě obálky: jednu se skutečným výsledkem, druhou se zfalšovaným, ale neví, která je ta, jíž chce dívce dokázat, že není její otec. Rozlehlá inscenace končí oznámením Metodijovy smrti.

    Hlavním dějištěm – podiem je velká krychle bez stěn, zbytek scény v pozadí slouží jako šatna pro tři herce a jednu herečku, kteří hrají mnoho postav; nejen zvládají opět velké množství textu, ale v obraze oslava Metodijových narozenin v Burgasu (kde vystupují v travesty-kostýmech) dokážou i hrát na klavír, tubu, cornu, malou trubku a také zpívat (skoro jako to umí Marthalerova ekipa).

    Popřevratové prostředí i problémy byly a jsou, soudě podle předvedeného, stejné nebo velmi podobné v Bulharsku i u nás, text tedy nepřináší pro českého diváka prakticky nic zajímavého, nového. Inscenaci by prospěly výrazné škrty (přinejmenším ve velkém Konstantinově monologu-polemice s profesorem psychiatrie, kde prezentuje svoji znalost marxistické literatury), které by ocenilo i německé publikum, protože by posílily dramatičnost (o kterou se režisér Pařízek jinak celkem s úspěchem snaží).

    Poznámka na závěr:
    Německému politickému divadlu se očividně nejlépe daří v moravských rukou (viz Fassbinder a s výhradou i Trojanow), aspoň taková je bilance z letošního festivalu.

    ///

    Předchozí autorův díl o PDFNJ:

    Čelákovické glosy (No. 21)

    Festivalové zpravodajství:

    Střípky z PDFNJ (No. 1)

    Střípky z PDFNJ (No. 2)

    Střípky z PDFNJ (No. 3)

    Více o PDFNJ na i-DN:

    PDFNJ začne zítra a propukne za týden

     

    • Autor:
    • Publikováno: 29. listopadu 2017

    Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 22)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,