Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nebylo… aneb Jsem Ivo Osolsobě

    K vzpomínání na osobnosti brněnské divadelní historie se ve čtvrtek 15. června v podvečerních hodinách sešli pamětníci i mladí zájemci. Setkání se konalo v podkroví Mahenova památníku, v místnosti s masivními dřevěnými trámy a futuristickým portrétem Jiřího Mahena.

    Mahenův památník, Mahenova 357/8, Brno-střed. FOTO archiv

    V malé vilce, která dnes nese název Mahenův památník, totiž brněnský autor léta žil a tvořil po boku své mladé manželky. V roce 1939 se po výslechu gestapa rozhodl tento svět opustit a několik metrů od míst, kde nyní seděli diváci, si nasadil oprátku kolem krku.

    V prašném a dusném podkroví byly na improvizovaném jevišti rozestavěny dvě židle s pulty a mezi nimi tabule s černobílými fotografiemi. FOTO JAROSLAV BOBEK

    V prašném a dusném podkroví byly na improvizovaném jevišti rozestavěny dvě židle s pulty a mezi nimi tabule s černobílými fotografiemi. Na jednu židli se posadil Jaroslav Tuček, který „torzo pásma o divadle, které bylo a už není“ režíroval a současně v něm účinkoval. Druhé místo zaujala mladá usměvavá slečna – Bernadeta Osolsobě, vnučka slavného divadelního teoretika a dramaturga.

    Na jednu židli se posadil Jaroslav Tuček, druhé místo zaujala Bernadeta Osolsobě, vnučka slavného divadelního teoretika a dramaturga. FOTO JAROSLAV BOBEK

    V první řadě usedla autorka scénáře PhDr. Eugenie Dufková. Mnozí ji v Brně znají jako redaktorku divadelních almanachů, dramaturgyni baletu Státního divadla, kulturní publicistku, historičku a autorku několika monografií. Mimo to svého času redigovala měsíčník Státního divadla PROGRAM a jeho přílohu, encyklopedický spis Postavy brněnského jeviště.

    V první řadě usedla autorka scénáře PhDr. Eugenie Dufková. FOTO JAROSLAV BOBEK

    Jaroslav Tuček po čas celého čtení brechtovsky přebíral role všech významných divadelníků, o nichž byla řeč, a vzápětí je doplňoval svými osobními komentáři a příběhy. Na začátku se představil Jsem Ivo Osolsobě… a jal se vzpomínat na časy, kdy Osolsobě působil jako dramaturg brněnské operety. Teoretik a zastánce operetního žánru ve svých spisech operetu obhajoval: Můžete trvdit, že opereta jsou příběhy líbivých melodií a šťastných konců, ale jen do doby, než se zvedne opona!

    Ivo Osolsobě /26. 3. 1928 Brno – 27. 9. 2012 Brno/, divadelní dramaturg, divadelní a literární teoretik, čelný představitel české sémiotiky, občasný režisér a častý překladatel především muzikálových textů, profesor Janáčkovy akademie múzických umění, držitel Ceny města Brna, dramaturg zpěvohry Národního divadla Brno. FOTO archiv

    Dramaturg Osolsobě se setkával s nejvýznamnějšími divadelníky své doby – teatrologema dramaturgem Bořivojem Srbou, hercem a „prvním milovníkem“ operety a muzikálů Antonínem Julínkem či dramaturgem a dirigentemVáclavem Noskem. Vzpomínalo se na Noskovu glosu: Nechápu, proč při reklamě na zubní pastu musí hrát Beethovena… a jak kritizoval soudobé tendence vnímat hudbu pouze jako kulisu, a ne jako umělecké dílo zasluhující naši pozornost. Aby se nám postavy divadelního Brna ještě více zpřítomnily, vstával Jaroslav Tuček od pultíku a ukazoval na jejich fotografie a komentoval je.

    Řeč samozřejmě musela přijít i na dalšího „milovníka“ operety Oldřicha Nového. Po roce 1948, kdy mu bylo odebráno jeho divadlo, jej totiž Osolsobě pozval k pohostinské režii do Reduty, aby se dál mohl věnovat svému umění. Od Nového se  přešlo k dirigentovi a „desetidennímu“ šéfovi operety Jiřímu Karáskovi, herečce Heleně Trýbové a herci Josefu Karlíkovi. U Josefa Karlíka se Tuček  zastavil, aby nám velmi procítěně a expresivně předvedl úryvek dramatu Král krysa, ve kterém Karlík kdysi exceloval.

    Zleva Bernarda Osolsobě, Jaroslav Tuček, PhDr. Eugenie Dufková a prof. Jarmila Krátká… FOTO JAROSLAV BOBEK

    Vzpomínalo se i na významného tenoristu Viléma Přibyla a jak byl pozván do londýnského Royal Opera House. Poprvé interpretovat Beethovenova Fidelia, podruhé na scénické uvedení Mahlerovy Písně o zemi. Tuček na něj má i osobní vzpomínky z dob, kdy s ním sdílel šatnu v Janáčkově divadle. Přibyl se prý často rozcvičoval u křídla, které si do šatny vyžádal, a láskyplně zpíval úryvky z Janáčkovy Jenůfy.

    Jako  svérázná osobnost brněnské scény byl představen režisér Stanislav Fišer, který se věnoval převážně muzikálovým produkcím – My Fair Lady či West Side Story. Tuček  vyprávěl historku, jak Fišer potkal roku 1959 na ulici Kotlářská básníka Jana Skácela a ten mu na místě věnoval sbírku básní Kolik příležitostí má růže. Z ní jsme slyšeli báseň: Až se můj život schýlí / nakloní / takový přál bych si mít dům: / dubový by měl práh / podrovnávku z opuky / do sadu okno / sadu starého

    Jistě mnohé z nás napadlo, že Skácel možná mluvil o domě podobném tomu Mahenovu. Se zapadajícím sluncem se podkrovní místnost naplnila nostalgií a myšlenkami  na časy, kdy divadlo – vzdor nepříznivému politickému klimatu – své publikum spojovalo, povznášelo a bavilo.


    Komentáře k článku: Bylo nebylo… aneb Jsem Ivo Osolsobě

    1. Jaroslav Řezáč

      Profilový obrázek

      Díky
      za velmi zajímavé a zároveň informativní povídání…

      23.06.2017 (15.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,