Divadelní noviny > Burza

Bylo nebylo… aneb Jsem Ivo Osolsobě

K vzpomínání na osobnosti brněnské divadelní historie se ve čtvrtek 15. června v podvečerních hodinách sešli pamětníci i mladí zájemci. Setkání se konalo v podkroví Mahenova památníku, v místnosti s masivními dřevěnými trámy a futuristickým portrétem Jiřího Mahena.

V malé vilce, která dnes nese název Mahenův památník, totiž brněnský autor léta žil a tvořil po boku své mladé manželky. V roce 1939 se po výslechu gestapa rozhodl tento svět opustit a několik metrů od míst, kde nyní seděli diváci, si nasadil oprátku kolem krku.

V prašném a dusném podkroví byly na improvizovaném jevišti rozestavěny dvě židle s pulty a mezi nimi tabule s černobílými fotografiemi. Na jednu židli se posadil Jaroslav Tuček, který „torzo pásma o divadle, které bylo a už není“ režíroval a současně v něm účinkoval. Druhé místo zaujala mladá usměvavá slečna – Bernadeta Osolsobě, vnučka slavného divadelního teoretika a dramaturga.

V první řadě usedla autorka scénáře PhDr. Eugenie Dufková. Mnozí ji v Brně znají jako redaktorku divadelních almanachů, dramaturgyni baletu Státního divadla, kulturní publicistku, historičku a autorku několika monografií. Mimo to svého času redigovala měsíčník Státního divadla PROGRAM a jeho přílohu, encyklopedický spis Postavy brněnského jeviště.

Jaroslav Tuček po čas celého čtení brechtovsky přebíral role všech významných divadelníků, o nichž byla řeč, a vzápětí je doplňoval svými osobními komentáři a příběhy. Na začátku se představil Jsem Ivo Osolsobě… a jal se vzpomínat na časy, kdy Osolsobě působil jako dramaturg brněnské operety. Teoretik a zastánce operetního žánru ve svých spisech operetu obhajoval: Můžete trvdit, že opereta jsou příběhy líbivých melodií a šťastných konců, ale jen do doby, než se zvedne opona!

Dramaturg Osolsobě se setkával s nejvýznamnějšími divadelníky své doby – teatrologema dramaturgem Bořivojem Srbou, hercem a „prvním milovníkem“ operety a muzikálů Antonínem Julínkem či dramaturgem a dirigentemVáclavem Noskem. Vzpomínalo se na Noskovu glosu: Nechápu, proč při reklamě na zubní pastu musí hrát Beethovena… a jak kritizoval soudobé tendence vnímat hudbu pouze jako kulisu, a ne jako umělecké dílo zasluhující naši pozornost. Aby se nám postavy divadelního Brna ještě více zpřítomnily, vstával Jaroslav Tuček od pultíku a ukazoval na jejich fotografie a komentoval je.

Řeč samozřejmě musela přijít i na dalšího „milovníka“ operety Oldřicha Nového. Po roce 1948, kdy mu bylo odebráno jeho divadlo, jej totiž Osolsobě pozval k pohostinské režii do Reduty, aby se dál mohl věnovat svému umění. Od Nového se  přešlo k dirigentovi a „desetidennímu“ šéfovi operety Jiřímu Karáskovi, herečce Heleně Trýbové a herci Josefu Karlíkovi. U Josefa Karlíka se Tuček  zastavil, aby nám velmi procítěně a expresivně předvedl úryvek dramatu Král krysa, ve kterém Karlík kdysi exceloval.

Vzpomínalo se i na významného tenoristu Viléma Přibyla a jak byl pozván do londýnského Royal Opera House. Poprvé interpretovat Beethovenova Fidelia, podruhé na scénické uvedení Mahlerovy Písně o zemi. Tuček na něj má i osobní vzpomínky z dob, kdy s ním sdílel šatnu v Janáčkově divadle. Přibyl se prý často rozcvičoval u křídla, které si do šatny vyžádal, a láskyplně zpíval úryvky z Janáčkovy Jenůfy.

Jako  svérázná osobnost brněnské scény byl představen režisér Stanislav Fišer, který se věnoval převážně muzikálovým produkcím – My Fair Lady či West Side Story. Tuček  vyprávěl historku, jak Fišer potkal roku 1959 na ulici Kotlářská básníka Jana Skácela a ten mu na místě věnoval sbírku básní Kolik příležitostí má růže. Z ní jsme slyšeli báseň: Až se můj život schýlí / nakloní / takový přál bych si mít dům: / dubový by měl práh / podrovnávku z opuky / do sadu okno / sadu starého…

Jistě mnohé z nás napadlo, že Skácel možná mluvil o domě podobném tomu Mahenovu. Se zapadajícím sluncem se podkrovní místnost naplnila nostalgií a myšlenkami  na časy, kdy divadlo – vzdor nepříznivému politickému klimatu – své publikum spojovalo, povznášelo a bavilo.

• Autor: Tereza Turzíková
• Publikováno: 23. června 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bylo nebylo… aneb Jsem Ivo Osolsobě

1. Jaroslav Řezáč

   

   Díky
   za velmi zajímavé a zároveň informativní povídání…

   23.06.2017 (15.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ