Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Bylo nás pět a půl, dějství třetí

    Pan docent

    Jak jste mohli, milí čtenáři, zaregistrovat v prvním dějství, měla se objevit na jevišti postava docenta Miloše Hynšta. Byla mi slíbena režisérem Jiřím Holečkem, jako smysl mého angažmá v Uherském Hradišti. Já, divadelní historií nedotčený prosťáček, úplné tele z Rumunské ulice ve Veselí nad Moravou, jehož dosavadní divadelní sen balancoval na struně napjaté mezi existencí Divadla na provázku a Ypsilonky, jsem se začal pídit mezi kolegy, kdo to vlastně je. Byl jsem už několik dnů slavnostně zastrčen do nápovědní budky a občas připouštěn na jeviště (do roka mne z ní vytáhnou, protože horšího nápovědu svět neviděl a hlavně neslyšel, dokonce jsem se zkraje bezelstně vydával dívat se do herecké lóže, jak kolegové hrají). Byl jsem vděčný za každé slovo, které se mnou Mistři ze souboru ztratili. Dlouho jsem se ničeho nedopátral, kromě pohrdlivých posměšků. Docent? Pro toho jsme loutky! Ještěže jsi, Roberte (on totiž nikdo pořádně nevěděl, jak se jmenuju…), neviděl Vassu Železnovovou s Miladou Kuncovou v hlavní roli. Ve lví kleci s bičem! On je to drezér! Lukyho Řehoře donutil, aby se ve Hře na Otona ostříhal dohola! Valter Řehoř, zvaný Luky, si ovšem pana docenta nesmírně cenil, umře o pár let později po Štědrém dnu mladý a krásný ve spánku na vrozenou srdeční vadu u maminky v Petřkovicích u Karviné v dvojdomku, který z druhé strany sdílela rodina jeho spolužačky Haničky Zagorové.

    Břetislav Rychlík

    Večírek u přátel Rohelových ve Starém Městě u Uherského Hradiště foto Jiří Rohel

    Jelo se na festival jihomoravských divadel do Zlína, tehdy Gottwaldova. K autobusu přišel nepřístupně vyhlížející malý muž. Docent? Vypadal jak úředník z Kafky. Oblek, kravata, baretka na hlavě, velké přísné obroučky brýlí. Ten dojem zesílil, když si v autobusu začal pečlivě načesávat bílé vlasy zezadu dopředu. Ale byl kolem něho cítit nebývalý respekt (ze strany těch, kteří mu v klubu nemohli přijít na jméno, to byla pokrytecká devótnost). Někdo mne představil, docent veleslušně opětoval, ale měl jsem dojem, že jinak si mne ani nevšiml. Později se dovídám, že mu vlasy, které měl jak kuře chmýří, slezly při chemoterapii a znovu rostou. Tyto vyčerpávající kůry se budou opakovat na konci sezony 1979/1980, kdy musel za Neubauera odeslaného na protialkoholní léčení převzít režii Nestroye. Pendloval mezi strachem i nadějí lidí s rakovinou, brněnským Žlutým kopcem a divadlem. Režíroval, občas s viditelnou bolestí, ale nedal to slůvkem najevo. (V roce 2014 sedím u režijního pultu v hledišti Slováckého divadla před zkouškou hry Karla Steigerwalda Cena facky a vidím tento obraz: Hynšt zkouší, zeslabený rakovinou, před sebou nakrájené kousky jablka, nic moc nemohl jíst. Někdo namítl, že něco nejde. Hynšt pomalu, unaveně vstal, dojedl kousek jablka, shodil sako – režíroval vždy v obleku – na jevišti se vyšvihl na ruce a přešel po rukou celou forbínu.)

    Dojíždíme do Zlína a já mám možnost vidět to diktátorsky chladné, brechtovsky zcizené divadlo. Místo toho se odehrálo něco, co jsem do té doby u žádné inscenace v Uherském Hradišti neviděl. Lišák Volpone alžbětince Bena Johnsona, inscenovaný na principu commedie dell’arte. Masky, scénografie jen prkna a sudy, živé komediantství, strhující temporytmus, výborné texty písní (Napsal kulisák? Vojta Vacke? Ten obrýlený se sykavkama, co pořád kouří a má ke všemu jedovaté připomínky?). Herce jsem nepoznával, žádná šmíra, macha, šuplíky. Mezi realistickými režiemi dvou kmenových režisérů divadla, Karla Neubauera a Huga Domese, to působilo jako zjevení.

    Neberte Vraspírkovi ty repličky

    Na fermanu se v říjnu objevilo obsazení Richarda III. V hlavní roli Lubomír Vraspír, démon divadla. Talent od pánaboha, který se jediný nestyděl chodit mistrovsky po Hradišti s textem z Dilie srolovaným pod paží. Vraspír přišel na první čtenou Richarda s kuličkou v botě, aby kulhal, a s přidělaným hrbem. V klubu předváděl, jak má chycenou figuru. Hynšt začal obsáhlým výkladem, historický kontext, téma, dějiny inscenování, náš výklad, seznam doporučené literatury, včetně úkolů pro herecké uchopení postav – to byly v zásadě eseje na téma Shakespeare, Richard III. a my dnes. Doba je zlá a ještě horší bude, když o špatnostech se jen mlčí všude! Pak začal diktovat škrty, tu jsem viděl něco, co už jsem od té doby nikdy nespatřil. Luboš Vraspír se přes prázdniny naučil celou roli nazpaměť. Při některých škrtech mu začaly téct slzy, opravdové, hluboce prožívané slzy. K tomu dramatickým hlasem prosil: Pane docente, neberte Vraspírkovi ty repličky! Hned kulhal, hrbil a sypal ze sebe blankvers. A předvedl tanec krále mrzáka. Na první čtené! Později mi vyprávěl Přemysl Rut (o kterém bude také řeč, jen, co Přemysl za trest narukuje do Československé lidové armády v hradišťských kasárnách), jak při jeho první hradišťské režii Študáků a kantorů Vraspír plakal nad kostýmem Zity Miklošové. Sráží a omezuje to vyznění figury. Přinesl si z fundusu svoji představu kostýmu a bylo to přesné.

    Grigorij Gorin, Ten, který nikdy nezalhal

    Jedinou fotografii z první premiéry ve Slováckém divadle ožraly myši (Grigorij Gorin, Ten, který nikdy nezalhal; režie Karel Neubauer) Foto archiv

    Luboš dotančil ve zkušebně a některé repličky uhájil. V noci mne po zájezdu (hráli jsme dvojáky a jezdili až 28 zájezdů měsíčně, od západního Slovenska po východní Čechy) vytáhl do temné díry v centru města, tančírny hotelu Grand. Tam pinglům, podvodníčkům, flákačům a různým paničkám, kurvičkám předehrával svého Richarda. Pak následoval přesun do baru pod kinem Hvězda. Otevřeno do tří ráno. Ten podzemní bar byl protiatomový kryt pro funkcionáře komunistické strany a jejich rodiny. Proto ta kuchyně, ty lednice, aby prasata, která si ve společnosti údajně postavené na rovnosti, zajistila rovnější postavení privilegované vrstvy a měla šanci přežít (mimochodem, dvojče tohoto kina s krytem v Prostějově bylo podzemním tunelem spojeno s okresním výborem strany). Zatím probíhá spíše jaderný útok „Vraspéra“, jak jsme mu říkali, na jeho peníze vybrané na nové pneumatiky fiatu. Rychlíčku, můj umělecký život měl pouhých čtyřicet natáčecích dnů a každý v jiném filmu, trpce si stěžoval na osud nedoceněné hradišťské hvězdy. Někdy, když byl v ráži, jeli jsme ještě s partou jakýchsi obskurních existencí na hotel Moskva do Gottwaldova. Ne do hotelu, prosím, na hotel! (Tohle moravské příslovečné určení místa dodnes šokuje Jáchyma Topola, který ho poprvé slyšel od Ivana Lampera a myslel, že Ivan chodí na střechu hotelu…) Myslím, že Luboš Vraspír zvládl Richarda III. velice sugestivně, ale natáčecí dny nepřibyly. Za chvíli nám to vysvětlí funkcionář Svazu československých dramatických umělců.

    Můžete v Hradišti střílet z děla

    Na konci sezony ještě Miloš Hynšt nazkouší Višňový sad, udělá mne asistentem režie a pověřuje takovýmito úkoly: Pane kolego, sežeňte skříň do prvního dějství, která bude mít sto let. Naštěstí se ještě u starých rukodělných výrobků podepisoval mistr řemeslník dovnitř, mám takové holínky ke kroji, kde je napsané – Ušil na Mijave 1930 a podpis. Sehnal jsem skříň, měla vepsáno 1879. Domluvte se se zvukařem, vypátrejte nějaké lidi, kteří potřebují shodit staré stromy, a natočte několik variant kácení sadu. Od jednoho stromu po více. Stromy jsme káceli na zahrádce stařenky ve Starém městě, která mi prodala skříň.

    Mohlo by se zdát, že antiiluzivní brechtovec Hynšt připravuje realistické pojetí Čechova. Naprostý opak! Hynšt ve spolupráci s mladými progresivními výtvarníky, s Josefem Jelínkem a především s Jožou Cillerem, pracoval s prvky černého humoru, grotesky, vaudevillu a především absurdního divadla. O tom nám v roce 1979 udělal přednášku, že to není úpadkový směr 20. století. Jeho kořeny hledal hluboko v historii, od gagů starořímských mimů, ale i v němých filmech či Brechtově poetice. Jožo Ciller vymyslel cirkusovou arénu z listí (pamatuju trapnou debatu s divadelními odboráři, že se z listí práší a nedá se v tom dýchat…), ve které stála skříň, kousek dětského pokoje. Skříň v posledním dějství skončila na smetišti z listí, koberce a kusů dětského nábytku, odcházející slávy nepraktického panstva likvidovaného dravým nástupem developerů. Jako v rakvi se v ní vztyčil zapomenutý, popletený sluha First a po závěrečném monologu v té skříni umřel. Mám dojem, že Ciller za tu scénografii dostal cenu na Pražském Quadriennale. Na inscenaci se jezdily dívat celé skupiny kritiků a různé komise z Prahy. Jakousi komisi Svazu českých dramatických umělců jsem vyprovázel do hotelu Morava. V recepci se na mne kdosi z funkcionářů, opilých z pohoštění slováckým vínem, otočil a cynicky pravil: Mladý muži, vy tady v Hradišti můžete střílet z děla a v Praze to nikdo neuslyší! To mnou otřáslo, šel jsem nocí jak zpráskaný čokl, myslím, že jsem propadl rovnou do díry v Grandu. Docentu Hynštovi jsem o tom řekl až pár let před jeho smrtí.

    Tvořil jako protiklad úpadku

    Hynštova kombinace vidění divadla s textem, který měl u nás realistickou inscenační tradici, vytvořila výjimečné dílo. Jako asistent jsem mohl zblízka vidět Hynštovu neústupnost a důslednost. Nepovolil ani v sebemenším detailu, trval na svém, včetně včasného chození na zkoušky. Na konci každého zkoušení, po poslední generálce, si všechny svolal do kuřárny a proběhlo trestné střílení. Z notýsku četl jména opozdilců. Třeba: Rychlík, 15. dubna o minutu později, Bezdíček (můžeme dosadit kohokoli jiného, ale Bezďa byl dobrák a ten mi to odpustí…) 18. dubna o 15 vteřin později… Styděli jsme se strašlivě. Potom následovalo zhodnocení práce, všech postav. Ke každému herci měl precizované, neurážlivé poznámky. Kam se ve své herecké práci posunul, jaký byl jeho přínos inscenaci, v čem má rezervy. Proměny řady herců (nejvíc těch, kteří Hynštovi nemohli přijít na jméno) byly doslova zázračné. Hynšt je donutil jít proti sobě, svým zaběhaným šaržím a šuplíkům, doslova se dotýkat netušených nebo zapomenutých, zasutých možností (oblastní divadla bývají prošpikována řadou zdánlivě ztracených talentů, s pohnutými osudy, rezignovavších, ubitých lidí). Někteří herci podali výkony, které už jsem neviděl překonat. Docentova oblíbená teze o společném hledání klíče ke správným dveřím se naplnila ve Višňovém sadu vrchovatě. Myslím často na tu inscenaci, vidím ji před sebou jako film. A uvědomuju si, že Miloš Hynšt, těžce nemocný člověk, ponížený tím sešupem z Brna z funkce šéfa Mahenovy činohry a divadelní katedry Janáčkovy akademie (uvědomuje si někdo, jak silné ročníky klíčových osobností českého divadla v době jeho šéfování škola vychovávala?), deptaný pomstychtivostí normalizačních komunistů, se v Uherském Hradišti nevzdal a tvořil. Tvořil jako protiklad a vzdor úpadku, nevzdělanosti, tuposti normalizační Biafry ducha, která zachvátila československou kulturu a které se jiní tak ochotně podřizovali. Končí moje první sezona 1978/1979. Ředitel Bimka se stavil v divadle cestou ze stranického honu pro nové patrony do flinty a na popud Miloše Hynšta, který nesměl být ani v uměleckém vedení divadla, mi nabízí smlouvu jako sólistovi činohry. Zajíček sa na dolině pase, mysliveček sa na něho trase.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl, dějství třetí

    1. Věra Dvořáková

      Avatar

      Díky za článek,
      ve kterém je zmiňován pan režisér Karel Neubauer. Kdysi jsem viděla několik jeho divadelních představení, která režíroval v Jihlavě, kolem roku 1967.
      Nezapomenutelné zážitky, nezapomenutelný člověk – Pan režisér.

      30.01.2017 (15.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,