Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brno žije divadlem (No. 3)

    Eugenio Barba mi řekl: Posuňte se…. Tedy v řadě sedadel, aby se nás víc vešlo, bylo plno. Sice jsem nebyla jediná, komu se dostalo poprvé v životě té pocty tváří v tvář se setkat s touto osobností, přesto si však alespoň tuto větu, mířenou na moji osobu, jednoduše přivlastním.

    Věčný život, Odin Teatret. FOTO DSB

    V pátek 12. května se kromě představení Odin Teatret Věčný život odehrála v Brně další významná událost; Eugeniu Barbovi byl udělen titul Doctor honoris causa Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Nyní už tedy doktor Barba navštívil s Julií Varley v týdnu i pražskou DAMU a uvedli zde dokument Country Where Trees Fly (Davide Barletti & Jacopo Quadri, 2015).

    Inscenace Věčný život je věnována památce aktivistek Anny Politkovské a Natalie Estemirovy, zavražděných v letech 2006 a 2009 pro jejich angažmá v čečenském konfliktu.

    Úpěnlivý zpěv pro ztracené nebo mrtvé střídá zoufalá veselost nad zbytečnými maličkostmi. Každá z postav (Černá Madona, Vdova po baskickém úředníkovi, Dánský právník, Čečenský uprchlík, Rumunská hospodyně, Rocker z Faerských ostrovů, Kolumbijský chlapec) se ocitá na konci svých sil. Hledá své místo v jakési postapokaliptické poválečné Evropě rolu 2031. Nedokáže soucítit s ostatními, nebo jim nerozumí. Všechny spojuje místo tohoto světa a egoismus vlastních problémů a zájmů. Ubližují si navzájem. Vyprávějí příběh svých smutných nebo nesmyslných životů. Jediný, kdo se ještě o něco systematicky pokouší, je mladý chlapec hledající svého otce. Toto téma prochází celou inscenací. Skrze toto marné pátrání syna po otci se vše odvíjí.

    Věčný život, Odin Teatret. FOTO DSB

    Na jevišti se simultánně odehrává vždy několik akcí. Vdova zpívá či mluví o svém zemřelém manželovi a k tomu chlapec žádá o pomoc ostatní, kteří mu buďto záměrně nerozumí, nebo mu dokonce škodí. V jiném momentu odsuzuje právník situaci na kontinentu a vedle toho uprchlík omývá mrtvolu chlapce, symbolicky nyní zastupující padlé a ztracené uprchlíkovy milence. Při písních se všichni spojují do skupiny zástupců příběhů, o nichž se vypráví, a pak se znovu oddělují. Nesledujeme žádný souvislý tok informací, pouze obrazy a jejich prolnutí či vydělení.

    Vizuální stránka inscenace zahrnuje světelné pásky, rozmístěné i pod sedícími diváky, zabudované barevné pruhy v dřevěné podlaze, jež představují hranice Evropy, či baterky v rukou herců, jimiž osvětlují konkrétní body na jevišti. Změny barev a intenzity světla navozují potřebnou náladu a doplňují dynamické střihy výstupů. Stejně tak hra na kytary, trubky a housle a zpěv v dánštině, španělštině, angličtině, rumunštině, čečenštině a baskičtině rámují inscenaci a vyvolávají pocity smutku, stezku a veselosti u přítomných diváků. Postavy nám jasně charakterizuje kostým; v případě rockera jsou to kožené krokodýlí boty a kožená bunda, hospodyně nosí za pasem sukýnky dva hadry na zem, právník pobíhá v modrém koženém obleku, vdova nosí nejspíše nějaký tradiční baskický oděv ženy s barevnými šátky a sukněmi. U postavy černé Madony není zcela jasné, zda představuje reálnou bytost. Spíše by mohla zastupovat nějaké božstvo, čekající na další smrt člověka a pozorující dění na světě. Její kostým připomíná tradiční oděv indiánského šamana, nosí zahnutý nůž a jako jediná z postav nepromlouvá přímo k diváku.

    Jak dopadne hledání otce, a zda se lidé nějak dokážou vyrovnat s podmínkami „tvrdé prkenné“, Evropy vychází z interpretace každého přítomného diváka. Z mého úhlu pohledu se světový kontinent stal místem k přežití zbylých národů nebo jedinců, ale již ne místem k žití.

    Městském divadle Brno pokračoval festivalový večer představením Hovory na útěku pražského Divadla v Dlouhé. O této inscenaci si můžete více přečíst v DN 22/2016 (Všecka tráva už je spasena), případně v blogu Hany Frejkové /Jen tak cestou z divadla (No. 23)/. Já jen doplním, že jako reakce na události několika posledních týdnů, především na politické scéně, nabývají některé repliky o „prasečinci“ zase zcela nových významů.

    ///

    Více na i-DN:

    Brno žije divadlem!

    Brno žije divadlem (No. 1)

    Brno žije divadlem (No. 2)

    Brno žije divadlem (No. 4)

    Brno žije divadlem (No. 5)

    Brno žije divadlem (No. 6)

    Brno žije divadlem (No. 7)

    Brno žije divadlem (No. 8)

     


    Komentáře k článku: Brno žije divadlem (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,