Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Brněnsko-pražské blízkosti (No. 2)

    Když přicházíte do hlediště, kde hraje HaDivadlo, jsou na sedadlech papírky, kde na jedné straně stojí Ahoj z HaDivadla! a na druhé je vždy nějaká (na každém papírku jiná) otázka vztahující se k tématu představení. V pátek byl na mém místě lístek s otázkou Jaké jméno bys dal/a nově objevené jeskyni nebo krápníku?, včera (v sobotu, v druhý den hostování HaDivadla v pražské Arše) Jaké společenské role ve svém životě hraješ? Jako by tím tato otázka předznamenala mé úvahy, které jsem si v průběhu představení kladl.

    Malba Alexey Klyukov. Repro archiv HaDivadla

    Neočekávejte ode mne odpovědi. Svou úvodní informací chci jen demonstrovat, jak brněnské divadlo pečuje o diváka a klade před něj různě náročné či hravé výzvy. Je na něm, zda a jak (si) na ně odpoví, přistoupí na ně, napojí se, či nikoli. Ostatně otázka po „napojení se na inscenaci“ byla i jednou z posledních položených dramaturgyní divadla Annou Prstkovou v diskusi po včerejším představení inscenace Požár v šťastném Rakousku, dramatizace románu Felix Austria (2014, česky vyšel v překladu Petra Ch. Kaliny v nakl. Větrné mlýny v roce 2017) současné ukrajinské autorky Sofije Andruchovyč: Napojili jste se na představení, či nikoli?, zeptala se diskutujících diváků.

    Logická otázka, protože jde o u nás neobvyklou formu jakési minimalitické činoherní kompozice, jež vyžaduje velkou soustředěnost a ochotu přijmout a vnímat dlouhé obrazy a pomalé tempo téměř dvouhodinového představení (100 minut). Na rozdíl od úvodních otázek na sedadlech mi tato nepřijde tak snadno – a hravě – zodpověditelná. Jistě, na produkci byli diváci, kteří se výrazně „napojili“, a například herec Robert Mikluš na diskusi nadšeně volal, že kdykoli a kamkoli na představení této produkce přijede, že tak nadšen z divadla dlouho nebyl. A naopak se ozval divák, který se „nenapojil“, což ale přikládal tomu, že inscenace vyžaduje jisté mentální rozpoložení, které tentokrát neměl. Ono však existuje i jiné řešení této záludné otázky. Divák může „jít“ s inscenací po celý čas, „napojit se na ni“, nemusí to však znamenat, že by jí byl uchvácen či očarován. A přesně to byl můj případ.

    Forma příliš z jevištního provedení vyčuhuje (na snímku Táňa Malíková v roli Stefi). Foto Terezie Fojtová

    Inscenace Požár v šťastném Rakousku je výrazný, do detailů promyšlený a propracovaný divadelní monument, téměř učebnicový příklad formálně precizní divadelní produkce s minimalistickou estetikou (přístupem a zpracováním) ve všech inscenačních složkách. A zde už cítím první jemné škobrtnutí. Dodal bych totiž okázale velkolepé produkce. Její forma totiž z jevištního provedení příliš – okázale – vyčuhuje. Vyžaduje navíc precizní herecké uchopení a provedení, a toho – zdá se mi – brněnští herci (ano – především muži) nejsou (zatím?) schopni. Anebo se jim to v Praze nedařilo. A je to jen v detailech, kterými ji rozostřovali a diváka „odpojovali“ ze soustředěného sledování, „napojení se“.

    Umírající Doktor Anger (Cyril Drozda) v dialogu s rodinným přítelem Josifem (Jiří Miroslav Valůšek). Foto Terezie Fojtová

    Například hned v úvodu umírající Doktor Anger v podání Cyrila Drozdy. Chyběla mu dechová, mentální spočinutí starého umírajícího člověka, který se loučí s životem. Text odříkával mechanicky, možná i rychle, naučeně, bez psychosomatického „propadnutí“ do fyzického a mentálního stavu postavy. Tím – upororňuju – nevyžaduji po herci hrát realisticky po vzoru Stanislavského. Naopak, tato divadelní forma vyžaduje velmi přesné, stylizované, přitom však oduševnělé herectví. Za každým slovem, v každém gestu by měla zůstat lidská podstata, neb právě tu herec hraje.

    Obdobně si s herectvím neporadil Jiří Miroslav Valůšek v roli rodinného přítele Josifa (na snímku s Táňou Malíkovou). Foto Terezie Fojtová

    Obdobně si s herectvím neporadil Jiří Miroslav Valůšek v roli rodinného přítele Josifa. U Angerova lůžka se jevil bezradný a těžko bylo odhadovat jeho charakter a vztah k umírajícímu. To pokračovalo i mrtvolně chladnými setkáními s hlavní postavou Stefou v podání Táni Malíkové, již tak neumožnil se více herecky profilovat. Ani v dalších částech se mu nedařilo svou postavu výrazněji osvětlit, obhájit, a to místy – k neprospěchu racionálně minimalistické formy – využíval i zcizující (či spíše zlidšťující) komediální prvky. Například když se zčistajasna na karu – hlavní části celé produkce – ohnul pro kus jídla pod stůl, anebo rozpačitě úsečnými, herecky nejistými dialogy s manželkou své postavy Ivankou (shodou okolností ji hrála jeho skutečná žena Kamila Valůšková).

    Snad ještě s většími rozpaky zpracoval svou postavu Radim Chyba (vlevo). Foto Terezie Fojtová.

    Snad ještě s většími rozpaky zpracoval svou postavu Radim Chyba. Ztvárnil Angerova zeťe, alkoholika, cynika, který se bez jiného důvodu než „povinně“ rodinného účastní všeho dění. Lidé jsou mu protivní, rodina též. Svou postavu buduje na malých, nenápadných gestech, kdy si tu klepe nervózně nohou, jindy jí oproti všem ostatním z talíře, který si vezme ze stolu a drží v rukou, někdy se jako by omylem zasměje nějaké replice. Ale ono z toho nic neroste. Jeho postava je stále zapouzdřená sama do sebe a nedaří se mu ji otevřít, rozehrát. Chyba navíc ani nedodržuje – všemi ostatními  herci respektovaná – pravidla chladného, minimalistického projevu, který jen v přesně určených okamžicích vybuchne do ostré akce. Myslím, že je to i v napětí těla, které má Chyba až příliš ledabylé, uvolněné.

    Miloslavu Maršálkovi (uprostřed) se dlouho daří vnášet do dění zpochybňující prvky vulgarity, hlouposti a primitivismu. Vlevo Kamila Valůšková (Ivanka), vpravo Simona Peková (Frau Zarah). Foto Terezie Fojtová

    A stejně bych mohl psát o Thornovi Miloslava Maršálka. Je vlastně půvabný a dlouho se mu daří vnášet do dění zpochybňující prvky vulgarity, hlouposti a primitivismu. Avšak jeho náhlá proměna z podřízeneckého jednání v agresivní nemá v předchozím chování (a myslím ani textu) výraznou oporu. A herec si s ní neví rady.

    Při badmintonu se těžko něco jiného hraje… Hostující Pavel Čeněk Vaculík jako Stefin nápadník Velvel. Foto Terezie Fojtová

    Ani Pavlu Čeňkovi Vaculíkovi v roli Stefina nápadníka Velvela se nepodařilo osvětlit, o jaký vztah to vlastně jde, co od něj může Stefa očekávat. Nicméně má v inscenaci velmi malý part a při badmintonu, kdy je na jevišti asi nejdéle, se těžko něco jiného hraje. I když i zde si myslím mohli oba herci najít okamžik či situaci, které by jejich vztah (trochu) víc odkryly.

    Táňa Malíková (vlevo) a Magdalena Straková dokázaly vytvořit mámivě smutnou, temnou atmosféru zoufalých duší světa v průrvě mezi bytím a nebytím, vztahem a nevztahem. Foto Terezie Fojtová

    To dámy byly na tom o mnoho lépe. Všechny tři (vlastně čtyři, Frau Zarah se ale z celku poměrně vymyká) se se svými postavami – zdálo se mi – herecky ztotožnily a zvolená minimalitická forma je nesešněrovala do přehnaně technicky podávaných – v zásadě tak ale charakterově prázdných – figur. Už v úvodu, kdy se Taňa Malíková a Magdalena Straková (spolu s Radimem Chybou) pohybují v prostoru dvanácti prázdných stolů rozestavěných na jinak prázdném (vyjma několika židlí) jevišti, dokázaly – za zvuků nahraných monologů svých postav – vytvořit mámivě smutnou, temnou atmosféru zoufalých duší světa v průrvě mezi bytím a nebytím, vztahem a nevztahem. Mentálním i fyzickém, existenciálním. I jejich následné dialogy a rafinované ubližování Adely (Straková) Stefě (Malíková), jež na konci karu vyústí fackou, jsou podávané emotivně přesně, s promyšleně vypracovaným gestickým fondem, nepřehrávajícím ani nepodehrávajícím žádný okamžik. Mohl bych popsat řadu dalších situací a momentů, kdy vzájemná souhra i sólové party podtrhávaly téma i atmosféru inscenace a ukazovaly, jak by inscenace měla v ideálu vypadat. Dialogy a situace obou hereček s mužskými postavami už tak dobře ale nevycházely.

    Jak se vypořádat s dialogy s mužskými partnery skvěle prokázala Kamila Valůšková v roli Ivanky (na snímku s Radimem Chybou). Foto Terezie Fojtová.

    V tomto ohledu možnosti těchto partů skvěle prokázala Kamila Valůšková. Byla součástí vlastně jen jedné – ústřední – scény, nicméně si svých několik projevů precizně připravila. Bolestně hořký až tragický podtón jejího závěrečného dialogu s manželem, jenž je podepřen i jejím zastřeným hlasem, patřil k vrcholům včerejšího představení.

    Úplně jiný úkol měla Simona Peková. Ztvárňovala jakéhosi padlého anděla a současně (spolu s Thornem) zvenku do rodinné hostiny vtrhlou postavu, o níž nikdo z rodiny nic neví. Je možná bývalá milenka zemřelého, ale třeba jen drzou bezdomovkyní či bláznivou umělkyní, jež se přišla najíst. Anebo možná ani neexistuje a vstoupila do dění úplně odjinud. Tyto záhadně „mytické“ i velmi realistické polohy své role Peková zvládla – i na velmi malé ploše – bravurně. Ostatně už od dob spolupráce s Vladimírem Morávkem je umí (a často využívá) excelentně.

    Herectví je v takto formálně vycizelovaných tvarech náročné. Foto Terezie Fojtová

    Rozepsal jsem se o herectví, neb si myslím, že to je alfou a omegou takto vyhraněně stylizované divadelní formy, aby nepůsobila mechanicky, zmrtvěle či rozostřeně. Že herectví je i v takto formálně vycizelovaných tvarech náročné a je třeba se k němu dopracovat. Páteční performativní tvar Moravského krasu přece jen seděl hercům i herečkám – aspoň po technické stránce – víc. Tentokrát naráželi na meze svých hereckých schopností a možná i zkušeností, čímž oslabovali působení a vyznění jinak do detailu propracované inscenace. Mohl jsem psát o dokonalé výtvarné práci, o důležitém hudebním/zvukovém vkladu, o dramaturgii a převodu předlohy do inscenační podoby (nesouhlasím s inscenátory, že u hlavních postav jde o symbolický otisk vztahu Ruska a Ukrajiny, ani že jde o dobové nezakotvení či dokonce bezčasí, jak zaznělo v dramaturgickém úvodu a v diskusi po představení), ale to nechám jiným či jiné příležitosti. Snad jen jedinou výhradu či otázku v tomto ohledu vyslovím – přišlo mi líto, že kamera snímala lůžko umírajícího Angera a dvě nad jevištěm umístěné obrazovky později ještě vysílaly černobílý záznam Flying Feathers jakéhosi starého badmintonového zápasu, ale nebyly využity při karu, přičemž vertikální snímání stolu a toho, co se na něm děje, by myslím danému tvaru pomohlo k ještě většímu zdůraznění některých situací či tematických motivů. Symbolika poživatin (včetně drog) měla v inscenaci velkou úlohu a video ji mohlo posílit. Ale to je jen můj dojem a nechci se pasovat do role dramaturga či režiséra.

    V každém případě jsme včera viděli další výraznou – a přes všechny zde vyslovené výhrady troufám si tvrdit skvělou, dramaturgicky i režijně pečlivě připravenou, „artovou“ – inscenaci brněnského HaDivadla. Díky všem jejím tvůrcům za ni.

    HaDivadlo, Brno – Sofija Andruchovyč, Eduard Kudláč, Iva Klestilová: Požár v šťastném Rakousku. Překlad předlohy Petr Ch. Kalina. Režie Eduard Kudláč, dramaturgie Matěj Nytra, výprava Eva Rácová, hudba Peter Machajdík. Premiéra 24. února 2023 HaDivadlo, Brno. Psáno z reprízy 20. května v Divadle Archa, Praha.

    ///

    Více o hostování HaDivadla v Divadle Archa na i-DN:

    HaDivadlo opět v Arše

    Brněnsko-pražské blízkosti (No. 1)


    Komentáře k článku: Brněnsko-pražské blízkosti (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,