Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Brněnsko-pražské blízkosti (No. 1)

    V pražském Divadle Archa začala včera dvoudenní přehlídka nejnovějších inscenací brněského HaDivadla, které vznikly na jaře tohoto roku v rámci stávající sezony, již divadlo nazvalo Sezona 48: Blízkost. Navázaly tak na inscenaci Humanismus 2022, se kterou soubor hostoval v Arše v prosinci loňského roku a které dohromady s včerejším Moravským krasem a dnešním Požárem v šťastném Rakousku tvoří pomyslnou trilogii.

    Malba Alexey Klyukov. Repro archiv HaDivadla

    HaDivadlo se pod vedením uměleckého šéfa Ivana Buraje (je jím od roku 2015) vydalo cestou – jak ji sami tvůrci nazývají – „progresivní dramaturgie“ a výsledky tomu odpovídají. Ohledávají formálně výrazné inscenační tvary, hledají a nacházejí aktuální společenská témata, jsou politicky a společensky angažovaní, vstupují do intelektuálních diskusí, kladou rázné, začasté provokativní výzvy přístupu k tvorbě, k divadlu jako instituci i celému českému uměleckému uvažování a provozu.

    Včerejší inscenace Moravského krasu (představení bylo teprve jejím třetím veřejným uvedením) se pohybuje na hraně performance a pevně inscenovaného divadelního tvaru, na hraně výtvarné instalace, inscenované přednášky a soudobého činoherního, lehce groteskního divadla, někdy až stand-upového typu. Sestává z několika v zásadě uzavřených celků, jež se odlišují formou, herectvím a vlastně i obsahem. Ústředním tématem je historie – pomyslná i faktická – Moravského krasu, přesněji propasti Macocha, k níž se všechny části z různých úhlů vztahují.

    Táňa Malíková ležící na zemi a snímaná horní kamerou. Foto David Konečný

    Zprvu jsme svědky poměrně dlouhé stand-upové improvizace/přednášky Radima Chyby, který nechává diváky v rozpacích, o co (mu) vlastně jde. Vypráví o dávné historii Moravského krasu a současně mluví o sobě a svém postavení v souboru HaDivadla a roli v této inscenaci. Vede dialogy s diváky, snaží se je vybudit, provokovat, a současně si nechává od svých dvou hereckých kolegyň sedících v hledišti napovídat, jak a kudy dál, takzvaně „nahazovat řetěz“. Ostatně s ním na ramenou – odpudivě zelenou šálou sestrojenou jako řetěz spletených látkových tubusů a zavěšenou na ramenou – se v prostoru od začátku pohybuje. Poté ze zadních dveří vchází Cyril Drozda, pomalu za zšeřelých světel „proplouvá“ scénou a rituálně přednáší o Moravském krasu z pohledu mytické postavy a současně slovy akademického vědce. Na scénu z řad diváků vstoupí obě herečky, co předtím „nahazovaly“ Chybovi řetěz (Táňa Malíková a Magdalena Straková), a uvedou vlastní hudební číslo. Pak mají video-prezentaci stránek HaDivadla o celém projektu (zde), pokračují rozvinutím různých témat k Moravskému krasu, potažmo Macoše se vztahujícím (krasové útvary, sebevraždy…), k čemuž se opět přidá Cyril Drozda svou druhou přednáškou (vstupem) o historických majitelích pozemků v prostoru Moravského krasu. Inscenace/performance vrcholí apokalyptickou vizí vyhoření celého území krasu a okolí velkým požárem, jež se – v živém přenosu (slovy herců) – odehrává někdy koncem tohoto století (tuším v roce 2097). Je doprovázena vizuálně silnými obrazy promítanými na dvě plátna na stěnách jeviště, kam se během celého představení promítaly různě zaostřované výstupy herců snímané z více videokamer umístěných přímo na jevišti i vysoko nad ním (jeviště je uspořádáno do tvaru písmene L, stejně jako rozsazení diváků proti němu).

    Jako bychom odkrývali vrstvy zeminy samotné Macochy… Zleva Magdalena Straková, Táňa Malíková, Radim Chyba a Cyril Drozda (vpravo na větvi vidíte jednu z kamer). Foto David Konečný

    Nejsem příznivcem popisů divadelních představení, ale zde mi přijde nejvhodnějším pro pochopení těžko uchopitelného tvaru a formy produkce. Pracuje se nejen s lineárním příběhem (děním), ale jako bychom odkrývali vrstvy zeminy samotné Macochy sledujeme historizující mozaiku obrazů a situací, jež lze interpretovat vždy (i) jako samotné útvary (zprávy), ale v rámci celku se jejich interpretace a – někdy divácky nepříjemné – provedení (záměrně přetahovaný a trapný úvodní vstup Chyby, pisklavé dětinské zkreslení hlasů herců při popisu jeskynních objektů, Drozdovo mytické čarování…) stávají součástí až monumentálního kontextuálního jevištního tvaru (obrazu), jenž z tohoto dění a výstupů před divákem vyvstává jak zaoceánský parník z temné mlhy noci, anebo – případněji – pravěký ještěr z hlubin moravských jeskyň. Pro vyznění inscenace – byť po celý čas je patrný ekologicko-angažovaný, vědomý a současně s pitoreskním nadhledem podávaný názor celé trupy – je důležitý závěrečný obraz, kdy se na plátnech promítají destruované tváře všech aktérů za zvuků hořící krajiny, hrubé industriální hudby a zpěvu Magdalény Strakové. Ostatní leží na zemi. Tma… Konec… Co zbyde z člověka? Co bude po člověku? Co bude s tímto územím, s touto planetou? Další historická epocha, další vrstva zeminy… Další útvar Moravského krasu.

    To, co brněnští do Prahy přivezli a prezentovali, je ta nejaktuálnější podoba současného experimentujícího (avantgardního, alternativního, performativního či jakkoli chcete) divadla. Foto David Konečný

    To, co brněnští do Prahy přivezli a prezentovali, je ta nejaktuálnější podoba současného experimentujícího (avantgardního, alternativního, performativního či jakkoli chcete) divadla, jež se pohybuje na hraně instalace, přednášky, performance a dalších forem – hudebního, výtvarného, činoherního – divadla. Pro sebe si ji nazývám divadlo per partes, neboli divadlo integrace po částech. Abyste pochopili celek, musíte každou část interpretovat (integrovat) samotnou a pak tyto interpretace zařadit do celkového obsahu, obrazu, sdělení… V matematice tak získáte úplný graf funkce, v umění tak před vámi vyvstane dílo v jeho složité komplexnosti a vy je tak můžete interpretovat a pochopit. Nebo i nepřijmout a odsoudit. Použijete-li však na celek jen jeden způsob integrování (interpretace), k výsledku se nedoberete. Anebo k nepřesnému, původnímu cíli vzdálenému.

    Pro vyznění inscenace je důležitý závěrečný obraz, kdy se na plátnech promítají destruované tváře všech aktérů. Foto David Konečný

    Včerejší představení v hlavním sále Archy bylo právě takovou integrální/performativní – složitou a přitom mnohožánrovou – divadelní funkcí se složitým grafem (řadou vstupů, výstupů a obrazů). Byl jsme za ně vděčen, byť ne každou derivaci jsem zcela přijal. Především se mi zdálo, že v rámci celku byly některé části předimenzované a dění tak ztrácelo napětí a tah (především část s výkladem o webu projektu a představování objektů krasu pištivými hlásky, naopak málo byly dle mého akcentované temné části historie a současnosti tohoto území).

    Po představení následovala diskuse tvůrců s diváky v horním foyeru Archy, jež se stává pravidelnou součástí nejen hostování brněnských divadel v Praze, ale i důležitým projevem angažovanosti a smyslu takových produkcí a přístupů k divadlu jako takovému.

    Jen houšť a větší kapky. V celém českém divadelním provozu!

    HaDivadlo, Brno – Peter Gonda & kol.: Moravský kras. Režie Peter Gonda, dramaturgie Anna Prstková, Matěj Nytra, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Tereza Jančová, hudba Jonatán Pastirčák. Premiéra 28. dubna 2023 v brněnském HaDivadle. Psáno z reprízy 19. května 2023 v Divadle Archa, Praha.

    ///

    Více na i-DN:

    HaDivadlo opět v Arše


    Komentáře k článku: Brněnsko-pražské blízkosti (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,