Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brněnská Svoboda?! (No. 3)

    Trójanky

    Městské divadlo Zlín v Městském divadle v Brně

    Jan Antonín Pitínský se ve Zlíně opět vrací ke svému věčnému tématu – k antice. Po Fibichově melodramatickém zpracování Smrti Hippodamie a Aischylově Oresteii se pustil do Euripida, z jehož tří her, Trójanky, Hekabé a Andromaché, společně s dramaturgem Vladimírem Fekarem vytvořili velkolepou antickou epopej, v níž dostane příležitost většina zlínského souboru.

    Zlínské Trójanky v režii J. A. Pitínského se odehrávají v současnosti. FOTO MAREK MALŮŠEK

    Zpočátku jsem měl trochu problémy s hereckým projevem všeobecně – možná to nebyl jen můj problém, herci se prostě potřebovali rozehrát – ale pak už mnohovrstevnatá inscenace začala ukazovat svou sílu. Výkony všech se během tříhodinového představení stále zlepšovaly, ale přece bych vyzdvihl vynikající Helenu Čermákovou, která v roli Hekabé podává velkolepý výkon, nejenže ustojí náročnou dikci, ale dokáže ji i patřičně prodat. Překlad je též značně mnohovrstevnatý, tu zcela rozumně rezignuje na antické metrum, tu se v náznaku a výběrově pokouší o jeho částečnou rekonstrukci. Jak jinak, jestliže pochází z per tak odlišných překladatelů jako Rudolf Mertlík, Eva Stehlíková, Jiří Klier, Jaroslav Král a Helena Kurzová. Nicméně se s jeho starobylým rázem dokázali zlínští herci – plus minus – docela dobře popasovat.

    Zaujala mne i vyspělá práce s hudebním plánem. Pitínský s autorem hudby Mariem Buzzim se opírají o moderní pop, ale sahají i k Eriku Satie, a k diegetické klavírní klasické hudbě (Beethovenovy sonáty, Es dur, op. 7, ale hlavně D dur, op. 10/3, jejímuž Largo e mesto je přisouzen i jakýsi scénický význam).

    Široce rozvětvený epos vycházející z Iliady se Pitínskému daří přivést na své jeviště s pozoruhodnými přesahy do naší doby, díky současnému hereckému projevu, do nějž je tu a tam implantován vzorek starobylého patosu jakoby antické velikosti (nářek Hekuby nad smrtí svých dětí). Je to silná inscenace, plná nápadů, a netrpí žádnými většími výkyvy v koncentraci ani výpovědní síle, takže ty tři hodiny antiky nenudí ani chvíli.

    Homo faber

    Činoherní studio Ústí nad Labem v HaDivadle v Brně

    Ústecké Činoherní studio přivezlo komorní klenot, jemuž rok neubral nic na kráse. Září v něm v roli Waltera Fabera Martin Finger, s jehož výkonem představení stojí a padá. Ne že by zde nebylo ženských rolí, ale jsou to spíše jen náčrty k hlavnímu obrazu. Tím však není sytá olejomalba, ale spíše suchá kresba tužkou.

    Martin Finger a Marie Štípková jako pár, který spojil krutý a cynický osud. FOTO PETR KULHÁNEK

    Minimalistická režie Davida Šiktance inscenuje příběh i vztahy jen ve velmi skromném náznaku, bezstarostně přeskakujíc časová pásma – a nijak to nevadí. Otěže má v rukou Finger a obrovitý úkol rozehrát před divákem celoživotní bilancování zralého muže, s extrémně racionalistickým přístupem k životu a ženám, zvládá s naprostou suverenitou. Obtíže, jež takto koncipovanému textu hrozí, jsou přitom četné a nebezpečné. Nekompromisní způsob, jakým Finger ani v zárodku nepřipustí jejich vznik, budí velký respekt. Tlumený, vysoce úsporný herecký projev, komorně ztišená, klidná, jakoby neúčastná, místy až znuděná dikce, jež v někom může až vyvolávat dojem podehrávání – se ukáže být tím správným klíčem k dramatizaci románu Maxe Frische, o niž se pokusil Karel František Tománek. K ní možno mít jisté dramaturgické výhrady, ale její divadelní působnost nakonec dokáže složitá postava Fingerova Člověka Fabera, citově rozpolceného mezi dvě ženy, beze zbytku obhájit. Komika, absurdno, ironie, smutek – vše je promíseno v jeden nerozlišitelný celek. V postavu muže nevzrušeně bloumajícího ve vzpomínkách svým životem, jenž svůj vztah k ženám a k instituci manželství suše komentuje slovy: Když se podívám na manželskou postel, popadne mne hned touha po službě v cizinecké legii. A přece ženám nakonec neunikne a potácí se mezi Matkou a Dcerou  jako bezbranná bárka mezi Charybdou a Skylou. Velká inscenace se skvěle vygradovaným existenciálním závěrem.

    ///

    Více na i-DN:

    Brněnská Svoboda?! (No. 1)

    Brněnská Svoboda?! (No. 2)


    Komentáře k článku: Brněnská Svoboda?! (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,