Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brněnská Svoboda?! (No. 2)

    Deadtown

    Divadlo bratří Formanů, šapitó na Moravském náměstí

    Divoký Západ na přelomu 19. a 20. století, viděný optikou tehdejších přístrojů, fotoaparátu, fonografu, filmové kamery. Pouťová atrakce? Humbuk? Kýč? Něco mezi divadlem a cirkusem? Jistě to všechno, ale možná i něco navíc. Bratrům Formanům se sem, spolu se s Ivanem Arsenjevem, podařilo, jako vždy, propašovat i něco poezie.

    Je to sofistikované, technologicky náročné multimediální divadlo, které chytře využívá nejmodernější techniky, aby vyvolalo dojem starobylosti. Velmi profesionální práce s projekcí, živou hudbou na scéně i z reproduktoru, strnule mechanickou hereckou akcí ve stylu němé grotesky, dvouetážovou scénou s dalšími průhledy a na to vše se díváme skrze revuálku vytvářející iluzi staré poškrabané filmové kopie. Temná scéna pod cirkusovým šapitó je zalidněna kovboji, padouchy s kolty proklatě nízko, barovými kráskami, co jdou za panáka whiskey, i dosud nepadlými dcerunkami. Hudební plán střídá reprodukovanou hudbu (Musorgskij Noc na Lysé hoře, operní zpěv Traviata) s živou produkcí stylově hrajícího kvintetu (basa, housle, banjo, piano, saxofon).

    Western se odehrává v šapitó
    FOTO ROBERT VYSTRČIL

    Předvádění krasojízdy, dokonce na trampolíně, vyvolává nadšené výkřiky expertního publika, aplaudující jednotlivé pas de biciclette. Ožívá vetché filmové plátno, krajina jako vystřižená z filmů Johna Forda se míhá před našima očima v permanentním pohybu.

    Náznak krvákového příběhu z Real West. Kolty cvakají, padouši se kácejí, tu a tam klesne i nějaká ta krasavice. Jedna dívka, kolem jejíž hlavy sviští kulky, posléze umírá, ale ukáže se, že nudou. Vřeštící slečnu nutno zaroubíkovat přerostlou mrkví XXL, která je jí posléze ustřelena přímo u nosu. Kovbojové na koňocyklech se prohánějí prérií, dojde i na českou hymnu v dojemně archaické stylizaci pro dva hlasy.

    Vyhrává westernová kapela
    FOTO ROBERT VYSTRČIL

    Je to návrat do klukovských let, inscenace dávných dětských snů. Jsou pod šapitó, sežehnutým krutým poledním sluncem (teplota se podle mého odhadu blížila 50 stupňům), zhmotněny s patřičnou, dobře odváženou dávkou kýče, ale vcelku vkusně a s velkým umem.

    Naše násilí a vaše násilí 

    Mladinsko Gledališče Lublaň

    Nemám rád slušné lidi. Cítím za jejich okázalým postojem odpuzující dávku pokrytectví. Na představení se mi ti v modrých tričkách, co se označují za Slušné lidi, zprotivili úplně. Přišli, v uniformním oděvu, uniformního myšlení, ale pečlivě zorganizováni, s cílem narušit a pokud možno i znemožnit představení inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiće, které již zanechalo značně kontroverzní stopu v evropském divadle. Bohužel, díky skandáluchtivé mediální kampani – jíž jsou pojmy jako svoboda, víra, respekt zcela lhostejné a zajímá je jen jejich mediální výtěžnost – bylo o osudu představení v divade Husa na provázku již předem rozhodnuto. Média mohou být spokojena, moravští politici rovněž: mají svůj provinční skandál. Neboli pokrytectví na obou stranách. Nakonec ještě nejvíce soucitu zasluhují ti Hloupí lidé v modrých tričkách. Naletěli objednaným tlakům, nechali se naverbovat a pak tam stáli, na rozpolcených „prknech, která znamenají svět“, a myslím, že jim bylo stále trapněji z role, kterou byli odsouzeni hrát. Byla jich sice jen hrstka, ale i zorganizovaná hrstka, jak víme až příliš dobře, dokáže ovládnout prostor nad zaskočenou většinou. Naštěstí jen na chvíli – v dějinách, i včera Na provázku.

    Svalovci z hnutí Slušní lidé zablokovali představení Naše násilí a vaše násilí. Diváci jim oponovali tancem, někteří se na protest proti nim svlékli. FOTO JOSEF HERMAN

    Poté, co byli odklizeni antikonfliktním týmem České policie, se v představení mohlo pokračovat. Předcházel tomu ještě spontánní projev solidarity s herci, když scénu postupně opanovaly páry, tančící na hudbu z inscenace, zatímco kordon „Slušných“ trochu bezradně přihlížel. Kladu si otázku: kdyby byli zůstali až do konce, změnili by svůj apriorní postoj? Kdyby zjistili na vlastní oči, a ne prostřednictvím předžvýkaných tzv. morálních odsudků (ostatně od těch, kdo inscenaci rovněž neviděli, že), že inscenace při vší nesporné kontroverznosti a vyhroceně ostrém vidění není útokem na jejich Krista? Že je tu inscenován nejtragičtější střet naší doby – a o jeho umělecké úrovni zajisté možno dlouze diskutovat – střet dvou kultur, jejichž dávné historické resentimenty byly nešťastnými událostmi posledních let radikalizovány nad jakoukoli představitelnou míru? Že tu nejde o znásilnění muslimky Ježíšem, ale mnohem spíše o vzájemné nesmyslné násilí, jež na sobě pácháme? My i oni? A že už situace eskalovala natolik, že tu nejde o náboženskou rovinu, ale obecně všelidskou? Že jsme všichni lidé, lhostejno, zda křesťané či muslimové, či… a mohl bych pokračovat ve výčtu ca 150 dalších náboženství… A že my lidé počínáme vstupovat do věku, kdy naše lidská přítomnost na Zemi přestává zvládat svou vlastní existenci? A že je to velmi vážné? A že umělci cítí povinnost k tomu říci své? A že to, co říkají, nevyhnutelně musí být stejně ostré a tvrdé, aby se to mohlo zařezávat do našeho okoralého svědomí? A provokovat obě strany konfliktu, který tu dosud ještě nebyl, k přemýšlení? A otevírat prostor k diskusi, pokud je vůbec ještě možná?

    Naše násilí, vaše násilí. FOTO archiv DSB

    Nevím, zda se to Frljićovi a spol. podařilo, ale je to odvážný čin, který by měl, a jistě bude, budit souhlas i odpor, ale který by neměl být zapomenut. Popravy zajatců, podřezávaných zahnutými noži jako dobytčata. Hřmící komentář, jehož cílem je otevřít spícím Evropanům oči. (Tady nevím, pro mne to trochu příliš šustilo papírem.) Výkřiky jako: Syrská ropa může do Evropy – Syřané ne! Nevím. Hodně zjednodušené. Ale asi to tak musí být. Umění jako provokace. Aby se začalo diskutovat, rozmlouvat – a už ne takto zjednodušeně, ale do hloubky. Do hloubky těch pradávných kořenů, abychom je společně nahmatali, vytrhali a ten Špatný Strom, co z nich vyrostl, společně porazili.

    Kdyby Slušní lidé, a s nimi skupinka výtržníků z řad radikálních katolíků, zůstali až do konce, až do příchodu postavy Krista, pochopili by, že to není jejich Kristus, ten z jejich Bible, ale že je odsud vypůjčen jako jediný srozumitelný zástupný symbol, na němž se ještě my, spící Evropané můžeme shodnout. A že takto je ve hře použit k osvětlení něčeho, co je mimo náboženství. Co je náš všelidský průšvih.

    Vykřičená scéna znásilnění není brutální a končí usmiřujícím políbením – to však už „slušní“ lidé nevidělí a nevědí o něm asi ani jihomoravští zastupitelé, kteří chtějí snížit slíbené dotace festivalu
    FOTO ROBERT VYSTRČIL

    INRI, židovský král, zde jen ikona bez příběhu a backgroundu, jen jakýsi deus ex machina. Ježíš, sestoupiv z Kříže, vstoupí do muslimské dívky. Dobrá. Hodně ostré, Frljić do toho šlape. Ale kdyby ti „slušní“ zůstali, viděli by, že znásilněná dívka po aktu samém dává Ježíši políbení. Za zvuků pochodu z Mahlerovy První. Zdálo se mi to? Nebo je v tom jistá naděje?

    ///

    Více na i-DN:

    Stručná videozpráva z Našeho násilí v Brně

    Rozhovor s Oliverem Frljićem (vyšel v DN 19/2017):

    Oliver Frljić: Skutečný umělec musí být levicový

    Brněnská Svoboda?! (No. 1)


    Komentáře k článku: Brněnská Svoboda?! (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,