BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 91)
Tou nejlepší tečkou za letošním festivalem Janáček Brno, bylo připomenout stoleté narozeniny Janáčkovy Lišky Bystroušky, a to zařazením úspěšné inscenace, kterou zahajovala brněnský janáčkovský festival v roce 2018. Nemám rád módní slova, která se rychle ujmou a dokolečka, kde to jen trochu jde, opakují. Učiním výjimku: opera o Bystroušce je pro Brno „ikonickou“.
Autor původního příběhu Rudolf Těsnohlídek situoval děj, vycházející na pokračování v Lidovkách, do bílovických lesů v nejtěsnější blízkosti Brna. Kde jinak by se Bystrouška mohla rozezpívat coby operní pěvkyně, a hned v titulní roli, jak zde. To bylo o světové premiéře před vzpomenutou stovkou let, na scéně dnešního Mahenova divadla. Možná nejslavnější liška na světě otevírala v roce 1965 „nové divadlo“, dnes Janáčkovo. (Docela dlouho se v Brně říkalo, jdeme do „nového“). A zahajovala, jak již řečeno, festival v roce 2018, kdy se divadlo, opět jako nové, otevíralo po velké rekonstrukci.
Foto archiv NdB
Režisérem inscenace tehdy byl Jiří Heřman, umělecký šéf opery, dirigentem Marko Ivanovič, šéfdirigent též brněnské opery. Oba a další i letošní reprízy – závěrečného představení festivalu. Jenže závěr to tak docela nebyl, festivalové dozvuky přinesly možnost repríz. Jistě z důvodů provozních, možná ale i z příčin hlubších. Totiž, že Bystrouškou ani koloběh obyvatel lesa nekončí. V příběhu zůstává přece její malá, ta příští, kterou si pan revírník opravdu ochočí (a liščátko si tantokrát ochočí jej a na svou stranu získá snad i paní revírníkovou)…
Foto archiv NdB
Bystrouška, jak ji vnímám – a není v tom pranic originálního – není tím jasně vyhraněným, až klasickým dramatem jako například Její pastorkyňa. Janáček svou hudbou a velmi hutným, sporým slovem vystihuje věčný koloběh lidského bytí a existence v příbuznosti i spjatosti s tím v lesní volnosti, člověkem ovšem spravovanou. Janáčkova síla je zde nejen v tomto šťastném propojení do jisté míry daném původní předlohou, ale především jeho meditativností nad lidskou sudbou, ovšem i všeho živého,. Nejpůsobivěji je to vyjádřeno s jistou nostalgií v závěru díla, prolíná se však celým dějem opery. Nejen síla a sdělnost hudby, ale i přiléhavé, velmi vážené slovní výrazivo promítá do dějů prostých lidí, zrcadlících dramata všelidská v podstatě téhož vnímaného bytí, ono plynutí pryč a neznámo kam, dosud jsoucí, již však s vědomím mizícího, uplývajícího.
Foto archiv NdB
Poslední dosud brněnská inscenace otevírá děj v brněnské vile Dagmar postavené dle projektu Bohuslava Fuchse (bez nároku na honorář). Evokuje známý příběh spisovatele Těsnohlídka, který před Vánoci roku 1919 procházkou v lese u Bílovic nalezl s přáteli opuštěné malé děvčátko. Pro spisovatele to byl podnět ke sbírce pod vánočním stromem republiky v roce 1924. Těsnohlídek se inspiroval příkladem z Dánska a přenesl tento zvyk na náměstí našich měst. Z výtěžku sbírky byl postaven domov pro opuštěné děti – Dagmar, dle dobrotivé dánské královny, dcery Přemysla Otakara I. Jako dětský domov funguje nepřetržitě a třeba říct, že i v minulosti, kdy u nás převažovala větší zařízení, byl domov Dagmar s menším počtem dětí i přístupem blízký domovům rodinného typu.
Foto archiv NdB
Scéna v úvodu opery přibližuje krátce filmovou projekcí vznik dětského domova, na scéně je množství děti s četnými pěknými hračkami, vychovatelé a dospělý personál. Vše se rychle mění v prostředí, v němž se odehrává děj. Dospělí i děti se mění v aktéry Janáčkova hudebního i slovního ztvárnění příběhu. V souladu s tím živé bytosti – ať již lidské dospělé, tak dětské – hračky, masky a také ladné, čitelné ztvárnění obyvatel lesa jsou pestrou akční podívanou. V některých chvílích je na velkém jevišti docela nahuštěno. Děti se v inscenaci velmi dobře uplatňují, inscenátoři počítají také s dětskými diváky. (Samozřejmě, doprovod a výklad dospělého těm menším je na místě).
Ocenění zaslouží inscenační tým v čele s režisérem a šéfdirigentem. Vyzvedl bych výraznou scénu dotvářející děj i vystihující převažující ladění, atmosféru. Výborný je orchestr a sbory. Samozřejmě velkým magnetem závěrečného festivalového představení (ale i následných repríz) byli hosté v hlavních rolích. Liškou Bystrouškou si Kateřina Kněžíková splnila životní přání. Výborně je naplnila hlasově, pohybově, hereckým uchopením. Známým jménem ve světě opery je manžel pěvkyně, zde revírník, Adam Plachetka, basbarytonista pravidelně hostující ve velkých operních domech. Jeho pěvecký fundament a nosný basbaryton byl i zde zážitkem. Malou Bystroušku mile ztvárnila Adélka Plachetková. Potlesk náležel i jí. Velmi dobré výkony podali všichni sólisté. Rád bych alespoň jmenovitě podtrhl výkony těch v přece jen větších či dvojích rolích. – Václava Krejčí Housková (Zlatohříbek), Petr Levíček (Rechtor/Komár), Jan Šťáva (Farář/Jezevec), Daniela Straková-Šedrlová (Revírníková/Sova), Tadeáš Hoza (Harašta).
Foto archiv NdB
Potlesk náleží i všem ostatním z realizačního týmu a pěveckého souboru opery NdB. Brněnská inscenace Lišky Bystroušky, která uvedla Mezinárodní hudební a operní festival Janáček v roce 2018 a uzavřela ročník 2024 se nepochybně řadí k těm, které zůstanou dlouhodobě v paměti inscenátorů, aktérů, diváků a posluchačů.
Po představení, v závěrečném festivalovém setkání, spíše neformálním, poděkoval ředitel NdB Martin Glaser všem – a je to dlouhá řada – těm, kteří se zasloužili o úspěch festivalového ročníku, stejně jako jmenovitě všem institucím i sponzorům, bez jejichž pomoci a podpory by takto významná a rozsahem mimořádná akce mezinárodního dosahu nemohla být realizována. Není pochyb, že díky rozvíjení odkazu Leoše Janáčka je Brno nepřehlédnutelnou evropskou kulturní metropolí. A festival je vlajkovou lodí těchto aktivit. Exkluzivní festivalový program s výjimečnými hosty svědčí o tom, jak kvalitní a rozsáhlou akci dokáže Národní divadlo Brno naprosto profesionálně zorganizovat. Jsem hrdý, že ve špičkovém evropském kontextu naše produkce bez váhání obstojí, vyjádřil své hodnocení k festivalu Glaser. Ještě před závěrečnou zprávou přiblížil některé z letošních „rekordů“, ať již v diváckém zájmu, návštěvnosti, zahraniční pozornosti a návštěvnosti či v šíři a bohatosti festivalového programu. Současně oznámil, že již nyní jsou v plném proudu přípravy na festival následující, který přinese novinky a překvapení, o nichž blíže zatím pomlčel.
Takže: je nač těšit se.
Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Libreto skladatel podle Rudolfa Těsnohlídka. Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, režie Jiří Heřman, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Klára Svozilová Roztočilová, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra 17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle v Brně v rámci festivalu Janáček Brno. Psáno z uvedení na festivalu Janáček Brno 2024 24. listopadu 2024.
…
Autorské blogy nevyjadřují názor redakce a nejsou redigovány.
///
Více o inscenaci v DN 22/2018:
Tesklivý příběh lišky Bystroušky
…
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 91)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Ort
V roce 1920
se Liška Bystrouška představuje čtenářům Lidových novin v oblíbené romanové příloze na pokračování. Zábavné kresby pražského malíře Stanislava Lolka s veselými texty Rudolfa Těsnohlídka mají velký úspěch, Těsnohlídek o Bystroušce napíše knihu, která vychází v roce 1921. Janáčkovi padne Bystrouška do oka, pustí se do libreta, aniž by o tom Těsnohlídka informoval. Janáček škrtá, krátí, ze třiadvaceti kapitol mu vychází tři dějství. Druhé dějství konči jako Těsnohlídova kniha – Bystrouščinou svatbou.
Pro třeti jednání má Janáček přímo geniální nápad, který dá opeře tragickou dimenzi. Veselou operu pro děti o zvířátkách pozvedne Janáček na rovinu apoteózy o životě, o věčném koloběhu života a smrti: Bystroušku obklopenou rozvernými liščaty pytlák Harašta zastřelí.
V květnu 1922 se setkává Těsnohlídek s Janáčkem, dohodne se na licenci. Janáček mu zamlčí, že už má libreto hotové a první dějství dokonce v první verzi v notách. Na jaře 1923 píše své „můze“ Kamile Stösslové: „Bystroušku délám tak, jak čert muchy chytá – nemá-li nic jiného. Chytl jsem Bystroušku pro les a smutek pozdních let.“
Bystrouška má úspěch, ale na překladatele Maxe Broda působí text „velmi cize“, „končit žábou je nemožné“. Profesor Vladimír Helfert je nadšen hudbou, která „rozvíjí překrásné melodické květy a vzrůstající vroucnost“, ale „dílu by prospělo, udělat z něj čistě zvířecí operu“. Janáček naštěstí neposlechl…
V roce 1927 Emil Hertzka, ředitel nakladatelství Universal Edition, navrhuje Janáčkovi Liščí suitu z nádherných orchestrálních meziher. Janáček odmítá slovy: „Liška žere králíky, nežere romance ani árie.“
Janáčkovi se ono „chytání much“ nepochybně vydařilo, Bystrouška se hraje na celém světě: navštívila New York, Osaku. Melbourne, Curych, Vídeň, Londýn, Brusel, Milán atd. V sezóně 2024-2025 je opět na cestách: Opéra National de Paris, Den Norske opera Oslo, Theater Basel, Des Moines Opera Indianola (USA), ND Bratislava, Landestheater Linz, Deutsche Oper Berlín, Bayerische Staatsoper Mnichov, Staatstheater Cottbus, Theater Magdeburg, Staatstheater Mainz, Theater Münster, Staatstheater Oldenburg.
19.12.2024 (18.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Jaroslav Štěpaník
Pane Orte,
děkuji za pěkný a fundovaný dodatek k mé reflexi na představení. Nemýlím-li se, jste autorem knihy o Janáčkovi. Sám mám Vaši knížku ke 125. výročí elektrického divadelního osvětlení v Brně (Budiž světlo žárové).
Zdravím Vás!
Jaroslav Štěpaník
20.12.2024 (17.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří Ort
Vážený pane Štěpaníku,
ano, přiznávám se: moje biografie o Janáčkovi vyšla v Německu v renomovaném nakladatelství Bärenreiter (Leoš Janáček – der späte Wilde, 2005), do češtiny ji přeložil Ivan Binar, kniha Pozdní divoch. Je vyprodaná, k máni pouze v knihovnách. O Janáčkovi jsem s herci a herečkami natočil literárně-hudebni pořady (Deutschlandradio Kultur, Bayerischer Rundfunk), stanice Westdeutscher Rundfunk Kolín produkovala a vysílala opakovaně mou rozhlasovou hru Káťa K., v níž Janáček pracuje na libretu k opeře Káťa Kabanová, setkáva se s protagonisty, kteří po něm chtěji lepší osud, než ve hře Ostrovského: Káťa nechce zemřít – ale musí, jak víme…
Kdo Janáčka pozná, toho Janaček provází celý život…
Zdravím Vás s přáním mnoha úspěchů i nadále a pořád!
21.12.2024 (16.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Jaroslav Štěpaník
Vážený pane Orte,
velmi děkuji a stejně tak gratuluji k Vašim Janáčkovským pracím. Rozhlasová hra by možná mohla být zajímavá pro rozhlasovou stanici Vltava?
Přeji Vám mnoho štěstí a úspěchů do nového roku!
29.12.2024 (11.34), , Trvalý odkaz komentáře,