Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bezvousý Modrovous

    Modrovous – naděje žen ve Studiu Hrdinů se neobešel bez nároku na kreativní diváckou interpretaci – co je v rámci divadelní fikce realitou a co pouhou představou? O Modrovouse v inscenaci zase tolik nejde, sledujeme primárně příběh slepé dívky a až poté introvertního prodavače obuvi jménem Jindřich Modrovous.

    Do role Modrovouse obsadil tandem Horák–Pěchouček mladičkého, subtilního Cyrila Dobrého, do role slepé dívky Evu Hacurovou. Foto Martin Špelda

    Běžný divák jde do divadla spíše se znalostí pohádky bratří Grimmů než ve spojitosti s textem německé současné dramatičky jménem Dea Loher. Námět vraždícího Modrovouse zůstává zachován, Loher ovšem rozpracovává jeho motivace a v textu hledá důvod, proč se z něj stal sériový vrah. V jejím pojetí se Modrovous zamiluje do Anny, kterou si po velmi krátké známosti vezme, dívka však ve věku sedmnácti let zemře. Ženy poté Modrovous vraždí v důsledku své neschopnosti vyrovnat se s Anninou předčasnou smrtí. Tandem Horák–Pěchouček zredukoval počet žen adaptace Loher ze sedmi na tři herečky a soustředil se na příběh nešťastně zamilované, slepé dívky, která ve svých vizích nechává Modrovouse vraždit své sokyně v lásce. Do role Modrovouse obsadil mladičkého, subtilního Cyrila Dobrého, do role slepé dívky Evu Hacurovou.  Otázka Modrovousovy viny se zde relativizuje, respektive nevíme, zda se Modrovous provinil vraždami žen, anebo absencí citu. Režijní interpretace ovšem podporuje spíše druhou variantu, tedy že Modrovous je ve skutečnosti pouze objektem představ slepé dívky, a tudíž se neprovinil vraždami, nýbrž neopětováním lásky k ní. Krásné ženy, jež Modrovous vraždí, totiž v jednotlivých obrazech ztvárňují tytéž herečky, jen pokaždé v jiném kostýmu.

    Krásné ženy, jež Modrovous vraždí, totiž v jednotlivých obrazech ztvárňují tytéž herečky, jen pokaždé v jiném kostýmu. Foto Martin Špelda

    Dlouho jsem nebyla schopná najít žádné pádné argumenty, proč se mi Modrovous – naděje žen líbil a bavil mě od začátku do konce. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem se smála nejvíce, a díky časové distanci jsem si připadala téměř šílená, protože jsem nedokázala pochopit, jak mi to mohlo připadat vtipné. Později mi ovšem došlo, co udržovalo mou pozornost aktivní: paradox „bezvousého Modrovouse“. Modrovous v podání Cyrila Dobrého totiž nejenže nemá modrý vous, ale nemá dokonce vousy žádné, nanejvýš několikadenní strniště. Celou dobu jsem tedy čekala, zda na modrý vous dojde, nebo ne. Cyril Dobrý vypadá na první pohled spíše jako stydlivý intelektuál, „samá ruka, samá noha“, určitě ne jako vrah. Do divadla jsem šla s očekáváním bezcitného násilníka a až do konce jsem byla ostražitá. Předpokládala jsem, že se každou chvíli užuž musí probudit charakter Modrovouse z grimmovské pohádky. Smích tedy vyvolává paradox v kontextu diváckého očekávání – po časté, krátké odmlce, ve které divák cítí potenciál této změny charakteru, zůstává Modrovous stále nesmělým mladíčkem, a pohádkové předloze se tak nikdy nepřiblíží. Stejné je to i s atmosférou celé inscenace. Střídají se chvíle komické, filozoficky hloubavé a smutné osobní zpovědi, a to ve chvílích, kdy divák predikuje jiný průběh. Tvůrcům proto rád odpustí nedostatečné vysvětlení situací a směje se – znovu a znovu.

    Cyril Dobrý vypadá na první pohled spíše jako stydlivý intelektuál, „samá ruka, samá noha“, určitě ne jako vrah. Foto Martin Špelda

    Pokud jde o vraždy, o brutálních činech se v inscenaci sice hodně mluví a sám Modrovous se o nich zmiňuje s nesmělým úsměvem jako o nákupu rohlíků, avšak že by byla jeho agrese na jevišti viditelná, toho se diváci skutečně nedočkají. A přitom Modrovous stále naznačuje, že se jeho charakter promění v brutálního vraha, že ten potenciál v sobě má. Užuž se zdá… A zase ne! Dobrý hraje stydlivě, civilně, řekla bych až introvertně, o to větší událostí je pak jakákoli výraznější emoce. Inscenace zobrazuje vždy události těsně před vraždou, samotný akt si domýšlí divák sám a stále s napětím očekává, že se atmosféra plně promění z vtipné konverzace v drama, nebo přímo krvák. Tvůrci s představou Modrovouse coby násilníka počítali a obsazením Dobrého a jeho herectvím ji funkčně parodovali. Škrcení a probodnutí schované za závěsem je opravdu spíše groteskou než krvákem. Postavy nejsou blíže charakterizované, nýbrž načrtnuté v rámci situací. O psychologizaci lze hovořit jedině ve spojitosti se slepou dívkou, jež má funkci vypravěčky a divákům nabízí svou verzi příběhu. Prožila si nešťastnou lásku a musí se s ní za každou cenu vyrovnat.

    Pokud jde o vraždy, o brutálních činech se v inscenaci sice hodně mluví a sám Modrovous se o nich zmiňuje s nesmělým úsměvem jako o nákupu rohlíků, jeho agrese však na jevišti viditelná není. Foto Martin Špelda

    Už text Loher obsahuje slovní humor a herci jej v situacích výborně rozehrávají a vyšperkovávají přesnými gesty a pauzami. V závěru však inscenace přece jen zvážní a přichází i katarze: Modrovous si po obličeji rozetře černou barvu a od slepé dívky se nechá svázat do kozelce. Přijme tak svou vinu (i když není zcela jasné, zda je jí vražda či zlomené srdce) a trest za ni. Slepá dívka jej následně zabíjí, aby se za svou někdejší lásku sama před sebou nemusela stydět. Divák se tak explicitně zobrazené smrti nakonec dočká, krvák to však rozhodně není. O smrti se opět mluví, i když tentokrát už nikoli hyperbolicky a nevinně. Modrovous leží mrtvý v kozelci a ztrácí se v mlze spolu se zpívající slepou dívkou a fialovým domem. Interpretace, zda šlo o příběh potrestaného sériového vraha, anebo pokořeného muže, jehož dostihlo svědomí, že přehlížel lásku slepé dívky, je ponechána na divákovi.

    Scéně dominovala konstrukce fialového domu, za jehož závěsem v prvním patře probíhaly akce, jež bylo třeba provést skrytě. Foto Martin Špelda

    Abyste si Modrovouse Horáka a Pěchoučka opravdu užili, doporučuji na grimmovskou pohádku zapomenout. Připravte se spíše na skutečně vtipnou grotesku ze současného světa s dobrými hereckými výkony a opravdu silnou, katarzi přinášející závěrečnou písní o vraždě v podání Evy Hacurové. Modrovouse zabila dívka sama, nepotřebovala na to tři bratry jako v pohádce. A právě konečné „vítězství” slepé vypravěčky nad Modrovousem nabízí téma silné, emancipované, ženské hrdinky, jež představuje nejzásadnější rozchod textu Loher a jeho inscenace s grimmovskou adaptací původně lidového námětu.

    Studio Hrdinů – Dea Loher: Modrovous – naděje žen. Překlad: Petr Štědroň, režie, dramaturgie a scéna: Jan Horák a Michal Pěchouček, kostýmy: Tereza Hrzánová, hudba: Dominik Gajarský, asistentka režie: Anna Mášová. Hrají: Eva Hacurová, Agáta Kryštůfková, Sára Jan Märcová, Cyril Dobrý. Premiéra 26. 11. 2018. Psáno z představení 28. 11. 2018.


    Komentáře k článku: Bezvousý Modrovous

    1. Karel Neumann

      Jestliže autorka píše,
      že o Modrovouse v této inscenaci zase tolik nejde, bylo by vhodné si uvědomit, že tento fakt vychází ze samotného textu Dey Loher, kde „o Modrovouse také příliš nejde“. Jedná se skutečně spíše o příběh slepé dívky.

      05.12.2018 (14.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Veronika Drábková

        Autorka si to uvědomuje
        a pokusila se toto sdělení formulovat v poslední větě. Přiznávám, že možná ne dostatečně jasně, ale informace v textu je.

        05.12.2018 (15.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Autorka si uvědomuje mnoho dalších a podstatnějších věcí…

      06.12.2018 (12.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,