Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bez umrtvení z Divadla Plzeň 2013

    Nestačili jsme letos publikovat denní zpravodajství z Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň. Mrzí nás to, ale z časových důvodů jsme to nezvládli. Program byl tak nabitý, že dokonce nebylo ani možné – pokud chtěl návštěvník vidět všechny inscenace Hlavního programu – seznámit se s projekty Off programu Johan uvádí. Festivalové reflexe najdete v Divadelních novinách 16/2013, krátké ohlasy „Up and Down“ budeme uveřejňovat v následujících dnech tak, jak nám budou od oslovených autorů – našich i zahraničních návštěvníků festivalu – docházet. V následujícím textu nabízíme první – jinými ohlasy neovlivňovanou – festivalovou reflexi psanou hned po návratu z Plzně. Bez umrtvení.

    Richard Krajčo v Deštivých dnech Divadla Ungelt. FOTO archiv

    Richard Krajčo v Deštivých dnech Divadla Ungelt. FOTO archiv

    Kdo jsi, Divadlo Plzeň?

    Mezinárodní festival Divadlo Plzeň od svých počátků v roce 1993 vyvolává otázku po jeho smyslu. Jaký je a jaký by měl být? Jaká je a jaká by měla či mohla být jeho funkce v kontextu českého divadla a jaká v kontextu evropského divadelního dění? Původní záměr byl vytvořit z festivalu centrum  střetávání „Západu“ a „Východu“, dohnat skrze něj divadelních resty, jež jsme měli v Česku z důvodů železné opony (Toneelgroep Amsterdam, Mabou Mines New York…), a v neposlední řadě o nabídnout tvůrcům i divákům setkání, prezentaci a konfrontaci aktuálních inscenací vzniklých předchozí sezonu na území České, resp. bývalé Československé republiky. Nikdy se to v plné míře nepovedlo. Z vizí se čím dál víc ustupovalo a dnes jde o přehlídku české činohry trochu alibisticky vybírané poměrně širokým dramaturgickým týmem v pokud možno co nejširším autorském i regionálním „reprezentativním“ záběru doplněnou několika exklusivními produkcemi států visegrádské čtyřky plus jedna dvě produkce z pobaltských republik a Ruska. Tedy vše bývalý Ost-blok. Západní státy čím dál víc absentují. Letos z šesti zahraničních (a devatenácti celkově) nebylo v Hlavním programu (a dokonce i Off-programu) ani jedno. Divadlo Plzeň se tak v kontextu Evropy stává regionální přehlídkou s nádechem českého „showcase“. Navíc cíleného především „interně“ – české kritice, studentům a publicistům – než zahraničním návštěvníkům. Těch do Plzně moc nejezdí. Pár kritiků a teatrologů, několik pedagogů a studentů a s bídou dva tři dramaturgové zahraničních festivalů. S vývozem českého divadla skrze Divadlo Plzeň se příliš počítat nedá, se zahraniční odbornou reflexí také ne. Ian Herbert z Velké Británie, několik novinářů z Polska. Dále Iránec, Bulharka, Izraelec, Rumun, několik Němců, Slováci…

    Co tedy od festivalu chtít? Jaký by měl a mohl být? Nechávám tyto otázky otevřené. Svůj názor jsem publikoval předloni i loni na i-DN a nemám důvod na nich nic měnit. Pokud se vyvine diskuse, rád se připojím.

    Divadlo_2013-Fandim divadlu

    A jaký byl letošní ročník?

    Výběrem českých produkcí vcelku očekávatelný, od minulých let se příliš nelišil. Místo možné „razantní“ přehlídky jednoho tvůrce či divadla (loni se nabízel D. D. Pařízek a PKD, letos končící brněnská Reduta včetně přesunutých produkcí do DNz nebo konfrontace aktualizací Havla v KD HK vers. ND, kdysi třeba Lébl a jeho DNz či Morávkovo KD HK či DHnP) jedna produkce tamodtud, druhá odtamtud a další z Brna. Zavedené scény a k nim někdo z mladších. Kulturní centra Praha-Brno-Ostrava a k nim někdo z oblasti (nejčastěji KD HK). A nějaký ten nezávislý intelektuál a naivní loutkář. Mírný posun se dalo zaznamenat snad jen v pozvání více produkcí skutečné „off“ scény (Hana Voříšková, NoD, Omnimusa) a jednoho – kritikou ovšem respektovaného – bulvárního divadla (Ungelt) do Hlavního programu. Pro mě sympatické, ale i zde opatrné. Z alternativní scény by se nabízela řada daleko ostřejších, pro tuto scénu reprezentativnějších produkcí (Krusha, Spitfire, Křivánková a Kozubkovou, Vacovská s Dusilovou, Miřenka Čechová, Vosto5, MeetFactory…). Thálií ověšený Ungelt se mohl prezentovat spíše v Prologu či Epilogu. Festivalovou atraktivitu této komerční oblasti reprezentuje spíš La Fabrika nebo LSS. Pozvat letošní Sen…, to by vzbudilo větší živost a diskuse. Už pro zařazení režisérského dua Skutr. Nebo Havelkovu fabrickou Pěnu dní…

    Zahraniční produkce

    Blaho Uhlár. FOTO archiv

    Blaho Uhlár. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Jak bylo řečeno, všech šest (s Untitled Slávy Daubnerové v off programu sedm) zahraničních produkcí bylo ze států bývalého sovětského bloku. Každá byla radikálně jiná a mapovat skrze ně aktuální divadelní proudy v Evropě se asi příliš nedá. Z mého pohledu – na festival jezdím snad od roku 1996 či 1997 – byl letos zahraniční program nejslabší za celou éru festivalu.

    Velkým zklamáním byli Maďaři. 42. týden Bély Pintéra by se snad nedostal ani do Jiráskova Hronova. Respektive by se právě tam dostal a Hronovští by jej nadšeně vítali. Užvaněná činohra bez dramatické stavby. Inscenace bez rytmu, s chudou výpravou a realisticky jalovým televizním herectvím se míjela s čímkoli divadelně zajímavým, natož aktuálním. Využívala televizní seriálové (ani ne sitcomové) poetiky se všemi neduhy umělých lidský osudů a historií, roubovaných jedna na druhou dle dramaturgovy potřeby děj dál a dál nekonečně rozvíjet. Taková Porodnice na kraji města. Jak ji mohl někdo pozvat na festival, vůbec nechápu.

    Obdobně schematický, zastarale modelový byl Klimáčkův Holokaust režiséra Rastislava Balleka bratislavského Divadla Aréna. Téměř tříhodinová látka by se možná dala přenést na filmové plátno – dovedu si ji představit v režii Juraje Jakubiska – na jevišti však tato širocerozchodná epopej reflektující traumata nedávné slovenské historie ubíjela popisností, předvídatelností a plakátovostí. Textu, režie, výpravy i herectví. Na Slovensku možná důležité a odvážné. Mimo národní kontext však ve všem všudy útrpné.

    Třetím propadákem do mariáše byla produkce renomovaného Alvise Hermanise o historii průmyslu telecího masa v Lotyšsku Černé mléko. Z diváků (i herců) si snad pan režisér udělal srandu. Z hereček vytvořil krávy, z herce vola a z diváků nicotě tleskající pitomce.

    Další dvě produkce – Klatova Hra o matce a vlasti vratislavského Teatru Polski a Ostermeierova Slečna Julie moskevského Státního divadla národů – měly aspoň řádně festivalový rozměr a kvalitu. Ne východoevropskou, ale vskutku evropskou. Na odiv vystavovaná opulentní forma však u nich přebila téměř cokoli dalšího. Chlad, chlad, chlad. Nutno však uznat, že šlo o formy dokonalé a precizní – po herecké, múzické a scénografické stránce u Poláků, po technologicko-scénografické a dramaturgicko-režijní u Rusů.

    Zbývá Uhlárův Pokus (Untitled Slávy Daubnerové jsem bohužel neviděl). Divadlo, které se vymyká divadlu. Domácí video šílence. Naturalistický otisk jedince, gesto, jež nemá v divadelním světě našeho regionu obdoby. Sebestředné, manické, cynické. Žalobné a obžalobné. Kruté a bolestné. Výsměšné, hnusné, definitivní. Famózní. Jako když zvratky, bolest a láska pleskají o zem… (O performanci jsem psal na i-DN po jejím loňském prosincovém uvedení v pražské Arše: Slovenská spílání v pražské Arše.)

    Divadlo-logo-circle

    Up and Down

    Jelikož v dalších dnech budeme uveřejňovat to „nej“ dle českých i zahraničních divadelníků, publicistů a kritiků, kteří festival navštívili – tedy anketu Up and Down – nabízím zde i já své nejvýraznější kladné a záporné festivalové zážitky.

    Za nejlepší českou produkci festivalu považuju Den opričníka Kamily Polívkové s famózním Karlem Dobrým. Dle ohlasů zde fungovala maximálně. Obdobně si cením Divadla Gočár Miloše Orsona Štědroně a Nebeského Eyolfka Divadla v Dlouhé. Tím jsem ale na sebe prozradil, co jsem zde neviděl. Znám však z jejich domovských scén.

    Karel Dobrý ve Dni opričníka. FOTO archiv Studia Hrdinů

    Karel Dobrý ve Dni opričníka. FOTO archiv Studia Hrdinů

    Z ostatních ( z časových důvodů jsem musel minout úvodní Vůjtkovo drama S nadějí a bez ní) mě nejvíc okouzlily Pohyblivé obrázky Hany Voříškové. Krása linky vznikající před očima, poezie okamžiku, jež se vrývá do duše. Na druhé estetické straně stál Nebeského (a Königův, Prachařův, Trmíkové a Dobrého… a taky Viklického) Kabaret Shakespeare z pražského NoD. Děs, běs, šílenství. Intelektuální výsměch a divadelní magie. Obrovské nasazení, osobní ručení. Provokace, jízlivost a sranda. Mám takové divadlo rád. I když často nevím, který text a význam zrovna bije.

    A byl jsem rád za Magora brněnského Divadla U stolu. Přesně herecky i autorsko-režijně trefená pocta nedávno zemřelému básníku. V prostoru nádraží Jižní předměstí pleskala undergroundově. Díky, Jane Kolaříku, Petro Bučková a Ivo Krobote. Díky, Zdeňku Kluko, Zojo Mikotová a Petře Oslzlý. Díky, Martine a Františko. Díky, šílenci.

    Šílenství, z kterého jímá děs a závrať, pak byl již zmíněný Uhlárův Pokus. Pro mě „top“ letošního festivalu.

    A propady?

    Již jsem o nich psal. Tři zahraniční produkce – 42. týden, Holokaust a Černé mléko.

    Z českých pak Vytrvalý princ Štěpána Pácla a jeho skupiny Masopust. Zklamání obrovské. Divadlo staré jak Metuzalém, pardon jen asi tak čtyřicet let. Veršovaná romantická dramata u nás neumíme a pohybové ani symbolické divadlo nám taky nebývá vlastní. Potvrdilo se.

    Trochu jiným, ale také zklamáním byl Princ Bhadra a princezna Vasantaséna Divadla Alfa. Jakkoli je Pitínského spolupráce s dramatikem Hubertem Krejčím (nejen) v Alfě divadelně cenná s výsledky mnohdy zdravě obrozujícími a inscenačně nosnými (Vějíř s broskvovými květy, Démonův pramen…), tentokrát zasazení tradiční asijské poetiky (a tematiky) Huberta Krejčího do výsměšně pojatého světa současného indického vzdělávacího střediska SK Dillí bylo křečovité, přehnaně divé, obsahově zmatečné. Nefungovalo.

    Jan hájem v Buržoazii Jana Mikuláška (Divadlo Reduta/DNz). FOTO archiv

    Jan hájem v Buržoazii Jana Mikuláška (Divadlo Reduta/DNz). FOTO archiv

    Z reportáže vypadlo několik produkcí – Buržoazie (dopadla dobře a jistě se bude ještě herecky ladit a vyvíjet), Deštivé dny (dobře odvedené řemeslo, přesně trefený žánr), Dášeňka (jelínkovsky vyskočilovská radost ze hry a hravosti, z bytí na jevišti a komunikace), Žebrácká opera (pikantní posun Havlova textu, pikantně podaný), Loutky hledají talent (sranda náramná, již jenom české loutky umí), Je třeba zabít Sekala (solidní „konzervativní moderna“ snad až příliš modelového venkovského dramatu s monumentálním zvukem cimbálu). To už by však byl text k neučtení. Snad tedy jindy či od někoho jiného. Zde nebo na stránkách Divadelních novin.


    Komentáře k článku: Bez umrtvení z Divadla Plzeň 2013

    1. Milo Juráni

      Profilový obrázek

      Z celkom osobného hľadiska
      oceňujem vetičku o Klimáčkovom Holokauste. Ja som sa ním bol sprvoti veľmi nadšený, pretože obdobie Slovenského štátu je naozaj rozporné obdobie v našich dejinách. Časom to vyprchalo. Niekto mi konečne upresnil, čo vo mne tie pochybnosti vyvolávalo.

      17.09.2013 (9.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Jsem jedním z pitomců,
      co tleskali Černému mléku. Viděl jsem v něm nesentimentální obraz zanikajícího světa, jemuž není pomoci, i když je (zdá se být) tak krásný. Takový fotil před třiceti lety na slovenské Kysuci Martin Martinček v cyklu Vrchári, třeba, a už není. Nezahlédl jsem nic o průmyslu telecího masa v Lotyšsku, já pitomec nevšímavý.

      17.09.2013 (13.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Kateřina Jírová

        Profilový obrázek

        🙂

        17.09.2013 (17.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Martin Martinček
        chodil po horách a fotografoval přírodu a všední život venkovských lidí. Vidím-li jeho snímky, nemám důvod tomu nevěřit. Hermanis však v této produkci byl fotografem, který si ve svém dobře nasvíceném studiu nalepil na zeď barevné horské pozadí, jež mohlo být zrovna tak lotyšské jako třeba švýcarské, před tímto panelem nechal producírovat několik elegantních modelek a jednoho „modela“, k tomu přidal pár historek a obecně známých informací o životě a chování krav a o tom, že jsou součástí ekonomického koloběhu společnosti, ergo živočišného průmyslu, jenž je – jaké to překvapení – čím dál víc ekologicky deformovaný, a nasnímal seriál obrázků, jež se mohou snadno výjimat v západních časopisech typu Vogue nebo Elle. Nebo že by to byla kampaň na novou sadu čokolády Milka? Možná už nebudou krávy jen fialové, ale třeba i květované.
        🙂

        17.09.2013 (18.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Josef Herman

          Josef Herman

          Ani Martinček
          nezachycuje autentickou realitu, ale to, jak ji sám viděl a stylizoval. Mnohé z těch fotek jsou aranžované, vznikly tedy v zásadě stejnou cestou jako Hermanisovy výjevy ze života krav. Já hlupák jsem holt nic nevěděl o jejich chování, o vztahu lotyšských pastevců k nim, že jsou vlastně členy rodiny, nic o pověstech o černém mléku, o mentalitě lotyšských horalů. Dokonce mi nevadilo, že některé krávy byly květované! Pak jsem holt přehlédl ty zřejmě důležité technologické a ekonomické informace z lotyšských masokombinátů a naletěl Hermanisovi, já pitomec.

          17.09.2013 (19.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          Prohlížel jsem si
          na netu Martinčekovy fotky a velkou podobnost s poetikou Hermanisovy inscenace ani jeho přístupem neshledávám. U Martinčeka jde o syrovost a (jen v posunech reality stylizovanou) autenticitu, Hermanis ve výtvarné podobě a pohybovém zpracování nabízel jen její navoněnou, pastelovou nápodobu. Navíc, co se týká obsahu a témat, v inscenaci převládalo až manýristické zalíbení v popisech chování krav a líbezně podávané (třebas i bolestné) historky z (jakéhokoli) venkova a života před dvaceti, padesáti či více lety. Přesah do podobenství lotyšské národní identity byl podle mne pouze v přáních režiséra.
          Pokud bych hledal fotografa, který se blíží Hermanisově umělému stylu, pak bych asi jmenoval Tarase Kuščynského a jeho dívčí akty v přírodě. Bezpečné, aseptické obrázky do výloh a obchodních kanceláří.

          17.09.2013 (23.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,