Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bartek Ostapczuk: Věřím, že vyjdeme z ticha

    Festival Mime Fest v Poličce je v plném proudu. Jednou z osobností festivalu je významný polský mim, herec a pedagog Bartlomiej Ostapczuk (nar. 1977), který zde působí jako lektor. Při této příležitosti jsme s ním připravili rozhovor.

    Významný polský mim, herec a pedagog Bartlomiej Ostapczuk Foto archiv

    Čím Vás na počátku umělecké dráhy oslovilo mimické umění a přivedlo Vás k tak rozsáhlé a oddané službě?

    Mimickému umění jsem se upsal v dnes už neexistujícím souboru Mime´s Studio, které vedl žák a spolupracovník zakladatele polské pantomimy Henryka Tomaszewského Stefan Niedzialkowski. V letech 1998-2001 jsem byl členem Varšavského centra pantomimy. Působil jsem zde zpočátku jako sólista – mim a herec. Prostor pro samostatnou tvorbu mi otevřela 1 cena, kterou jsem získal na Grand Prix festivalu The International Mime Art ve Varšavě v roce 2001. Tehdy jsem pochopil, že pro další setrvání v oboru kolem sebe potřebuji vlastní skupinu, jinak jsem jako sólista limitován ve svých tvůrčích záměrech. Proto jsem své působení ve zmíněné varšavské skupině ukončil. Ale začal jsem nejdříve u sebe – jako několikanásobný stipendista The School for Mime ve Spojených státech. Studoval jsem rovněž na Escola Internacional de Mim Corporal Dramatic v Barceloně. V průběhu času jsem vystupoval i na scéně divadla teatr Wielki –Opera Narodowa ve Varšavě, dodnes spolupracuji s předními polskými činoherními režiséry, atd.

    Mohl byste s tímto rozhledem a zkušenostmi charakterizovat umění pantomimy? Je to otázka, se kterou se představitelé oboru stále setkávají, a ne všichni mají na ni stejnou odpověď. Žánr pohybového divadla nadto prochází v celosvětovém měřítku významným rozvojem. Kromě toho se teoretici někdy neshodnou na odborných termínech.

    Nejdříve bychom si měli říci, že je pantomima divadlo. Není to tanec, ani divadlo pohybu. V průběhu tvorby prochází každý autor nejprve základním tvůrčím procesem, tj. nejdříve se objeví myšlenka, potom emoce, na konci jednání. To je velmi důležité, a to si musíme pamatovat. Podstatou pantomimy je proměna, jestliže řekneme, že spočívá v pohybu, je to málo, není to dost. Zvnějšku to tak může vypadat, ale jestliže pohyb nepramení z nějakého vnitřního vědomí, znamená to, že se musíme více snažit. Jde totiž především o změny emocí, které vyjadřujeme skrze tělo. Pantomima se vymyká jednoznačným klasifikacím. Studoval jsem divadlo pantomimy v Polsku, USA, ve Španělsku, v Japonsku, Rusku nebo Německu. V každé z těchto zemí jsem se setkal s jiným názorem. Možná bychom mohli říci, že je pantomima umění vědomého mlčení, v jehož působnosti najdeme mnoho různých forem. Ta různorodost se odvíjí z kulturního zázemí, které je v každé zemi jiné. Tyto tendence se pak v mezinárodním kontextu ovlivňují a mísí. Ale nejsem stoupencem některých rádoby novot, například mluvení v pantomimě. V japonských představeních, se kterými jsem se setkal, vidím jistou analogii s mou představou „vědomého mlčení“. Oni mají jasně vytyčené hranice, které nesmí překročit, Jejich úkolem je povznesení nad tyto hranice, nikoliv porušování zásad jejich kánonu. Pro mne je to v umění pantomimy podobné. Nejde mi o to, abych porušil její tradice a říkal: Teď dělám současné divadlo pantomimy. Dobrý herec pantomimy je ten, který nepostrádá to, co bychom nazvali emocionální inteligencí.

    Podařilo se Vám vytvořit vlastní soubor?

    Musel jsem si nejdříve vychovat herce, kteří by se mnou byli umělecky na jedné vlně, a to potřebuje mnoho času. Na tomto úkolu pracuji už osm let. Moje Studio mimického umění je dnes jediný pedagogický projekt tohoto druhu v Polsku. Jeho intenzivní celoroční program je včetně letní školy pantomimy určen těm, kdo se zajímají profesionálně o obor, a také pro studenty, kteří se zajímají o tento typ divadla. Program studia je založen na výuce mimických forem včetně klasické pantomimy, principů techniky Etienna Decrouxe, fyzického divadla i současného mimu. Patří sem i umění kompozice, hereckého jednání, improvizace. Kurzy jsou vedeny proslulými umělci z Evropy a USA. Své žáky také vedu ke vzdělanosti, k tomu, aby se sami zamýšleli nad otázkami umění. Někdy je to důležitější než vlastní technická cvičení. Pro další spolupráci si vybírám sensitivní lidi, schopné tvořivého souznění. Není zase příliš důležité, zda jsou původní profesí herci. Nebojím se emocí – proto potřebuji partnery. Můj vlastní soubor tvoří pět nejlepších herců a včetně mé osoby často vystupujeme i v rámci většího divadelního souboru Varšavského centra pantomimy.

    Taneční aktuality recenzovaly před lety představení Varšavského centra pantomimy Aqua de Lagrimas, které bylo uvedeno v Praze v sezóně 2015/2016. Vy jste v něm hrál hlavní roli zločinného génia jménem Frollo pod režijním vedením uměleckého šéfa souboru Varšavského centra pantomimy Francouze Lionela Ménarda. Vy sám jste ale hlavou skupiny, která rovněž působí při Centru v divadle Teatr na Woli, ale nazývá se Teatr MIMO . Mohl byste blíže charakterizovat činnost této scény?

    Naše první inscenace se jmenovala „ Lombard“.  Je inspirovaná virtuální hrou založenou na principu stejnojmenné bankovní sazby. Ten námět jsem nosil v hlavě skoro devět let. Jeho podstatou je snaha poukázat na představy lidí kteří sní o své budoucnosti, představy o tom, jak má probíhat jejich život, co by se mělo stát. Je v ní i mnoho z mých vlastních představ a pocitů. Chtěl jsem ukázat, že je důležité zkoumat své sny. Je to něco jiného, než když poznáváme slovy, tehdy se zajímáme o vztahy. Potom jsme nastudovali představení „Komedianti“ jako mimické divadlo v plenéru, tedy street performanci. Já však nechci dělat pouliční divadlo v běžném slova smyslu. Mám snahu vytvořit takový způsob herectví v plenéru, aby je lidé pociťovali se stejnou intenzitou jako když sedí v hledišti. Svým způsobem je hra na divadle rozhovor a na ulici by to mělo být snadnější. Diváci představení mají možnost vrátit se do časů, kdy herecké skupiny neměly jinou možnost než působit na náměstích a ulicích a jezdili z místa na místo. V představení, které je kolektivní záležitostí, já sám hraji dvě postavy. Pracujeme s klasickými pantomimickými typy odvozenými z komedie dell´arte a podle zachovaných pantomimických scénářů. Podobnou záležitostí jsou „Dva Pieroti“ v produkci divadla Teatr Królewski ve Wilanovie, kde hraji jen já spolu s Pavlem Kuleszou. Komedianty stále reprízujeme, protože jsou postaveni na kvalitních hereckých výkonech.

    Netušila jsem, že se zabýváte divadelní historií.

    Miluji historii jako takovou – je to pro mne důležité a myslím si také, že je člověk, který nezná svoji minulost, prázdná nádoba. Moje MIMO divadlo je prostorem pro experimenty. Svého času jsem se proto rozhodl, že si budu povídat se starými lidmi o jejich životě. Z jejich vzpomínek jsem vytěžil scénář k představení Předvčerejší historie o staré Varšavě. Inscenace se pokouší zachovat ve fragmentech vzpomínek svět, který zůstal už jen na starých fotografiích, snaží se zachytit atmosféru doby. Inscenace je o chvílích, které přes vzdálenost času nadále zůstávají v myslích našich blízkých. Také jsem s nimi mluvil o válce a oni – starci, malí varšavští obchodníci, mi vyprávěli své příběhy. Vyprávěli ty těžké chvíle svých životů s humorem. Když byly vzpomínky příliš bolestné, mlčeli. Přestali mluvit, pak přemýšleli a někdy začali mluvit – to byly ty nejzajímavější okamžiky. Ty důležité chvíle jsem se rozhodl zpracovat ve scénáři k mimickému představení. Hrálo v něm dvacet pět postav, pozval jsem na ně i své pamětníky. Bylo to trochu riskantní, protože na scéně vznikla humorná groteska, velmi legrační, ale moji diváci se bavili, nakonec ale začali plakat. Měl jsem pocit, že to všechno mělo hluboký smysl.

    Pokud vím, nedělá vám potíže hrát ani současné mimické postavy – připomenu jen Vašeho Mladíka z premiéry Varšavského centra pantomimy „ Marceau“ v režii L. Ménarda. Spolu s Vámi tu hrají i herci souboru MIMO. Na You Tube jsem také viděla skvělé, hravé a velmi moderní „Židle“, ve kterých vystupujete společně s G. Galdsonem. Jak moc Vás zajímají náměty ze současného života?

    Na festivalu Mime Fest v Poličce jsme před časem hráli představení Na horizontu vědomí. Je to velmi komorní dílo, o dvou bezdomovcích, žijících ze hry s vlastními sny. Spíše báseň než reálný příběh. Původně bylo nastudované pro jeviště Divadla Na Woli, ale ředitel festivalu Mime Fest v Poličce Radim Vizváry mne požádal, abychom jej hráli v plenéru. Pokusili jsme se o street art. Pro nás bylo překvapením ohromné ticho během hry, diváci byli velmi dojati a po představení nějakou chvíli nevstávali ze svých sedadel. Co dodat?

    Je možné plenérové, zájezdové, pouliční mimické divadlo nějak dále rozvíjet?

    Divadlo MIMO také jezdí a hraje na venkovském valníku. Snaží se přiblížit umění pantomimy i venkovanům. Od polského ministerstva kultury jsme dostali peníze na produkce v malých městech a na venkově. Je to vzdělávací projekt, který také slouží divadlu obecně. Někteří lidé nikdy neviděli pantomimu, a dokonce ani divadlo. Je to důležitá činnost.

     Máte své osobní umělecké krédo?

    Věřím v mimické umění jako způsob sebepoznání, v tišině svého srdce, které můžeme sdílet. Věřím, že vyjdeme z ticha. Mám rád bytí na jevišti. Miluju lidí.

    Ostapczuk je členem Varšavského centra pantomimy, a do Čech se vrací pravidelně.  Foto archiv

    Bartlomiej Ostapczuk (*1977)

    je v současné době členem Varšavského centra pantomimy, které vede francouzský mim Lionel Ménard a také umělecký m vedoucím experimentálního souboru Teatr MIMO. Obě tyto spolupracující skupiny mimického umění mají svou residenci ve varšavském divadle Teatr Na Woli, jehož ředitelem je známý dramatik Tomasz Slobodzianek. B. Ostapczuk je dnes svého druhu „guru“ všech, kdo se ve Varšavě o umění pantomimy zajímají. Je uznávaný umělec, mimo jiné i s praxí na činoherních i operních polských scénách a s bohatou zkušeností z působení v zahraničí. Významná je zejména jeho spolupráce s americkým mimem Greggem Gladstonem. Z našich vzájemných kontaktů připomínáme vedle jeho účasti na společných projektech Evropského centra pantomimy a festivalech Mime Fest a My Mime také jeho hostování v hlavní roli představení 13 měsíců. Rekviem za Bruna Schulze, které mělo premiéru na půdě Spitfire Company v režii Petra Boháče v roce 2012. Rozsáhlé Ostapczukovy aktivity podmiňují jak jeho mimořádný talent, tak také jeho schopnost vyhledávat a domýšlet aktuální otázky spjaté s tradicí i budoucností oboru.

    ///

    Více o festivalu Mime Fest na i-DN:

    Mime Fest


    Komentáře k článku: Bartek Ostapczuk: Věřím, že vyjdeme z ticha

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,