Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Barbora Šupová: V tématech inscenací se něžně radikalizujeme

    Rozhovor se spoluzakladatelkou souboru CO ČUMIŠ

    Barbora Šupová (uprostřed) s členkami souboru Co čumiš? Foto Michaela Škvrňáková

    Dramaturgyně, herečka, produkční, členka souboru Depresivní děti touží po penězích, spolupracovnice BodyVoiceBand, dramaturgyně Venuše ve Švehlovce a dvou festivalů Případ pro sociálku (festival sociálního umění) a Venušiny dny (umění pro ženy a o ženách). Doktorandka DAMU, zabývající se tématem umělecké strategie v sociálním umění. To vše je Barbora Šupová, s níž jsme si povídaly hlavně o sociálním projektu se souborem CO ČUMIŠ?

    Váš zájem o sociální umění a o ženskou problematiku se spojuje v souboru CO ČUMIŠ  Kdy a jak vznikl?

    Dali jsme se dohromady před čtyřmi lety a pojmenovali se podle názvu naší první inscenace. Tehdy jsme společně s režisérkou Zuzanou Burianovou kvůli festivalu sociálního umění oslovily neziskovou organizaci Jako doma, která pomáhá ženám v sociální tísni. Naším úmyslem bylo propojit divadelního profesionála se sociální skupinou neherců, aby vznikla nová divadelní inscenace. Já jsem tam původně byla jen jako zprostředkovatel, pomáhala jsem s produkcí. A protože se Zuzanou se známe už dlouho, začala jsem docházet na zkoušky a už zůstala. Během tří prvních zkoušek se složení žen různě proměňovalo, nakonec zůstaly čtyři herečky, s nimiž spolupracujeme dodnes. I když kolektiv funguje v ustáleném složení už čtyři roky, jsme otevření i dalším zájemkyním.

    Nejsou to ovšem obvyklé herečky. Jedná se o ženy, které zažily v životě různé svízelné věci, včetně pobytu v azylovém domě.

    Jsou sice v obecném slova smyslu neherečky, ale některé z nich hereckou zkušenost mají – jedna pracovala u cirkusu, druhá hrála v Ježkovi a čížkovi. Vesměs jsou to ženy, které se divadlem neživí, nemají to vystudováno. Ne všechny nyní žijí v azylovém domě, ale s jeho prostředím nějakou zkušenost mají. Zkoušení první inscenace Co čumíš?! trvalo asi tři měsíce. Zkoumala, jakým způsobem vidí tyto ženy Prahu a její ulice. Uvědomili jsme si totiž, že se pohybují na stejných místech jako my, ale tráví tam obvykle mnohem více času (jedna třeba šest hodin denně prodávala Nový prostor ve Františkánské zahradě). A zajímalo nás, jak ta místa vnímají ony. Snažili jsme se je vést k nějakému autorskému vkladu, improvizaci a následně fixaci situací. První inscenace byla taková sebepoznávací. Druhá, která začala vznikat rok poté, se týkala bydlení v azylových domech. V procesu zkoušení jsme vycházeli z jejich zkušeností a zážitků, ale pak jsme si vytvořili fiktivní dům, postavy a situace, abychom umožnili nějaký odstup od prožívaných věcí, které jsou často traumatizující.

    Jak se k vám ženy vůbec dostaly?

    S Jakubem Čermákem, uměleckým šéfem Venuše ve Švehlovce, se snažíme, abychom dali vzniknout něčemu novému, ať je to nová inscenace nebo nový kolektiv. V tomto případě hodně pomohla organizace Jako doma, která vyvěsila naše letáky v komunitních centrech, kudy projdou denně desítky žen. Byl tam jen čas první zkoušky a výzva, ať přijdou ty, které si chtějí zahrát divadlo. Nějaké ženy přišly, a z nich se postupně utvořil soubor. Jsou to převážně starší ženy, 45+.  Momentálně ovšem máme „novou krev“,  pětadvacetiletou slečnu. A taky psa, který hraje ve všech inscenacích.

    Je to více umělecká nebo sociální volnočasová záležitost? Psychoterapie?

    Naše primární východisko je umělecké, ale terapeutický aspekt tam je svým způsobem vždycky přítomný. Nejedná se ovšem o dramaterapii, nechceme řešit traumatické zkušenosti a léčit ty ženy skrze divadlo. Jde spíše o resocializační aspekt – snažíme se navázat osobní vazby, vytvořit bezpečný kolektiv, který spojuje cíl udělat dobrou divadelní inscenaci. Motivuje to nás i naše herečky. Nešlo to ovšem hned. Zpočátku třeba nepřišly na zkoušku, nebo přišly „pod vlivem“, což se teď děje málo nebo vůbec. Berou divadlo vážně, odpovědně, více se do toho vkládají. Ptají se, proč je tam ta která scéna, zajímá je, jak to budou brát diváci. Více se zapojují do procesu zkoušení – to může mít reintegrační a resocializační aspekt. Důležité je, že jsou součástí divadla. Když jsme před časem jeli na mezinárodní bezdomovecký festival do Bratislavy, ukázalo se, že jedna z našich hereček nebyla pětadvacet let mimo republiku. Takže něco takového je pro ně velký zážitek, jsou hrdé, berou to vážně, a snaží se, aby to dobře dopadlo. Ze začátku jsem chtěla platit za zkoušky, aspoň jízdenky, aby měly určitou kompenzaci. Ovšem, dlouho existujeme bez grantové podpory jen díky podpoře Venuše, která nám poskytuje veškerou techniku i zázemí. Když jsme řešili, že nebudeme mít peníze na zkoušky, ukázalo se, že finanční příspěvek pro ně není rozhodující, zvládli jsme to i bez něj. Ale byla bych ráda, kdybychom jim honoráře platit mohli.

    Získat grant na podobné projekty není snadné už proto, že nemají svou grantovou „přihrádku“.

    Ano, protože stojíme na pomezí umělecké a sociální tvorby, nespadáme do žádné kategorie, i když náš soubor propojuje profesionální umělce s neherečkami. Ale nedávno jsme se institucionalizovali, a podruhé zažádali jako subjekt o granty na ministerstvu kultury a v Praze. Tak uvidíme, jak to dopadne.

    Jak často hrajete?

    Snažíme se reprízovat každý měsíc.  CO ČUMIŠ 2 Tentokrát z azylu už máme na repertoáru celý rok, a od ledna jsme začali zkoušet CO ČUMIŠ 3 s podtitulem A jestli neumřela, pracuje tam dodnes.  Chceme zkoumat pracovní podmínky, práci načerno, práci přes agentury, exekuce, tedy to, s čím mají naše herečky zkušenost.  V rovině témat se posouváme ke konkrétnějším společenským problémům, chceme vytáhnout na jeviště věci, o kterých se podle nás ve společnosti ví velmi málo a moc se o nich nemluví. V umělecké výpovědi se jemně radikalizujeme.

    Jak inscenaci připravujete?

    Mluvíme spolu, nahráváme rozhovory, a s tím materiálem pak pracujeme. Když jsme dělali inscenaci o azylovém domě, šli jsme se tam podívat, a dělali rozhovory i s jinými ženami, abychom obsáhli problematiku v širším kontextu. Vycházíme z jejich osobního pohledu na věc, ale zároveň zkoumáme obecné rysy problematiky, a také stále hledáme způsob práce s neherci. Pro Zuzanu i pro mě je to první zkušenost, takže zkoumáme, jak s nehercem pracovat, aby se necítil vykořisťovaný, abychom nevytěžovaly jejich traumatické zkušenosti a nehonily si jen své umělecké ambice. Chceme, aby ženy byly v pohodě, s tím, že vědí, co dělají, aby na jevišti pracovaly vědomě.  A zároveň, aby měly odstup a bavilo je to.  Principem je vytvářet základní rámec situací, kde naše neherečky budou schopny existovat přirozeně, budou schopny improvizovat. A zároveň umožnit zapojení diváků do děje i do prostoru. Snažíme se, aby vznikla komunita aspoň na ten konkrétní večer.

    Kdo na vás chodí?

    Studenti, sociální pracovníci, lidi se zájmem o sociální problematiku. Ovšem byli bychom rádi, aby na naše představení chodil i běžný návštěvník divadel. Nechceme, aby k nám chodili jen lidi, které už nemusíme přesvědčovat.

    A chodí k vám i diváci ze stejné sociální skupiny jako herečky?

    Považuju Venuši ve Švehlovce za dosti punkové místo, a navíc, lidi, kterých se ta problematika týká, mají vstup zdarma. Ale ukázalo se, že to je pro ně nepříjemný a nebezpečný prostor, protože ho neznají. Takže, pokud je chceme oslovit, musíme za nimi –snažíme se tedy hrát venku, v azylových domech, na místech, kde se necítí v nebezpečí.  Ale je to dlouhá a nejistá cesta.

     


    Komentáře k článku: Barbora Šupová: V tématech inscenací se něžně radikalizujeme

    1. Petra

      Profilový obrázek

      představení doporučuji!
      a držím palce

      05.03.2020 (16.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,