Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Amatéři a profesionálové

    Jsou amatérské a profesionální divadlo kompatibilní? To je otázka, na kterou je možná celá řada odpovědí. A ty se mohou v průběhu života divadelníka měnit. Záleží na tom, kdy a jak přičichne k tomu či onomu, jaký názor na tuto problematiku funguje v jeho sociální bublině. Často se setkáváme s tím, že slovo amatér mívá hanlivý přídech. I když samotná podstata slova svědčící o tom, že tu či onu věc dělá člověk z lásky, bez nároku na finanční ohodnocení, k takovému odsudku nevede. U nás, možná ještě více než jinde, je tradice amatérského (ochotnického) divadla, tedy divadla hraného z ochoty a lásky k věci, skutečně dlouhá. A není to jen umělecká aktivita s ambicemi přesahujícími hranice vesnice či města, ale především je to fenomén společenský, spolkový, komunitní. Od doby národního obrození u nás rozmanité spolky (mnohdy undergroundové) nahrazovaly politicko-společenskou aktivitu při „sousedských“ i oficiálních příležitostech. Ať už připomeneme Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, organizace ROH, či Svazarm – pod svícnem vždycky byla tma a v neoficiálních kruzích nejen leccos prošlo, ale právě tam narůstalo pevné podhoubí divadla, které sděluje cosi podstatného, a také přátelství a spojenectví přesahující hranice divadla, útočiště oficiálně zakázaných autorů, aktivit. Pokud zapátráte v životopisech dnešních profesionálních hvězd, zjistíte, že nejen mezi herci, ale i dalšími divadelními profesemi je jen velmi málo lidí, kteří nikdy nevstoupili na amatérskou půdu či z ní přímo nevyšli. A mnozí, například profesionální režiséři, se opakovaně k amatérům vracejí. Troufám si dokonce říci, že na území amatérského divadla se mnozí z nich cítí lépe, protože je to často půda pro vyzkoušení odvážnějších přístupů. A pro ty, kdo jsou na začátku, je „ochotničina“ mnohdy základním kamenem budoucí celoživotní profese, odrazovým můstkem pro profesionální dráhu. Přitom se ovšem nedá říci, že by amatéři (neboť v oblasti amatérského divadla se diskutuje mnohem častěji a mnohem razantněji než u profesionálů) byli vůči svým kolegům přespříliš tolerantní. Opak bývá pravdou, a to jak ze strany porotců soutěží, tak kolegů. Přesto atmosféra (protože finanční ohodnocení to rozhodně není), která na festivalech panuje, stále láká. Jak jinak vysvětlit to famózní množství festivalů rozmanitých divadelních žánrů různých stupňů od krajových po celostátní? Jak jinak vysvětlit leckdy mnohogenerační dialog a především trvanlivost festivalů, z nichž mnohé mají na krku šedesátku či sedmdesátku? Za všechny jmenujme alespoň ty nejznámější – Šrámkův Písek, Divadelní Piknik Volyně, Loutkářskou Chrudim, Otevřeno Kolín, Wolkerův Prostějov, Popelku Rakovník či FEMAD. Ovšem rekordmanem je Jiráskův Hronov, který v příštím roce oslaví naprosto unikátní devadesáté narozeniny. Samozřejmě, stejně jako jiné přehlídky prošel i on mnohými proměnami, několikrát stál na pokraji zákazu či zrušení, ať už z politických, finančních, či konkurenčních důvodů. I dnešní koncepce mezidruhové přehlídky, na níž se představují vítězové rozmanitých divadelních přehlídek od činohry přes loutky, experiment, hudebně dramatické produkce, tanec a pantomimu až po různé typy divadla pro děti a mládež, se neobejde bez rozmanitých hašteření a kontroverzí. Nicméně stále se drží. A to nejen kvůli nabídce těch, kdo sem přijíždějí hrát, ale možná více díky těm, kdo sem přijíždějí divadlo sledovat, diskutovat o něm, učit se zvládat ve svém volném čase jeho nejrůznější disciplíny v různých seminářích vedených profesionály. Je tu prostě zvláštní energie, která vyvolává závislost a touhu znovu ochutnat. Na tuto zkušenost upozornil v letošním Zpravodaji Jiráskova Hronova profesionál Miroslav Etzler, kterého sem poprvé přivedl jeho tatínek jako pětiletého v roce 1969: Vlastně se ale nedá mluvit o amatérech. Amatér je boxer, co dostane přes držku. Ale nepřijde mi správný ani název ochotnické divadlo. I ta ochota je málo. Řekl bych, že je to nadšenecké divadlo. Že ti lidé jsou schopni, i kdyby měli na jevišti pronést pouhých pět vět, pro svoji roli umřít. Jednou jsem se bavil s Josefem Kemrem a on mi vyprávěl, že když byl u Červíčků jako kulisák, jednoho dne mu řekli, že druhý den bude hrát zbrojnoše. Měl pouze říct: „Tudy panstvo!“ A on nemohl dospat, jak se na to těšil. Myslím si, že právě tohle dnes v profesionálním divadle chybí a v amatérském divadle dominuje. Nadšení, radost a láska k profesi.


    Komentáře k článku: Amatéři a profesionálové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,