Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alfredův překážkový běh I

    Pokusím se vyprávět svoje vzpomínky na důležité i méně důležité až jen impresivní okamžiky existence čtyř společností Alfred a jejich aktivity. Začnu od společnosti první – Pantomimy Alfreda Jarryho.

    Ctibor Turba

    Kdy jste začal s pantomimou? ptá se mne fiktivní zvídavec.

    Podobná otázka by nebyla docela vhodná. Nepostihuje pro můj život důležité body, zavádí mne až do pozdější doby divadelního vědomí.

    V plenkách a na nočníku

    Hrál jsem divadlo od svých čtyř let. Pochopitelně ve velice jednoduchých podobách zpočátku, statoval jsem v Praze, Brně, později jako člen dobrého dětského souboru vedeného Eduardem Muroněm v Brně role složitější až těžké. Muroň byl členem Divadla Julia Fučíka, kde jsme hráli nebo statovali v rolích jednoduchých nebo jindy náročnějších, ale průběžně vedeni Muroněm jako dětská stáj divadla pro mládež, které čas od času potřebovalo malé herce.

    Protože v divadle režírovali nebo hráli kvalitní umělci – Aleš Podhorský, Ladislav Smoček, Blažena Holišová, z těch známějších – sledovali jsme divadelní práci dobrou a významnou z vnitra divadelního organizmu, prostě jsme byli neustále v divadelním životě. Pochopitelně jsme sledovali práce v divadlech jiných, kde režíroval Evžen Sokolovský, uváděly se hry Milana Uhdeho, hráli Josef Somr, Vlasta Fialová a mnoho dalších, Heger (Mojmír), Lamparter, Kunert, Karlík a řada jiných, v celorepublikovém vnímání ne tak známých, ale skvělých a dobrých. Prostě pro mne divadlo byla dlouhou dobu činohra. Poprvé jsem viděl Divadlo Na zábradlí a s ním Ladislava Fialku, a tedy pantomimu, v brněnském Typosu v roce 1958, s důsledky pojmenovanými v mém publikovaném článku o Ladislavu Fialkovi (Literární noviny 38 z 22. září 2011).

    Další důležitý fenomén v mém životě sehrál film. Vedle televize se svými komickými začátky malých šedozelených obrazovek, na kterých jste sledovali útoky hokejistů zprava doleva a obráceně, bez rozhlasového komentáře neschopného popsat vývoj hry, byl film mimořádně významným elementem. Viděli jsme nejlepší dramatické a obrazné tvary hrané herci pohádkových kvalit, Philipe, Mastroianni, Magnani, Sydow, Anderssonová, Ullmannová, Dean, Hoffman, Fonda, obě Hepburnové, Gassman, Sordi, Fernandel, Simon, Gabin, Stroheim, Janins, Darrieux, Barrault a mnoho dalších, posledního jmenovaného jsme mohli vidět u nás živě v divadelní inscenaci. Já bohužel ne. Nejmenuji autory scénářů a režiséry. Dnes je mi to jasné, v oné době, jako většina diváků, jsme vnímali především příběh vyprávěný herci.

    Brněnské amatérské divadlo Ring

    Brněnské amatérské divadlo Ring (asi 1959): Vlevo (s houslemi) Ctibor Turba (bylo mi patnáct), nad ním František Maxera (dnes v Rakousku žijící keramik), milý chlapec uprostřed budoucí scénograf Jan Růžička, dívka s koněm budoucí režisérka ČRo Eva Skopalová, nad ní s rukama přes houpačku budoucí redaktor brněnské Rovnosti Lubomír Petřík, vpravo za houpačku se držící hudební skladatel a budoucí architekt Pavel Konicar. Osudy ostatních jsem nedokázal sledovat. FOTO archiv autora

    Rozetmít obraz, nebo roztáhnout revuálku?

    Každopádně otázka, které filmové impulsy byly pro mne určující, budu jmenovat ruskou expresivní pohádku Čaroděj Karamor a později Monicelliho Velkou válku. Byly-li to sudičky nad mou uměleckou kolébkou, pak jedna mi dala do vínku fantazii a výraznost a druhá cítění hořké komedie. V síle uměleckého tvaru to byl především film. Divadlo mne ve srovnatelné míře zasáhlo až v začátku šedesátých let inscenací pana Alfreda Radoka v Národním divadle hranou Ladislavem Peškem a Jaroslavem Marvanem a dalšími. Osbornův Komik! Mé roztomilé dámy, zůstaňte s námi… Slyším melodii zpívanou Marvanem, vidím obraz plovoucích revuálek, jedna za druhou, vybavuji si pana Peška v roli komika.

    Když vzpomínám na velké zážitky, bude to z divadla menší množství inscenací a filmů dlouhá řada. Ostatně díky filmu jsem pracoval v oboru mimu. V malém brněnském kině Čas, programujícím krátké zábavné a naučné filmy pro cestující vlakem naproti nádraží, jsem viděl Marcela Marceaua. Tedy ještě před Fialkou jsem viděl pantomimu. Marceauovy sólové etudy, zpracované filmově, stejnou formou realizovaný jeho skupinový obraz podle Gogolovy povídky Plášť. Nejen to, dávali svazy grotesek a animovaných filmů. Obrazné vidění byl a je můj cit. Dramatické umění provozované a vnímané odmalička, komediální interpretace reality a to, co jsem zpočátku nechápal jasně, byla sekundární role slova na scéně. Práce Trnkovy, Zemanovy, Týrlové nesly osobitý obraz, pohyb, komediální tón, dramatické vyprávění. V roce 1958 jsem byl přijat na uměleckou průmyslovku, kam jsem se hlásil na oddělení loutka – hračka vědomě s tím, že jednou budu dělat animované filmy. Absolvoval jsem inscenací Dva Mrazíci, navrhoval a realizoval jsem scénu a loutky k filmu existujícímu, od Jiřího Trnky, což bylo těžší, mohl jsem upadnout do sféry napodobení nebo se neubránit nevhodnému srovnání. Zkrátka čtyři roky učňovského života plně až do Z ve jménu animovaného filmu, který jsem v životě takřka nedělal. Naznačuji posledních patnáct let práce pedagoga na filmových školách, vyučuje pixilaci. Ostatně i geniální pixilovaný film Normana Mac Larena Židle jsem viděl v tom zaprděném kině Čas.

    Tuhle škaredou charakteristiku užívám vědomě, protože v kině, které točilo filmečky celý den až do večerních hodin, kudy proteklo mnoho upocených cestovatelů z Aše do Čiernej pri Čope, to nemohlo působit jinak. V každé pauze prošel uličkami muž v šedém plášti a kovovým rozprašovačem nás kropil lesní vůní. Kapičky se usazovaly tiše na kůži a oblečení, vsakovaly se a působily. Připadal jsem si jako hmyz. Vůně prohrávala s pachem rychle. Milosrdná adaptabilita dodala zapomnění.

    Výhodou bylo, že jednou zakoupený lístek vás ospravedlnil k nekonečnému sezení a sledování filmů, čehož jsem bohatě využíval. Lístek utržený z baculatého bubnu lístků za kačku byl položkou mého indexu filmové a dramatické školy. V téhle nechtěné škole umění jsem nabíral vědomí o pantomimě, animovaném filmu, filmovém dokumentu. Mé alma mater jsem dodnes věrný a na různých úrovních jsem její investice zhodnotil.

    Raz dva tři – dva dva tři – beng dva tři

    A k dokončení veškeré orientace malého Turby je nutné přidat tanec. Celý život se považuji za amatéra tanečního umění. Chodil jsem do baletu vedeného tehdy již tlustou paní Mášou Cvejčovou, a když mne párkrát přetáhla tyčí, vytloukla ze mne poslední kapky vůle se tanci přiblížit. Techniku na tanec jsem neměl, ale cit pro formu ano. Zkrátka – dobrý divák. Nic z toho, co kolem mne protékalo v tomto uměleckém tvaru, jsem si neodpustil. Alvin Ailey, Pilobolus Dance Company, Dominique Bagouet, Roland Petit, už jen jeho choreografie, Maguy Marin, Pina Bausch, Kresnik, Béjart, DV8, José Limon, pochopitelně po jeho smrti udržované choreografie, vše, k čemu jsem se mohl přiblížit. Samozřejmě Ogoun a Šmok, od jejich začátků v Brně až k pokračování v Praze.

    Tady někde bude moje první vystoupení v Divadle Na zábradlí v roce 1961, nejpozději o rok později. S divadlem poezie X61, v představení složeném z poezie Jacquese Préverta, písní komponovaných Petrem Skoumalem, já mimoval pantomimické etudy originální, něco, co se vymykalo běžnému přehrávání marceauovských etud. Iniciátorem, režisérem a spolutvůrcem byl Zdeněk Čecháček, který v té době pracoval pod uměleckým pseudonymem Turba. Ne kvůli mně, ale oblíbil a později si vzal za ženu moji sestru Jarmilu.

    V té době jsem už měl za sebou setkání s Borisem Hybnerem, ne osobně, ale s jeho poetickými texty, které jsme získali a vložili do našeho představení studentského souboru RING, který jsme s Rudolfem Růžičkou neoficiálně vedli. K textům napsal Pavel Konicar a Luděk Švábenský hudbu a my texty zpívali.

    Že jsem někde v minulosti jako hoch, neznaje moderní pantomimu, mimoval etudu Krejčík a moucha, byla jen kuriozita, se kterou jsem bavil posluchače zdravotnických přednášek organizovaných mojí matkou.

    Tedy postupně: činoherní divadlo, film, setkání s filmovou podobou Marceaua, stavba mimických etud marceauovských, ale také vlastních, vystoupení s divadlem X61 na Zábradlí, rozšíření povědomí mé existence začínajícího mima vedoucí k nabídce filmového režiséra Antonína Kachlíka na sehrání role Samšiňáka ve filmu Bylo nás deset v roce 1962. Ta postava navrhla partě vojáků jako ulejvárnu pantomimický soubor s kapelou, což byl nápad jiného hocha, takže ve filmu jsem postavil a s dalšími dvěma sehrál několik pantomimických výstupů. Mezi deseti byl Suchý se Šlitrem, Satoranský, Postránecký, Krampol a poprvé vysvítající hvězda Olga Schoberová. Úhrnem film získal titul film roku a hraje se dodnes. S touhle vlnou jsem se svezl i já a vešel do povědomí jako mim. V roce 1963 jsem rukoval do vojenského estrádního souboru s Petrem Čepkem, Jirkou Hrzánem, Jirkou Grossmannem, v druhém roce převeleni do armádního uměleckého souboru jsme bavili vojsko ve svých oborech.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh I

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milá redakce,
      unikly Vám při revizi špatně v tištěné podobě DN napsaných jmen oblíbených herců Ctibora Turby ještě tyto chyby: ne Andersonová, ale Anderssonová, ne Ullmanová, ale Ullmannová, ne Barault, ale Barrault.

      05.10.2012 (19.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Martine,
      díky moc za pečlivé čtení. Čtenářům tištěných DN se omlouváme a zde jsem již opravil.
      Na vysvětlenou snad jen, že jména byla včas opravena již do DN, ale Ctibor poslal do redakce po uzávěrce ještě novou verzi svého textu a nás nenapadlo ta jména znovu zkontrolovat. Naše chyba.

      06.10.2012 (22.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Další díly paměrí nejsem schopen na iDN najít.
      Toto je komentář k dílu V. otištěnému v DN 2012/20:
      „Údajně naši ředitelé se v podobné situaci o třicet let později shovávali pod svými ředitelskými stoly…. Říká se…“
      Slyšel jsem to také. Ředitelem ND byl na podzim 1989 statečný komunista Jiří Pauer, šéfem opery další komunista- hudební skladatel Václav Riedelbauch. Ten se za listopadovou statečnost stal za Paroubka dokonce ministrem kultury ČR.

      02.12.2012 (4.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,