Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alex Švamberk: Nechávám lidi svobodně mluvit

    V neděli 6. října měla na festivalu …příští vlna/next wave… ve Studiu Hrdinů ve Veletržním paláci v Praze premiéru performance Alexe Švamberka a jeho souboru AVA´n´GARDE: Akce K. Multimediální scénická koláž připomíná pozapomenutou kapitolu československé historie, kdy vojáci ČSLA pomáhali dohlížet spolu s Poláky, Švýcary a Švédy na dodržování příměří po korejské válce. Autentické vzpomínky členů Dozorčí komise neutrálních států z let 1953-56 zakomponované do zvukové ambientní koláže spojující elektronickou hudbu s akustickými nástroji a terénními nahrávkami z Koreje doplní filmy pořízené samotnými účastníky mise. S Alexem Švamberkem jsme při této příležitosti připravili pro i-DN rozhovor.

    Alex Švamberk. FOTO archiv

    Alex Švamberk. FOTO PETR JEDINÁK

    Nemá cenu dělat něco nového, kdyby se v tom mělo opakovat to staré

    U Alexe Švamberka-performera není jasné, zda je víc tanečníkem, režisérem, hudebníkem nebo například dokumentaristou. Podstatné je, že je výrazný, ať už tvorbou tak přístupem. Samotné povídání bylo tak trochu výletem po Asii. Od korejské tematiky, které se Švamberk věnuje v chystené performanci AVA ‚n‘ GARDE: Akce K hovořil i o Japonsku a vzhledem k faktu, že se čistě náhodou odehrával rozhovor v čínské restauraci, už jenom chyběla malá zastávka ve vietnamském krámě za rohem. Způsob, jakým Alex Švamberk hovoří, v něm kombinuje novináře s umělcem, aniž by se obě tato pracovní zaměření rušila navzájem.

    Alex Švamberk. FOTO archiv

    Alex Švamberk. FOTO archiv

    Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat, ať už publikačně, nebo divadelně tématu Čechoslováků nasazených v Koreji?

    To se nedá říct, že jsem se rozhodl. Můj otec byl mezi příšlušníky naší armády, kteří byli v Koreji. Sepsal část svých vzpomínek, a protože o to projevil zájem nakladatel, tak se to muselo nějakým způsobem dotáhnout, aby to nebyly izolované vzpomínky jednoho člověka. Obzvlášť když jde o událost, která se vlastně od konce padesátých let tady příliš nezmiňovala, přestože paradoxně ta Dozorčí komise funguje stále a my jsme v ní měli své zástupce do třiadevadesátého roku.

    Setkal jste se vedle vašeho otce ještě s nějakými pamětníky oněch událostí?

    Navštívil jsem asi pětadvacet lidí, kteří tam byli v tom období padesát tři až padesát šest a se všemi jsem hovořil. S některými jsem natočil rozhovory. Právě z těch jsou vytržené použité hlasové samply, který budou v představení zaznívat.

    Je velký rozdíl mezi Korejí, jak ji popisují pamětníci, a kterou můžeme vidět dnes?

    Byl jsem jenom v té Jižní… V době, kdy v Koreji působili českoslovenští členové DKNS (Dozorčí komise neutrálních států), byla celá rozbombardovaná a rozoraná válkou. Američané nešetřili na množství bomb a Číňané nešetřili na množství dělostřeleckých granátů. Tehdy to byla zaostalá zemědělská země. Obě Koreje prodělaly obrovskou industrializaci a dneska jsou obě průmyslové země. Přestože se můžeme bavit o tom, že Severní Korea je vzhledem k Jižní chudá a zaostalá, tak je třeba si uvědomit, že i tak je to průmyslově vyspělá země, která zvládá bez větších problémů moderní technologie. Jižní Korea je v dnešní době jednou z nejvýraznějších ekonomik světa, takže je tam samozřejmě mnoho věcí, které se zcela oproti 50. létům změnily. I celá společnost, aspoň ta jihokorejská, se vnitřně mění. Byť mnohem pomaleji než technologicky.

    Alex Švamberk a Jaromír Švamberk: Nasazen v Koreji aneb Zapomenutá válka a Čechoslováci. Vydává nakladatelství Kosmas

    Alex Švamberk a Jaromír Švamberk: Nasazen v Koreji aneb
    Zapomenutá válka a Čechoslováci. Vydává nakladatelství Kosmas

    Proč si myslíte, že se o tematice, které se věnujete jak v knize Nasazen v Koreji, která bude mít na vaší premiéře křest, tak v projektu AVA’n’GARDE: Akce K nemluvilo, nepsalo?

    Celé to pravděpodobně souvisí s nepochopením severokorejského režimu. Severokorejský režim se dneska jednoznačně označuje za stalinistický, za ukázku stalinistického komunismu. Je otázka, jestli toto není omyl, protože Severní Korea se velmi rychle zřekla marxismu-leninismu a přišla s vlastní ideologií Čučche. Víceméně je to vyhroceně nacionalistická země. Při tak nacionalistické ideologii tam schází jeden klíčový prvek komunistického, anebo reálného socialismu, to je internacionalismus. Nikdo si se Severní Koreou prostě nevěděl rady.

    Ve chvíli, kdy byl po XX. sjezdu KSSS odhalený kult osobnosti Stalina, byla Severní Korea proti a Čína taky. Ale Severní Korea nikdy nebyla tak „velkým kamarádem“ s Čínou, protože se jí nelíbila její kulturní revoluce, a tak se zase zpátky přimkla k Moskvě. Domnívám se, že tam byl skutečně problém v tom, že nikdo nevěděl, jaké názory vlastně Severní Korea má. Byl to sice náš spojenec, ale nevěděli jsme o něm nic, a měli s ním tak mnoho problémů.

    Plakát z doby korejské války. Repro archiv

    Plakát z doby korejské války. Repro archiv

    A to už v době, kdy tam působila Čs armáda. Nejenom na jihu. Tam samozřejmě. Přestože měla ČSLA dohlížet na příměří, vnímali je tam jako komunistické špiony. Ale i na severu mnohdy Severokorejci vůbec nedbali doporučení komise a dělali si věci po svém a mnohdy špatně, proti duchu dohodnutého příměří. A nechtěli si nechat vysvětlit, že to je špatně.

    Takže otázka, jak je to s korejským státem a námi, je složitá proto, že sice vazby byly, byly i ekonomické vztahy, ale moc se o tom nemluvilo, protože se nevědělo, co s tou zemí. S NDR jsme si věděli rady, i Rumunskem, přestože Ceaușescu deklaroval velmi nezávislou politiku na Moskvě. Sice se vzpíral, ale byl alespoň pochopitelný a vypočitatelný. Právě to Kimův režim pro nás nebyl. Možná byl pochopitelný pro lidi, kteří žijou tam, ale pro nás ne.

    Montage of images from the Korean War. Clockwise from top: U.S. Marines retreating during the Battle of the Chosin Resevoir, U.N. landing at Incheon, Korean refugees in front of an American M-26 tank, U.S. Marines, led by First Lieutenant Baldomero Lopez, landing at Incheon, and an American F-86 Sabre fighter jet. Between circa 1950 and circa 1953. FOTO archiv US Governement

    Montage of images from the Korean War. Clockwise from top: U.S. Marines retreating during the Battle of the Chosin Resevoir, U.N. landing at Incheon, Korean refugees in front of an American M-26 tank, U.S. Marines, led by First Lieutenant Baldomero Lopez, landing at Incheon, and an American F-86 Sabre fighter jet. Between circa 1950 and circa 1953. FOTO archiv US Governement

    No a proč se o tom moc nemluvilo ani nepsalo potom, to je asi dáno tím, že v 90. letech tady nastoupila typická politika ode zdi ke zdi a po jaksi obecném adorování reálného socialismu a komunismu přišel vypjatý antikomunismus, který okamžitě cokoliv, co bylo spojeného s dobou lidově domokratického a posléze socialistického československa, automaticky bral jako komunistické. A to třeba i přesto, že DKNS byla mezinárodní orgán, do kterého nominovaly bojující strany své zástupce a jehož úkolem bylo dohlížet na mír.

    Máte velké zkušenosti s Japonskem, především co se týká tance butó. Byl jste tam i po nějaký čas u Mina Tanaky. Když srovnáte své asijské cesty, korejskou a japonskou, vnímal jste rozdíl v mentalitách těchto dvou národů?

    Zaprvé je potřeba si uvědomit, že Japonci a Korejci jsou bytostní nepřátelé. Japonci se pokusili Koreu dobýt už někdy ve středověku, plenili přístavy a v roce 1910 ji anektovali, Korea byla protektorátem Japonska. I když ji spíš přímo připojili, a to až do konce roku 1945. Takže samozřejmě vztah mezi Koreou a Japonskem je obecně špatný. Jako první věc je tedy třeba si uvědomit, že Korejci se dnes snaží být co nejméně japonští. Neboť v době, kdy tam byli Japonci, se vládní garnitura snažila, aby byli co nejvíce japonští. Byla samozřejmě projaponská, jinak by tam nemohla vládnout.

    Já nemůžu samozřejmě srovnávat mentalitu obou národů, vždyť v Japonsku jsem byl ve velmi specifické společnosti a pohyboval se tam mezi velmi specifickými Japonci. Min Tanaka určitě není představitelem běžného Japonce. A byl jsem vlastně do té společnosti přivítán a uveden. Žil jsem na Tanakově farmě, a tudíž byl svým způsobem zemědělcem. To je úplně něco jiného, než když jste někde víceméně jako novinář a účastník oslav šedesátého výročí uzavření přměří. Takže v koreji jsem přicházel do styku spíše s „oficiálními“ Korejci než s obyčejnými či dokonce těmi „alternativními“. Co jsem za tu dobu postřehl, bylo, že jsou strašně tvrdohlaví. Podobně jako Japonci. Velmi si prosazují svůj názor a přesvědčit je, že něco není tak, jak podle nich má být, je v obou zemích velmi obtížné. Když je problém, tak oni prostě řeknou: A je to tak! A nehnete se nimi, i když víte, že to tak není.

    Tanaka, vzhledem k tomu, že neříkal, že rozumí všemu, mnohý argument přijal. Ale jak šlo o něco, u čeho si byl jistý, že tomu rozumí, tak neustupoval. A Korejci neustupujou taky. V tom je to stejné. V obou národech je zkrátka silně poznat asijská mentalita. A projevuje se to i v obrovské pracovitosti, i když se říká, že Japonci jsou pracovitější než Korejci. Ale to nemůžu posoudit, protože v tomto ohledu jsem se v Koreji pohyboval v opravdu velmi specifickém prostředí.

    Alex Švamberk. FOTO PETR JEDINÁK

    Alex Švamberk. FOTO PETR JEDINÁK

    Scénická struktura, jakou plánujete použít v performanci  AVA’n’GARDE: Akce K se do určité míry odlišuje od vašich předchozích projektů, ve kterých dominoval tanec. Proč?

    Každý větší projekt, který jsem připravoval, přinášel vždycky něco nového, co v tom předchozím nebylo. Nemá cenu dělat něco nového, kdyby se v tom mělo opakovat to staré. Vy mě asi posuzujete na základě toho, co o mě znáte na …next wave…

    Pojmenovávám si vás na základě dvou performancí, které jsem od vás – právě na festivalu …příští vlna/next wave… – viděl. S/M Nightclub, Beauty and the Beast v roce 2010 a předtím Pocta Petru Léblovi v roce 2009, obě v Divadle Na zábradlí.

    Aha. V tom případě byste se měl podívat třeba na rAdioCUSTICU a poslechnout si skladby, které jsem točil pro ně. Půlhodinové svity, jsou asi čtyři. Paradoxně, to co vy znáte, tu léblovskou akci, tak ta nakonec existuje i v půlhodinové rozhlasové verzi.

    Od 90. let jsem se vždycky pokoušel propojit divadlo s hudbou v různých podobách, aniž bych na to šel  klasickým způsobem – připravovat tanec na hotovou hudbu. Snažil jsem se, aby obě složky byly živě produkované aktuálně na pódiu, aby nic z toho nebylo předem hotové. To byl případ jak těch starších performancí, tak projektů, které jsem připravoval s Ryuzou Fukuharou, léblovského představení nebo Nightclub Beauty and the Beast. Vždycky jsem se pokoušel přijít s nějakým překvapivým prvkem, který mou práci posunul jinam. Běžně nemíváte na scéně tanečnici na tyči. Běžně nemáte osmdesátiletou paní, která vám dokumentárně něco vypráví na scéně v rámci divadelního představení a je to závislé na tom, co řekne, protože to nemá napsané. Takže pokaždé je v mých performancích něco od základů nového.

    Paraneuro (Alex Švamberk, Jarmo Sermilä a Miroslav Posejpal) 1.června 2012 při vystoupení v Praze ve Školské Foto TOMÁŠ REINER

    Paraneuro (Alex Švamberk, Jarmo Sermilä a Miroslav Posejpal) 1.června 2012 při vystoupení v Praze ve Školské Foto TOMÁŠ REINER

    Já jsem v loňském roce – bohužel se to nepovedlo uvést …next wave… – živě doprovázel němý film. Protože jste to nechtěli jako divadelní produkci, vznikla z toho nakonec rozhlasová hra, kterou já označuju slovy „dokumentární melodram“. Jmenuje se Zlomený klíč k určování osudů aneb Život a doba Hildegardy S. Celé je to postavené na půhodinovém vyprávění mé pratety, která vzpomíná na tři klíčové otázky svého života. Rok 1938, kdy ji vyhnali ze Slovenska, 1942, kdy během Heydrichiády popravili snoubence její sestry, a 1948, kdy se přidala ke komunistům.

    Stejně tak Lébl byl vlastně dokumentární v té produkcinechal vypovídat tři lidi, kteří k němu měli nějaký vztah. Sám jsem tam neříkal. V Akci K., kterou uvedu dnes, je změna v tom, že tam poprvé použiju video. K tomu, co se tam říká, nešlo udělat nic tanečního. Opravdu bych si nedokázal představit, že bych k tom textu udělal něco tanečního. A když, tak si už vůbec nedokážu představit, kdo by to zaplatil. Kdybych si vymyslel, že tam budou čtyři chlapy v uniformách, tak kde seženete původní uniformy, kde pro ně seženete kvéry?! Takže jediné novum mého přístupu je v tom videu.

    Na jevišti má vystoupit vaše maminka. To je snad daleko větší „novun“?

    Nemůžu říct, že by v tom byl zásadnější rozdíl oproti mým předchozím pracem. Ať už spolupracujete s někým z příbuzných, nebo s někým cizím, vždycky musíte navázat kontakt, aby se vám otevřel a vyprávěl vám o tom, co se stalo. Když jsou to cizí lidi, je  někdy těžké získat jejich souhlas se zveřejněním. Když je to někdo z rodiny, je to méně složité, protože když už dal souhlas s natočením, respektuje, že to pak použiju. Samozřejmě je nepříjemné, když víte, že člověk, jehož vzpomínky jste použil, je už mrtvý. To byla třeba ta prateta. Tam to bylo obtížné. Nebo když jsem zpracovával otcovy texty do knížky. Podobně tomu je, když víte, že ten, koho natáčíte, pravděpodobně v době, kdy vy celý projekt dokončíte, už bude mrtvý. To taky není příjemné. Jinak v tom, s kým pracujete, nevidím velký rozdíl.

    Hodláte po svém prvním scénickém využití videa pokračovat s tímto médiem?

    Na to vám neodpovím, protože nevím, jak to dopadne. Přiznám se, že zatímco hudbě rozumím a opravdu jsem schopný vytvořit z ní elektrárnu, kde jsou miliony drátů a stále se v ní vyznám, tak videu nerozumim. Když jsem třeba včera řešil videosložku, tak jsem zjistil, že nějaký videoprogram, kterej se tam používá, vůbec neumožňuje, aby v něm byl zvuk. Další problém teď vznikl, že v části představení budou mluvící hlavy a já je potřeboval rychle dotáčet. Některé aktéry totiž nebylo možné na představení z časových důvodů dostat, a tak je diváci měli vidět jako „mluvící hlavy“. A já zjistil, že tohle ten program neumí. To mě vůbec nenapadlo. Nakonec tam tedy budeme mít ještě jednoho videooperátora navíc, jeden by to nezvládl. Z těchto důvodů se trošičku tomu videu asi budu do budoucna bránit. Je to velmi komplikované a já tomu technicky nerozumím. Existuje dvacet různých typů kodeků, formátů, poměrů, šířek, nic z toho v hudbě řešit nemusím. Musel bych mít stálého videooperátora, který by se mnou měl zájem spolupracovat, ale zatím je to pro mě příliš složité.

    Jaké očekáváte divácké přijetí především, co se týká tématu a upozornění na události, o kterých se mlčelo?

    Prosimvás, špatně jste pochopil jednu věc. Na otázku, co je záměrem představení, nebo co je jeho cílem vždy odpovídám: Já to nevim. Já nedělám politiku. Já nejsem Bambušek, který chce na něco upozornit.

    Já nedělám to představení, abych upozornil na korejskou tématiku, to je nesmysl. Myslím si, že když se připravuje knížka, tak můžu uvažovat, že třeba chci na něco upozornit, ale divadlem ne. Snažím se v něm nechat lidi svobodně mluvit, aby se v tom, co říkají, objevily obecná témata a úvahy, který jsou zajímavé. Mě nezajímá, že v Koreji bylo tisíc Čechoslováků, mě zajímá a že se na to zapomělo.

    Manuel van Eyck alias Manuel František Vaněček, jižní Vietnam 1971. FOTO archiv

    Manuel van Eyck alias Manuel František Vaněček, jižní Vietnam 1971. FOTO archiv

    To, co mě zajímá, je vždycky nějaké obecné téma. Jestli se obejvuje v Koreji, nebo ve Vietnamu, to je mi jedno. Samozřejmě mám představu dalšího svého projektu. Ale řeknu upřímně, že největším úspěchem by pro mě bylo, kdyby se tahle performance ještě třeba třikrát někde uvedla. To bych považoval za svůj největší úspěch a navíc by se mi lépe pracovalo na dalším projektu. Téma mám už vybrané, vím co to bude, ale ještě nemám tým lidí, kteří by to dělali. Bude to o Manuelu Vaněčkovi. Znáte ho?

    Neznám…

    Manuel Van Eyck.

    Van Eycka znám jako malíře.

    Ten to není. To je český emigrant, který utekl ze země, aby mohl bojovat na straně Američanů ve Vietnamu. Mám s ním rozhovor a myslím si, že někteří diváci by si to užili, protože jak je to doba šedesátých, sedmdeátých let, budou do toho zakomponovaní tehdejší rockeři. Užili by si hendrixovských zvuků, které jsou jinak u mě zapovězené, v mé hudbě může znít kytara jen jako zvuková plocha vzadu. To je jediné, co vám k tomu můžu říct. Jestli to bude, nebo nebude, nevím. Vedle toho mě stále zajímá otázka mikrointervalové hudby, třetinotóny, čtvrttóny,což znamená  řešit to strojově, protože málo nástrojů tohle umožňuje.Tak to by mohl být taky jeden z mých projektů.

    /Více o korejské válce: Korean War/

    /O Manuelu Vaněčkovi natočila ČT dokument – více na: Za Ameriku se ve Vietnamu bili i Čechoslováci/


    Komentáře k článku: Alex Švamberk: Nechávám lidi svobodně mluvit

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      V rámci projektu Alexe Švamberka
      o české účasti ve válečném korejském konfliktu 50. let včera prezentovaného ve Studiu Hrdinů a v chystané knize Nasazen v Koreji se dnes v 19 hodin bude v Čítárně UNIjazzu konat vernisáž Jaromír Švamberk: V Koreji po válce.
      Jde o výstavu barevných fotografií, které pořídil v letech 1954 a 1955 Jaromír Švamberk, když působil po korejské válce jako překladatel Dozorčí komisi neutrálních států. Do roku 1993 se v ní vystřídalo několik set československých účastníků, ale jen vojáci z prvních tří skupin měli možnost cestovat po celém Korejském poloostrově, čehož využili a pořídili mnoho fotografií a diapozitivů, neboť v amerických vojenských obchodech si mohli kupovat kodachromy. Na vernisáži budou promítnuty filmy natočené účastníky mise s jejich vlastními komentáři.
      Unijazz
      Jindřišská 5,
      Praha 1 vchod pasáží

      07.10.2013 (16.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jiří Pikner

      Profilový obrázek

      Přečetl jsem si
      na Seznamu článek A. Švamberka o panu Dunnovi, Američanu který byl zajat v Korejské válce a pak žil v komunistickém Československu. Jestli jsou všechny jeho informace tak nepřesné, jak ve zmíněném příspěvku, tak nemá smysl od něho cokoliv číst. Znal jsem p. Dunna dlouhá léta, bydlel jsem s ním v tom samém domě v Žilině.

      12.12.2013 (20.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Zoša Vyoralová

      Profilový obrázek

      Zdravím
      a prosím o kontakt na pana Alexe Švamberka – můj otec byl také v Koreji, a to jako lékař.

      11.03.2014 (13.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Paní Vyoralová,
      Alexe Švamberka nejlépe najdete v redakci Práva, přesněji jeho internetové podoby Novinky.cz, ve Slezské ulici 13 v Praze 2, kde pracuje v redakci.

      11.03.2014 (14.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Ing.Leopold Tesarčík

      Profilový obrázek

      Pane Alexi Švamberku – v roce 1949 jsem s Vašim otcem sloužil v čsl,armádě v Brně. Byli jsme dobrými kamarády.Bohužel, pak jsme se už nikdy nesešli.
      O jeho činnosti v Koreji jsem věděl z tisku.Lituji,že
      nežije.Rád bych ho pozdravil. Srdečný pozdrav po-
      sílám tedy Vám a Jaromírovi rozžehnu o Vánocích
      svíčku.
      Leopld Tesarčík.

      17.11.2014 (12.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,