Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Akcent na historii (No. 2)

    Pekingský dokumentarista Wu Wenguang a jeho partnerka choreografka, performerka a režisérka Wen Hui, již jsme včera viděli s její maminkou v představení Naslouchání příběhům mé babičky, vyzvali v roce 2009 skupinu šesti mladých pekingských umělců (tři mládence a tři dívky), kteří měli své rodinné kořeny na venkově, aby se na čas vrátili domů a položili svým rodičům, prarodičům, sousedům či dalším vesničanům jedinou otázku: Co se dělo v letech 1959 – 1961? V těchto třech letech totiž postihl čínský venkov největší lidmi vyvolaný hladomor v historii lidstva, při němž zemřelo desítky milionů lidí. Dodnes se o této události v Číně veřejně nemluví.

    FOTO archiv

    Kurva, holka, bylo to strašný. FOTO archiv

    Inscenace Vzpomínky 2: Hladomor formou pečlivě (a umně) připraveného a rafinovaně skloubeného a interpretovaného dokumentárního divadla podává neobyčejně silná osobní svědectví o oněch letech z úst jejich pamětníků, jimž je dnes od pětašedesáti výš. Některým přes devadesát, jedna žena těsně po natáčení zemřela. Herci se na začátku objevují z mnoha míst sálu (hrálo se v malém sále Archy) s malými reflektory v rukou a pečlivě ohledávají prostor i diváky. Z blízkosti třeba i několika centimetrů. Po čase sejdou na jevišti, utvoří skupinu a začnou se představovat. Je jim každému kolem pětadvaceti. Vyprávějí o tom, kam a proč šli pátrat po osobních příbězích z doby čínského hladomoru. Každý měl s sebou kameru a mikrofon. Na místě strávil měsíc i víc, někteří se vícekrát vraceli. Své sousedy, učitele, rodinné přátele či zcela neznámé lidi zpovídali a příběhy si nahrávali. Wen Hui a Wu Wenguang z nich pak s nimi sestříhali nejsilnější okamžiky, nalezli společná témata i vypíchli jedinečnosti. Ty pak za doprovodu téměř neustále promítaných filmových záběrů těchto šest performerů v pečlivě připravených choreografiích a aranžmá před diváky slovy i pohybem komentuje. V rukou malé reflektory, jako by hledali pravdu v naprosté, neproniknutelné tmě. V průběhu představení se ale i sami se zpovídají. Každý jinak se vypořádává s – pro něj – novými a neznámi fakty. Proč jste nám to neřekli? nese se inscenací. Odpověď zní téměř unisono: Dívej se jen dopředu…

    FOTO archiv

    V rukou malé reflektory, jako by hledali pravdu v naprosté, neproniknutelné tmě. FOTO archiv

    Všichni jsou vrcholně soustředění, ostražití, pohybově precizní, nevenek neteční. Jen jednou dvakrát někdo z nich zoufalstvím vykřikne nebo se začne divoce ohánět. Většinou jsou ale klidní, civilní, vysoce stylizovaní. Vzniká neobyčejně silná mozaika doby i lidí. Tak silná a bolestná, že se o konkrétech ani nechce psát. Lidé v té době jedli hlady kůru stromů, provazy, výplně dek a polštářů. Jeden si dokonce snědl kus vlastní nohy. Spousta jich zemřelo, řada spáchala sebevraždu. Neplač mami, když umřu, říká zesláblý chlapec své matce a den nato umírá. Jiné dítě se se udáví vnitřnostmi z koně, které mu uvařil jeho otec. tříletá sestřenice mu vnitřnosti vytáhne z pusy a den nato umírá na otravu. Ne, nelze tyto příběhy dál vyprávět. Číňané na tu dobu zapomněli a dodnes mlčí. Až jejich vnuci či pravnuci jim paměť znovu navracejí. Takový úkol si vytkla i Wen Hui.

    FOTO archiv

    I toto představení je mementem. FOTO archiv

    Nikdo nepláče, nikdo nikoho neobžalovává. Je to kruté, existenciální divadlo, ve kterém je divák ohromeným svědkem doby, o které by si myslel, že nemohla nikdy být. A byla. Divoká chryzantémo, chutnáš, ale nelze se tě dotrhat, zpívají si vesničané dodnes v jedné písni z té doby. Nelítostná země, nelítostná nebesa nazval své vzpomínky jeden vesničan. Psal je deset let a nechce je nikdy vydat – Je to tajemství, říká – ale chce, aby tu po něm zůstaly. Jako memento.

    I toto představení je mementem. Pro čínskou společnost zásadním a ozdravným, pro ostatní hrůzným a varovným. I divadelní estéti by si přišli na své. Inscenace je to výtvarně i herecky jednolitá, emotivně i dramaticky přesně odstupňovaná, dramaturgicky promyšlená, „utažená“ a obsahově objevná, mnohovrstevnatá. Wen Hui se pro mne po včerejší a předčerejší produkci stala nejen absolutním objevem srovnatelným s osobnostmi typu Piny Bausch či Judith Malina, ale i jednou z – mně známých – největších světových divadelních osobností současnosti.

    Wen Hui. FOTO archiv

    Wen Hui. FOTO archiv

    S třiapadesátiletou Wen Hui, jež celý projekt Paměť iniciovala, jsem se dopoledne v Arše sešel. Mluvili jsme spolu téměř dvě hodiny. Podaří-li se mi rozhovor zpracovat, bude to myslím pro mnohé objevné čtení nejen o křehké a současně nesmírně silné ženě, která jde důsledně za svými cíly odkrývat tabuizovaná a bolestná témata čínských žen a společnosti, ale i o jejím – na státu a jakýchkoli dotacích – zcela nezávislém Living Dance Studiu (funguje trochu jako avantgardní divadelní komuny Ameriky a Evropy 60. let či česká opoziční kultura let 70. a 80.) a také o nám zcela neznámé Číně od šedesátých let po dnešek z pohledu nesmírně otevřeného, citlivého a inteligentního člověka.


    Komentáře k článku: Akcent na historii (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,