Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Akcent na historii (No. 1)

    „Kulturní revoluce“ a „Velký skok“ v Číně, Pinochetův puč i ženy rozděleného Německa – v Divadle Archa ožijí dějiny, píše se v anotaci na 4. ročník mezinárodního festivalu divadla s přesahem Akcent 2013. První den naznačil, že letošní ročník bude ve všech směrech špičkový a diváci zajímající se o „divadlo s přesahem“, tedy o divadlo, jež vstupuje do veřejného prostoru, do aktuálního společenského a politického dění, neměli nechat ujít.

    Akcent-poster-all

    Festival zahájil (po podvečerní akci Šlapání zelí na Masarykově nádraží) představením, na které se nezapomíná: Listening to Third Grandmother’s Stories neboli Naslouchání příběhům mé třetí babičky čínské performerky, režisérky a choreografky Wen Hui. Wen Hui je čínská choreografka střední generace, spoluzakladatelka pekingského tanečního divadla Living Dance Studio. Založila je a vytvořila jeho poetiku společně se svým partnerem, filmařem Wu Wenguangem. Jejich scénický styl zahrnuje tanec, filmový dokument, slovo. Hlavním jejich zájmem je zachytit a podat „zprávy o traumatizující historii Číny, jak dopadala na každodenní, konkrétní životy obyčejných lidí“. V jejich scénických obrazech jde o paměť těl, o emocionální paměť, do níž se vryly politické zvraty Číny XX. století, Číny s „batohem krvavého dědictví“.

    FOTO archiv festivalu

    Wen Hui se svou třetí babičkou Su Meiling. FOTO archiv festivalu

    Projekt Naslouchání příběhům mé třetí babičky je pro Hui vysoce osobní. Když si ve studiu vytkli téma „rodinná paměť“, nevěděla, za kým jít. Její otec zemřel, aniž by jí kdy řekl o své rodině. Když Hui přišla do vesnice, odkud pocházel, odkázali ji za ženou, která by mohla něco vědět. Ukázalo se, že jde o sestru jejího dědečka – „třetí babičku“ (pratetu) – třiaosmdesátiletou Su Meiling. Okouzlující, stále se smějící stařenka choreografce vyprávěla strhující příběh svého života. Života, z kterého mrazí. Jako 11-letou ji vdali s o 9 let starším mužem. Za rok ji třetí den po porodu zemřelo dítě, za dva roky porodila další. Po převzetí moci komunisty byla s rodinou coby „sedlák“ zbavena všeho majetku (ani nádobí, ani hůlky na jídlo, ani oblečení, ani přikrývky jim nenechali), mučena. Rozvedla se.

    FOTO arhiv

    Její vyprávění působí jak ze středověku. FOTO Living Dance Studio

    Její vyprávění působí jak ze středověku – její maminka spolkla svatební prsten a hrůzou z mučení zemřela, sousedku mučily svázanou kameny zavěšenými na hlavě a bradavkách. Vzlykat jsem se bála, ale srdce pukalo, říká šedovlasá babička. O této historii do té doby Hui od svých rodičů neslyšela. Když se pak ptá matky, ta jen řekne: Jedinou možností je mlčet jako ryba. Hui vystupuje právě se svou matkou, která nikdy na jevišti nestála. Třetí osobou je mladá performerka, jež do nedávné doby byla ve studiu uklizečkou. Když mi pak o ní vypráví po představní, dozvídám se další silný příběh. Je z vesnice, má jen čtyři vychozené třídy. Pak ji vyhodili ze školy, protože rodiče neměli peníze. Šlo zhruba o – na české poměry – 200 Kč… Ne minulost, přítomnost! Tři generace, tři ženy. Jejich setkání působí až přízračně.

    FOTO archiv

    Jeviště Archy je překryté třemi řadami velkých bílých poloprůhledných opon – šátků. Na ně se promítá filmový dokument s „třetí babičkou“ Su Meiling. FOTO archiv

    Jeviště Archy je překryté třemi řadami velkých bílých poloprůhledných opon – šátků. Na ně se promítá filmový dokument s „třetí babičkou“ Su Meiling. Hui s ní rozmlouvá, češou si vlasy, sedí před domem, mlčí. Na konci ji Su chytne za obličej, překryje jí oči, obě tančí v jakémsi hravém objetí. Smějí se? Pláčou? Hui – ač stále s obličejem sevřeným v rukách Sui – říká: Vidím tě. Během všech scén sedí maminka Hui vlevo za jednou z polootevřených opon a látá boty a ponožky. Mlčí. Vzadu neustále teče voda do kovového kýblu. Slyšíme zesílený zvuk „kovové vody“. Dokud se kýbl nezaplní, dokud nezačne přetékat. Mladá žena obsluhuje opony, (po)otevírá je, posunuje po podlaze, podlahu jimi omývá. V některých chvílích je stahuje stranou obrovským copem vpleteným do vlasů, který je s oponou propojen. Dění je pomalé, minimalistické. Vše je pohybově, hlasově, gesticky precizní. Stále zní temné tóny jako odkudsi z hloubi Země. Ke konci slyšíme i již zmíněný přímý dialog dcery Hui s matkou. Hui jde při něm pomalu mezi diváky a zůstává mezi nimi dlouho němě stát s rukama rozpaženýma vzhůru. Matka odchází ze scény. Mladá žena uklízí velké šátky. Na jevišti za nimi vidíme zavěšenou šňůru s malými barevnými (dětskými?) šátky. Ticho, tma. I diváci mlčí. S takovými hrůzami, o jakých jsme slyšeli, se nejde vyrovnat. Jen mlčet jako ryby. A tančit.

    FOTO archiv

    Vidím tě. FOTO Living Dance Studio

    Naslouchání příběhům mé třetí babičky bylo jedno z obsahově i emotivně nejdrsnějších představení, jaké jsem kdy viděl. Aniž by v něm zazněl jediný výkřik, aniž by si kdo rval vlasy. Jen si je žensky sčesával z čela.


    Komentáře k článku: Akcent na historii (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,