Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Akcent na dokument (No. 1)

    V pátek začal v Divadle Archa v Praze 5. ročník mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent 14. Přinášíme reflexi sobotního představení Můj život potom argentinské autorky Loly Arias. V příštích dnech přineseme reportáže z dalších festivalových produkcí.

    Akcent-14-logo

    Odívání, dějiny, dokument

    Na festivalu Akcentu není jméno Loly Arias úplně neznámé. Vloni představila v Arše inscenaci týkající se Chile Rok, kdy jsem se narodil (viz loňské zpravodajství Akcent na historii No. 5) a v rámci letošního ročníku zařadila dramaturgie inscenaci Můj život potom, která se dotýká obdobných událostí v sousední Argentině.

    Akcent-Ma vida-poster

    Můj život potom je sondou do životů skupiny šesti aktérů v generačním rozpětí třicet až čtyřicet let, kteří skrze rodinné památky a artefakty otevírají problematické a často tragické přerody politických garnitur druhé poloviny minulého století v Argentině. Každý z mluvčích pochází z jiné společenské sféry (ať již je to dcera intelektuála nebo vládního agenta či syn automobilového závodníka). Mají ovšem společnou jednu věc. Sled dějinných událostí popisují ze začátku s lehkostí a – v českém kontextu naprosto nepředstavitelný – společesnký a politický chaos poté komentují naopak velmi sugestivně s bolestnými detaily svých životů. Každý z jejich rodičů se konfliktu, který v Argentině vypukl v druhé polovině sedmdesátých let a jehož důsledky pociťuje a řeší tamní společnost dodnes, zúčastnil z jiné „strany barikády“, z jiné životní pozice a perspektivy.

    FOTO archiv souboru

    FOTO archiv souboru

    Nepřehlednost zúčastněných politických frakcí i revolučních hesel používabných během oněch událostí precizně formuloval jejich pustý výčet v závěru inscenace. Skoro jako by tím chtěli tvůrci říct, že to byla válka každého s každým. Úvahy nad poživačnou sebedestrukcí kdysi možná pospolité země lze vnímat skrze průběžně používanou „hru s oblečením“ (herci po sobě hážou různé kusy starého šatstva, jako by je vytahovali ze skříní), připomínáním „uniforem té doby“. Každý z mluvčích totiž vyrůstal v rodině, která měla své poznávací znamení, ať již jde o modrý oblek tajného policisty nebo tmavě zelenou bundou, džínové kalhoty a botasky rebelů. Navíc inscenaci otevírá prolog a uzavírá epilog o znovunalezení máminých džínsů, což inscenaci symbolicky rámuje.

    FOTO archiv souboru

    FOTO archiv souboru

    Historické i rodinné motivy na sebe navazují ve volné asociační řadě a aktéři jimi plynule prochází. Každá ze scén je jeden segment nepřetržitého monologu, do kterého spoluhráči všemožně vstupují a mnohdy vážné situace velmi ironizují. Příkladem je jedna z prvních naživo snímaných projekcí. Při vyprávění o dětství jednoho z aktérů ostatní pokreslují fixem fotografie různými komickými piktogramy, čímž zesilují emotivní účinek snímku nebo ironizují to, co se zrovna říká. Kouzlo okamžiku vyvolává živá želva patřící otci jednoho z herců, na kterou prozradí, že má věštecké schopnosti.

    FOTO archiv souboru

    FOTO archiv souboru

    Největší devízou inscenace je její těžko uchopitelná subtilnost, schopnost tvůrců dávkovat vážná, tragická témata jemně, skoro nepostřehnutelně. Zaznívají sice podprahově, ale v záplavě sebeironické hořkosti se vůbec neztrácejí. Naopak, možná vyplouvají na povrch s o to silnější emotivní silou. Jak se v Argentině vnímá homosexualita, v jakém stavu je tamější justice nebo jaký kdo má podíl viny za historické události jsou témata, o nichž se mluví v náznacích, jako by až v druhém plánu. Každý z aktérů vnáší svůj díl reality ze své perspektivy. Inscenaci trochu ubližuje, přílišná délka některých částí, jejich redukce by paradoxně vedla ke komplexnějšímu diváckému zážitku (nadbytečný mi například přišel složitě budovaný závěrečný obraz, kterým se předčasně avizoval konec).

    FOTO archiv souboru

    FOTO archiv souboru

    Tematicky má inscenace velkou souvislost s projektem Handa Gote Mraky. Pro zdejší prostředí bylo nečekaným oživením, když tvůrci – s jistou ironií a nadhledem – využili i několik narážek na české prostředí. Jako autentickou nahrávku například použili parafrázi písničky Jiřího Šlitra od skupiny MIDI LIDI Co jsem měl dnes k obědu – Co já všechno uvedu.


    Komentáře k článku: Akcent na dokument (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,