Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Absolutní úžas i utřinos

    Táta měl několik oblíbených hlášek, kterými mě a mé tři sestry v dětství častoval. Jednou z nich byl třeba výrok „nejhorší smrt je šokem“, to, když jsme se něčemu divily tak, až jsme se dostaly do jakési smyčky spirálovitě se vinoucí k vrcholu ABSOLUTNÍHO ÚŽASU. Byly jsme schopné se vzájemně vyhecovat do takového udivení, že jsme málem omdlely. Nejzásadněji se to projevilo kdysi v Rakousku, kam jsme spolu s rodiči krátce po revoluci vyjeli na výlet do Vídně. Už za hranicí, kde za benzinkou není nic než pole, jsme měly se sestrami pocit, že lépe vyhlížející krajinu jsme nikdy neviděly. Když jsme projížděly lesíkem, měly jsme dojem, že čistější a uklizenější les se v Čechách najít nedá. A co teprve Vídeň! Vzdychání, výkřiky a úžas čtyřhlavého stádečka věku mezi šesti a jedenácti lety musely poutat pozornost celé ulice. Chudáci rodiče se za nás asi museli příšerně stydět!

    Jinou tátovou oblíbenou hláškou bývalo „kdo chce moc, nemá nic“ nebo obdoba „kdo moc čeká, utře nos“. A právě na toto moudro jsem si vzpomněla nedávno ve Stavovském divadle, kde jsem navštívila halasně propagovanou hru 1914.

    V předchozím případě, kdy v Praze Robert Wilson inscenoval Věc Makropulos, se recenze svým zněním blížily nadšení a úžasu, který jsme se sestrami kdysi zažily při výletu do Vídně. Nádherné, báječné a světové. Tak jsem se tedy těšila i na hru uvozenou rokem vypuknutí první světové války. Čekala jsem hrozně moc a hlavou se mi ani jednou nemihl vztyčený ukazovák tátovy ruky a jeho varování. A tak jsem se nakonec cítila skutečně jako ten utřinos.

    Namlsaná recenzemi na minulý pražský počin i uchvacujícím počátkem hry, kde herci přebíhali v defilé a představovali své postavy, jsem se začala těšit na neobyčejný zážitek. A skutečně – výjimečně výtvarně pojatá scéna, působivá světla, výrazným líčením a zkratkovitými charaktery definovaní herci, to všechno na mě působilo jako tehdy ve Vídni. Ostatně, paralela je možná, nacházeli jsme se přece v roce 1914 v prostoru habsburské monarchie.

    Uchvátila mě i forma – herci jako by se stali zdivočelými marionetami, které se sice v žánru grotesky vrtí, kroutí, hopsají a třesou, stále ale jako by byli posouvaní po jevišti někým nad nimi. Jako by kdosi tahal za provázky připoutané k jejich údům a v šíleném tempu jim udával směr i rytmus. Zírala jsem na ten fascinující tyátr doprovázený dotěrnou, ale účelnou flašinetovou hudbou skoro s ústy dokořán. Potud nádhera.

    Jenže i po půl hodině jsem se stále dívala na totéž, v marném čekání nějakého začátku, rozvinutí příběhu, děje. Výstřel v Sarajevu, který mohl hrát klíčovou roli, padl, ale ani touto událostí žádný velký třesk nezačal. Místo toho následovalo zase jen to vrtění, třeštění, víření, padla řada krátkých proslovů, které na sebe nenavazovaly a neměly ambici se poskládat do dialogu, všechno se točilo jako kafemlýnek, ze kterého se sypou na prach rozdrolená krásná kulatá kávová zrna výroků vybraných ze dvou klíčových románů o dané éře: Haškova Osudu dobrého vojáka Švejka a Krausových Posledních dnů lidstva. Vybrané a sesypané dohromady však zůstaly prázdné a neuchopitelné.

    Tak kdy už to konečně začne? měla jsem chuť vykřiknout, když už hra překročila rozsah hodiny a rozpaky v hledišti se daly skoro nahmatat. Kolem mě se i ostatní lidé kroutili, unavení z reje na jevišti, kvílení, křepčení, blikání. Nedočkali jsme se.

    Za hodinu a půl jsme utřeli nos, a bylo to.


    Komentáře k článku: Absolutní úžas i utřinos

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,