Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Vzpomínka ze starých časů

    Táhne mi na sedmaosmdesátý rok. U divadla jsem už přes šedesát let. A s koncem každého roku se vracejí vzpomínky. Jsem šťastný, že jsem hercem, přál jsem si to od dětství. Moje premiéra byla před 82 lety, kdy jsem hrál s ochotníky v rodné Jilemnici komediantského kluka v Prodané nevěstě. Od té doby mě divadlo přitahuje jako magnet. Když se mě někdo ptal: Čím budeš, chlapečku?, s jistotou jsem odpovídal: Já budu herec! Díky rodičům – táta byl výtvarník a výborný ochotnický herec a režisér, maminka zpívala – jsem se motal v ochotnickém divadle od malička. Věděl jsem, že nemůžu dělat nic jiného… a podařilo se mi svůj sen splnit. To je velké životní štěstí, když člověk dělá, co dělat chtěl. A navíc když má co do činění s tak sličnou babou, jako je Thálie!

    Nejraději vzpomínám na své divadelnické začátky, to první angažmá vždycky člověka nejvíc poznamená. Zažil jsem v té době ještě slavnou generaci kočujících herců. Jména, která dnes už asi nikomu nic neřeknou, jako Bedřich Bittl, Marie Pospíšilová Secová, Václav Všelicha, Pavel Wuršer tenkrát pro nás byla pojmy. Sedával jsem bez dechu a poslouchal jejich vyprávění. I o tom, jak to vždycky nebylo snadné. Peněz poskrovnu, ale zároveň pocit štěstí, že mají práci. Mnohdy byli i o svátcích daleko od rodin, o to soudržněji lpěli na sobě navzájem. Divadlo bylo jejich druhý domov. V mém prvním angažmá, v hradeckém Krajském oblastním divadle, kam jsem nastoupil v roce 1955, jsme si tuto atmosféru soudržnosti dokázali vytvořit. V tom Hradci Králové se hrálo denně dvakrát na místě i na zájezdech. Byl to velký soubor, měl přes padesát členů. Takže se zkoušely i trojáky. Hrálo se každý den kromě pondělka, kdy byly herecké volné dny za neděle. První roky jsme hráli i třicet představení měsíčně. A mělo to něco do sebe. Buď jsme byli v divadle v Hradci a potom v klubu, nebo ve starém autobuse hrkáči. Mnohdy jsme přijeli ze zájezdu, šli si povídat do klubu a někdy to vyšlo i tak, že jsme z klubu šli rovnou na zkoušku… Ta přilnavost k divadlu, co dneska chybí, tam byla cítit. A o Vánocích se to samozřejmě znásobovalo. Každý stolek ozdobený, svíčičky, chvojí… a objevily se tam i drobné dárky. Něco přinesli kolegové, sem tam se objevil i dáreček od diváků. Hrálo se o svátcích na Boží hod i na Štěpána, vždy dvakrát. Odpoledne i večer. A lidi se jen hrnuli. Tenkrát byla televize ještě v počátcích a lidi instinktivně chtěli společně sdílet něco zvláštního, neopakovatelného. Vánoční atmosféra byla doslova hmatatelná. Na odpolední i večerní představení přicházeli diváci vymydlení, slavnostně oblečení i naladění. Ta odpolední představení bývala taková pomalejší, protože diváci byli přejedení… a reagovali méně spontánně. Ale i to patřilo k atmosféře těch svátečních představení. V těch dobách měly ještě vánoční svátky takovou atmosféru soudržnosti, jaká dnes už není. Jak se doba zrychlila, každý dnes někam spěchá, není čas posedět a popovídat si. Ale tehdy si všichni v souboru byli o Vánocích ještě blíže než obvykle. Dodnes si vybavuju tu vůni… A tak vděčně vzpomínám na doby svých začátků, na ty staré herce, pro které divadlo znamenalo život. Stejně jako u mě se v nich spojovala pokora vůči divadlu, touha sdílet příběhy, zážitky, rozdat se a někoho potěšit.


    Komentáře k článku: Vzpomínka ze starých časů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,