Jedeme na Kuksu (No. 3)
Závěrečný den nám otevřela Dinosauří pohádka od Divadla DNO. Působivé bylo, jak jednoduché rekvizity stačily k upřímnému fascinování těch nejmladších diváků. Participace přihlížejících také hrála svou roli v energičnosti celého představení.
Dinosauří pohádka od Divadla DNO. Foto: archiv
Po něm, ve stejném složení, opět následovalo Polévkové divadlo, které nás naposledy nalákalo na celerovou polévku podlévanou bílým vínem. Polévkové divadlo vlastně fungovalo pouze jako spojení písní od kapely Bombarďáci a reklamy na kavárnu Café Jednorožec. Následně v Comoedien Hausu se odehrála další z pohádek, a to Zlatá jablka od Kolegia hraběte Šporka v podání Kateřiny Prášilové a Matěje Kubiny. Příběh o rozmarech hraběte Šporka byl zprostředkován pomocí loutek dle vzorů Braunových soch. Odysea postavy hraběte Šporka se inspirovala mýtem o Heraklových dvanácti úkolech. Předposlední divadelní představení celého festivalu byla mnohokrát oceněná groteska Šípková Růženka královéhradeckého loutkového Divadla Drak. Show se živou hudbou, projekcí, prskavkami a nádhernou scénografií zaujala jak nejmenší diváky, tak i jejich dospělý doprovod.
A jako poslední na našem programu byla inscenace 27, ta proběhla rovnou ve dvou reprízách. Avšak překvapením bylo, že jsme se poprvé za festival nepohybovali v prostorách Kuksu, ani jeho blízkého okolí. Každý se po vlastní ose musel dostat až do Dvora Králové nad Labem, což je v neděli lehce problematické. Nakonec i tento výlet dopadl zdárně. 27, jak už název napovídá, pojednává o popravě dvaceti sedmi českých pánů. Představení je vytvořeno v ohrazeném černém boxu, který může vzbuzovat klaustrofobní pocity, zvláště když nám Petr Vršek před začátkem sdělil, že není během následujících dvou hodin možné odejít. Následně herci procházeli mezi diváky, kteří byli rozsazeni po prostoru. Díky takovému propojení jeviště a hlediště byli diváci nejen přímo na místě dění, ale i jeho součástí. Zároveň tato interakce možná mohla být i více prohloubena a vytvořila by o to intenzivnější zážitek, i když zpočátku možná lehce nepříjemný. Přesto dvě hodiny uběhly neskutečným tempem a tímto byl dvacátý první ročník Theatra Kuks zakončen.
Polévková pohádka. Foto: archiv festivalu
Na závěr si tak klademe obligátní otázku, jaký byl tento ročník. Byl manický a bujarý, ale i barokně velkolepý, monumentální a plný upomínek na smrt. Téma vody se projevilo nejen v programu (uvítací ceremoniál s welcome drinkem, koncert Malá vodní hudba či představení Řeka), ale i v počasí. Po prvních dvou horkých dnech se v pátek nebesa zatáhla a spustila na Kuksu svůj vlastní koncert. Program déšť však příliš nenarušil a až na několik odsunutí začátků vše proběhlo podle plánů.
Divadelní program byl z velké části přehlídka Geissleřího repertoáru, což je, jak jsme pochopili, každoroční tradicí. Po prvotní rozpačitosti z poetiky tohoto souboru jsme se více a více přibližovali specifickému stylu humoru až nakonec byly pro nás problematické pouze všudypřítomné (opravdu, pokud jsme něco nezařadili špatně, tak v každé jejich inscenaci) vtipy o prdech. Odkaz na barokní humor a jeho jednoduchost byl očividný, avšak někdy až přespříliš. Přesto vždy poutavá a rafinovaná scénografie, a hlavně neuvěřitelná kvalita hereckých výkonů nás naprosto okouzlila. K festivalu patří také prolog, který bychom neradi nezmínili v našem textu. Ten jsme sice nenavštívili, ale první nedočkavci se mohli zúčastnit již 21.8. dvou repríz inscenace Jedem s medem – nejprve v Bojišti Trutnov a následovně ve Dvoře Králové nad Labem.
Hudebnímu programu zase vévodili jednotlivci i skupiny hrající na dobové nástroje jako je cembalo, viola da gamba či violoncello. Zároveň se jednalo o časté propojení se současnými hudebními trendy, čímž byla rafinovaně oživena i tato sekce. Diváci si mohli poslechnout jak koncerty ve vnitřních nádherných prostorách hospitálu, tak hudbu pod širým nebem nebo v šapitó.
Foto: archiv festivalu
V doprovodném programu bylo také možno využít nabídky workshopů, které se některá dopoledne konaly a účastníci se tak mohli naučit, či prohloubit již nabytou znalost, ve skicování akvarelem s Jitkou Nejedlou či modrotisku s uskupením Weird Visuals. Nebo bylo možné navštívit některou z výstav. Na výběr bylo ze Zasaženi barokem od Pavla Piekara, Afrika, zvířata a lidé Pavla Piekara či Barokní profumarium – instalaci Kláry Dědkové. Zde se návštěvník dostal do dřevěné kůlny, kterou za sebou mohl zavřít a po libovolný čas se stát poutníkem, být sám se sebou, což je často to nejtěžší, čemu je člověk vystaven. Zároveň odklápět jednotlivě nainstalované baňky a přivonět si k dlouhé řadě barokních vůní. Dále navštívit již zmíněnou knihovnu, dát si již zmíněnou polévku, navštívit již zmíněné kino nebo se zaposlouchat do nezmíněné výstavy Theatrum Mundi Kuks, která pro změnu cílila na náš sluch. Prostě zažít baroko všemi smysly.
Avšak tento festival nebyl výjimkou mezi festivaly a při bohatém programu divák neměl šanci vidět, slyšet, osahat, cítit a ochutnat vše, a tak ať už kvůli kolizi časů či vlastním předávkováním vjemy jsme i my nezvládli úplně vše. Přesto na Theatru Kuks jsme oba dva byli poprvé a myslíme si, že ne naposledy. Proto díky všem souborům a účinkujícím, díky všem organizátorům, díky baroku a díky Kuksu.
Komentáře k článku: Jedeme na Kuksu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
