Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Tváří v tvář

    Ples teoreticky mrtvých, tak jsem nazval v memoáru To byl můj život?? mejdan, který na silvestra 1989 uspořádal prezident Havel. Většinu rozverných účastníků prohlásil předchůdce Husák za společensky, umělecky i jinak mrtvé tolikrát, že je za dvacet let neměla za živé většina národa.

    Když jsem v roce 2000 přijel do Moskvy na premiéru hry Nuly ve MCHATu, kde se kdysi hrála čtyřistakrát Třetí sestra (místo tantiém jsem při stovkách dostával na jevišti kbelík kaviáru, který v Praze nikdo nejedl a Landovský prohlásil za přemaštěnej krém na boty), žasli někdejší kolegové: věl, vy žívjótě?

    Že se nazývám teoreticky mrtvým sám, zlobí mou ženu Jelenu. Tys ztratila smysl pro humra? divím se a ona: Tvůj humor voní krchovem! Teď zavonělo hřbitovní kvítí i mně, když mě šéf DN požádal o text k době koronaviru s výslovným ohledem na můj věk. Uvědomil jsem si změnu. Dosud jsem frajersky odbýval blížící se odžití (termín pojišťoven a pohřebníků) jako plně zasloužené, když průměrné stáří ve vlasti (u mužů 76 let) přežívám o šestnáct.

    Za mého dětství zdobily pražské tramvaje plakátky s pokynem: Mladí a zdraví, uvolněte místo starým a chorým! To už běžela v českých i světových divadlech hra s výzvou: Staří a choří, udělejte místo mladým a zdravým! Čapkova Bílá nemoc (zkoušejí ji už české scény, nebo si dál šijí texty samy místo roušek?) vyvolává podobné pocity. V mé poslední noční tvůrčí pauze (mám to tak, že se téměř v každém poločase spánku vzbudím, vyřeším aktuální problém, usnu a nezapomenu) jsem zjistil, že nutně chci dopsat nebo napsat:

    a) knihu povídek Přítoky románů (už jen asi tři měsíce) pro Odeon; b) a c) libreta k dětské opeře Bratře Petře! pro Národní a k opeře Vítězný únor 1948 pro Státní operu (ještě asi šest měsíců); d) doslovy k půlstovce divadelních her (asi pět měsíců), které chystají brněnské Větrné mlýny; e) nový scénář z vlastního románu Tango mortale (asi pět měsíců), abych přesvědčil Viktora Polesného, že jej má točit; f) zhruba pět set stran románu Fialoví též pro Odeon (asi osmnáct měsíců); g) ovšemže opět poslední a jako vždy nejskvělejší hru zase pro Vinohradské (asi tři měsíce), k němuž mě celoživotně pojí láska tím větší, čím víc mě odhání. (Už čtyřikrát – za normalizace, za přítelkyně Jiráskové, za Stropnického a za přítele Vedrala.)

    Zkusil jsem souhrn různě zralých prací načasovat podle předchozích her, próz i scénářů od roku 1949 dodnes a vyšlo mi plus minus půl čtvrta roku, čímž bych překročil průměrný věk českého muže bezmála o dvacet let. V tom ohledu přenechávám ovšem finální rozhodnutí Nejvyššímu a pochopím, když dojde k názoru, že je čas dovršit teoretické odžití praktickým, aby došlo na ty autory mladé a zdravé.

    Ale teď ještě nechápu, proč se mám nechat zbavit věčně dobré nálady strašidlem, jemuž ani nelze pohlédnout tváří v tvář, jelikož seje strach nepředvídatelnou náhodností. Mám dobrý důvod, že jsem v dlouhém životě poznal horší. Tři roky mě děsilo, zda se gestapo dopátrá, že moji rodiče patřili k těm, kdo nosili otcovu příteli Vladimíru Petřekovi, co potřeboval pro chlapce z Anglie v kryptě svého kostela.

    On a oni byli skuteční hrdinové. Ty, kteří dnes vzdorují korunovanému vejru z Číny výkonem svého povolání – lékařského, hasičského či jinak příslušného –, nazývejme profesionály skvěle plnícími povinnost. A važme si občanů obou jedinečných pohlaví, když přispějí doma šitou rouškou nebo peněžní injekcí výrobcům respirátorů a hledačům zlomového léku.

    Osobně přispívám šířením té nadále dobré nálady. A smrti bych jako obdivovatel Cyrana z Bergeracu rád ukázal tváří v tvář „štít svůj čistý“. Jenže kde jej mám zrovna já vzít?

    P. S.: Probuzen 2. dubna ve čtyři ráno, napsal jsem do 4. dubna v noci celovečerní videoveselohru (pro koho asi?) Valná hromada v čase virů z netopýrů, neboli Operace Ovulace čili Akce Davi – jako pozdrav říši, která nás pravda trochu nakazila, ale teď nám pilně prodává ty roušky. Už vím, jak mohl kolega Lope de Vega stihnout 425 her. Musí se ve čtvrtek časně vstát a neztratit do soboty večer chuť na sekt a psaní. Hru budu číst na jevišti Divadla na Vinohradech ve čtvrtek 16. dubna v 17.00 pro webovou stránku www.divadlonavinohradech.com.

    Pro Divadelní noviny v dubnu 2020 ve věku 92 let.


    Komentáře k článku: Tváří v tvář

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,