Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nesouřadné vzpomínky (III)
Výjimečný stav
Martin Porubjak blahé paměti, původce mojí „emigrace“ na Slovensko v čase totálních zákazů mého vystupování v Česku, byl opět rukou mého osudu. Pozval mě, abych přednášel o tvorbě V+S na semináři pracovníků „malých javiskových foriem“, který se konal v Popradu. Tam mě oslovili dva hoši, Ivan Mizera a Viliam Klimáček. Měli studentskou scénu Pegasník, z níž posléze vzešlo divadlo GUnaGU. A jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat, napsat pro ně nějaké texty a písničky? V té partě jsem se seznámil s polským scénografem Jakubem Konarzevskim, který právě končil v Bratislavě studia a vracel se do Varšavy. Zeptal se mě, zda přijmu pozvání na festival „Spotkanie teatralne“, který se v prosinci 1981 koná ve Varšavě. Bude mě čekat na varšavském letišti. Jenže zasáhl deux ex machina. Po návratu do Prahy jsem zjistil, že na ten termín už do Varšavy prodávali letenky jen proti písemnému pozvání, a to jsem neměl. Zdejší soudruzi už asi věděli, co se v Polské lidové republice chystá. Koupil jsem si tedy letenku na let o dva dny dřív. A na varšavském letišti mě přirozeně nikdo nečekal. Neuvěřitelné: na Jakuba jsem si před odletem nezajistil žádné spojení, neznal jsem jeho adresu, telefon, prostě nic. Dva dny jsem bloudil polskou metropolí, až mě napadlo zeptat se na Jakubovo bydliště na ministerstvu školství, které organizovalo stipendia pro polské studenty v Československu. Tou dobou už se stávkovalo všude i na ministerstvech, ale jednoho úředníka v budově jsem přece jen objevil. Kvůli žádané informaci volal kolegům, ale marně. Konečně se dovolal jedné pracovnici, která mohla adresu znát. Vzpomínám si, jak radostně zašveholil: To nie je samovité! Pani neštrajkuje! A tak jsme se s Jakubem konečně setkali.
S Ivanem Mizerou a Tony Pisárem na scéně divadla GunaGU FOTO ARCHIV JANA VODŇANSKÉHO
V Jakubově ateliéru se sešla různorodá československá parta, která společně prožívala dny nabité událostmi. Navštívili jsme jedno známé divadlo v centru metropole, jež zcela svobodně uvádělo Havlovu hru Audience, a pak třeba happening, na němž účastníci zapálili slovenskou Pravdu (pro nepamětníky: tiskový orgán ÚV Komunistické strany Slovenska), dovolávajíce se Leninova citátu „pravda musí hořet“. Po tomto textappealovém kabaretu jsme vyšli do mrazivé noci – noci, v níž generál Jaruzelski vyhlásil stanné právo, které čs. tisk eufemisticky nazýval výjimečným stavem. Liduprázdné ulice, zasněžený klid. Šok nás probudil ráno. Přišel Jakub, v ruce ruské tranzistorové rádio, z něhož se linul Jaruzelského projev. Dle původního plánu vydali jsme se do kina na americký film Apokalypsa, ale ještě deset minut před začátkem jsme nevěděli, jestli budou promítat. Nakonec se ukázalo, že nikoliv, a tak jsme zamířili k varšavskému sídlu Solidarity. To už bylo obklíčeno oddíly Zomo, speciálními policisty v maskáčích s přilbami a štíty, kteří obušky rozháněli shromážděný dav. Předáci Solidarity byli v noci zatčeni a uvnitř budovy zůstal roztřískaný nábytek, rozmlácené tiskařské stroje, vyražené dveře, vymlácená okna. Spotkanie teatralne se samozřejmě nekonalo, bylo přebito mnohem intenzívnějším spotkaniem teatralnym, které režíroval generál Jaruzelski – „street theater“, jaký se hned tak někde nevidí. Jakubovu přítelkyni, Slovenku Magdu, jsem při toulkách zasněženým městem plným ozbrojených hlídek učil anglickou větu: I am a British tourist, jako konverzačně nejvhodnější v případě zatčení.
Varšavou se šířily fámy: Co je z Lechem Wałesou? Koho internovali? Kde se střílelo?
Do sídla Solidarity se po odchodu zomovců vrátili dosud nezatčení členové vedení. Aby mohli informovat dav, který se opět shromáždil před budovou, o tom, co se děje v ostatních městech Polska, postavili do vymlácených dveří krátkovlnný přijímač a chytali na něm zprávy Svobodné Evropy. Večer nám vyprávěl Jakub, že byl svědkem toho, jak žena jeho známého intelektuála dostala hysterický záchvat a vykřikovala, že jejího manžela v noci povolali mobilizačním rozkazem do armády, a on teď musí velet vojenské hlídce. To by snad bylo lepší – křičela – kdyby nás obsadili Rusové, než taková ostuda. Za jednu noc to generál zmáknul. Půlka Solidarity odvlečená do internace, a druhá půlka v uniformách vartovala v ulicích Varšavy. Státní média byla na informace opravdu štědrá. Rozhlas každou hodinu opakoval generálův projev. Mezitím hráli Chopina. V televizi se střídal projev s pohádkami.
Letadla nelétala. Do Prahy jsem se mohl po několika dnech vrátit jen vlakem. Vezl jsem pro kamarády různé tiskoviny a celá plata placek na klopy s hesly Solidarity. V celém vagonu jsem byl úplně sám. Na hranicích se na mě slovenský celník koukal jako na zjevení. Když zjistil, že nejsem fantom, zeptal se, celý vykulený: Vy stě bol vo Varšave? Čo sa tam robie? Tak jsem mu to odvyprávěl, čo sa tam robie. Jenom smutně pokýval hlavou a moje zavazadla vůbec neprohlížel.
V zamyšlení na téma Co se životem na počátku šedesátých let, dárek k šedesátinám FOTO PAVEL VÁCHA
Začátky písničkáře Vodňanského
Bylo mi necelých dvacet a už jsme s Karlem Hvížďalou a mým spolužákem z gymplu medikem Ivanem Kudelou psali hru s písněmi. Psal se rok 1959. Hvížďala studoval strojní fakultu jako já, ale byl v jiném kroužku. Poprvé jsme se viděli při povinném nácviku na spartakiádu 1960. Na hlas národního umělce Vladimíra Šmerala Dělnická vlasti naše, vzkvéétej! jsme zvedali z předklonu tyč a ve stoji proti sobě si poprvé pohlédli do očí. Blíže jsme se poznali teprve při povinné prázdninové praxi v továrně na naftové motory v Košířích. K ničemu nás tam nepustili, protože bychom jim to nejspíš pokazili, a uprostřed té nudy se zrodil nápad na tu hru. Hvížďala byl vizionář, který neustále vymýšlel všemožné projekty. A kromě toho se znal s Jiřím Suchým a přesvědčoval mě, že až se v Semaforu vyhraje Člověk z půdy, bude divadlo potřebovat novou hru, a proč by jí nemohla být ta naše. Dojemná iluze, ale dostala mě. Ve fabrice nám dělníci zpovzdálí ukazovali mladíka o něco staršího, než my. Soustředěně pracoval na fréze, s nikým se tam moc nebavil. Měl takovou čupřinu vlasů, jakou malovali úderníkům na budovatelských plakátech. Ptal jsem se, kdo to je? Odpověděli, že Rudolf Slánský mladší. Tak jsem poprvé uviděl Rudu, s nímž jsem se po letech spřátelil v disidentské partě chartistů.
Na tvorbu hry pro Semafor jsme se scházeli v mém studentském pokojíku v našem vinohradském bytě. Byli jsme tři, a tak jsme mohli hlasovat o každé replice, kterou někdo z nás navrhl. Byla to naše svérázná demokratická tvorba scénáře. Asi tak po měsíci tvorby se zpráva o našich tvůrčích spádech roznesla po fakultě. Spolužák Jarda, který se zajímal hlavně o sport a ženy, mě ujistil, že naše tvorba ho nijak extra neinteresuje, ale má kamaráda, který píše básně a je melancholický z toho, že je sám, a kdybych ho pozval do naší party intošů, určitě by mu to moc pomohlo. Já byl nejprve proti. Uvědomoval jsem si, že při hlasování ve čtyřech v případě 2:2 bude brzy po demokracii. Nakonec mě ale vytrvalý Jarda přesvědčil, a tak jednoho zimního podvečera před naším domem ve Slovenské ulici seděl na lavičce s bílým závojem sněhu mladík s bledou tváří, v černém zimníku, s lahví bílého vína v ruce. Vše stylově černobílé, jako na nějakém dřevorytu. Tak jsem se seznámil s Pavlem Šrutem. Udělal na nás ohromný dojem. Nejen proto, že byl o rok starší, ale hlavně měl své básně napsané na stroji, zatímco my jsme text muzikálu ještě smolili ručně. Když byl scénář před dokončením, uvědomili jsme si, že je to šílený text, který nemá šanci na uvedení, a to nejen v Semaforu, ale ani kdekoliv na světě. Postavy se v něm navzájem žraly a na jednom politikovi jsme provedli dekapitaci hlavy a vystavili ji ve výloze jako prasečí s citrónem v puse. Jako jevištní obraz, samozřejmě. Celé se to jmenovalo „Bonboniéra“, sám už ani nevím proč.
Po rozpadu autorské čtveřice mi zůstal jediný Pavel Šrut. Moje texty k písničkám do muzikálu ho zaujaly a opakovaně mě navštěvoval s výzvou, abych v psaní pokračoval. Mně se moc nechtělo, říkal jsem mu, že je to čirá grafomanie a hlavně: musím se věnovat studiu technického oboru, na který nemám talent, a jsem tam jen proto, že mě tam zahnali kádrováci. Ti mě totiž po maturitě nedovolili přijetí na filozofickou fakultu. Pokud mě ve druhém járu vyhodí ze strojárny, budu muset na dva roky na vojnu. Pavel naléhal dál, jakápak grafomanie, máš zvláštní, osobitou poetiku. Jednou zase přišel a sdělil mi, že mé básničky, co zbyly z naší hry, ukazoval jistému příteli. Je to muzikant od pánaboha, hraje na piano, na housle, na saxofon: Leží v úvéence (Ústřední vojenské nemocnici), jelikož si podřezal žíly, aby se dostal z vojny. Ukázal jsem mu tvé texty a on okamžitě obživl a už na lůžku přemejšlí, jak je zhudební, a chce další. Namítl jsem, že nemám žádné nové nápady, načež Šrut řekl: Jestli mu nedodáš další, zabije se. Tak jsem mu dle zákona o povinnosti neodepřít první pomoc poslal po Pavlovi každý týden jeden nový text. Třeba ten, co jsme později recitovali se Skoumalem v programu S úsměvem idiota.
Bodal Hamlet do stěny
Bodal do přístěnku
Nůž byl pěkný kostěný
Měl zdobenou střenku
Bodal Hamlet do stěny
Bodal Hamlet kudlou
Pak omýval pohledy
Stěnu krví zrudlou
Bodal Hamlet do stěny
Bodal bodal bodal
Nůž byl pěkný kostěný
Nemám co bych dodal
Ten „vojenský sebevrah“ se jmenoval Jan Šašinka. Původně jsem si už kvůli tomu jménu myslel, že ve skutečnosti neexistuje, že je to Pavlova básnická vize, motivační páka, abych pokračoval ve psaní. Ne, byla to reálná osoba, posléze jsme ho s Kudelou a Hvížďalou přijali do naší party. A když musel dosloužit vojenskou službu v Chrudimi, posílali jsme mu dopisy se šílenými P. S. Například: V Mnichove sa ma pýtajú, kedy pošleš fotografie chrudimských muničních skladou. Začínala „zlatá šedesátá“ a my jsme byli blázni. Naštěstí Jana kvůli našim veselým dopisům nezastřelili.
Hned po vojně se Šašinka stal vyhledávaným hráčem v pražských kavárenských orchestrech. Miloval cool jazz, hudba na mé texty byla v tom stylu, náročná, na první poslech nezapamatovatelná.
Měli jsme dvě dívky
Měli jsme dvě dívky, Jarku a Věrku, které to s námi byly ochotny zkusit. Secvičili jsme naše první písně a rozhodli jsme, že náš program, nazvaný „Cvokabaret“, veřejně uvedeme. Stalo se tak v Libni, v kavárně Dukla v prvním patře velkého domu. Dole pod kavárnou se nacházel Hrabalem proslavený Automat Svět. Libeň byla tehdy ještě plnokrevná periférie. V kavárně sedělo pár frajerů a jejich holky, tak pět deset párů, a na pódiu my, Šašinka hrál klávesy, já s dívkami obstarával zpěv. Náš program jsme hráli asi třikrát a s minimálním ohlasem. Frajeři z libeňských fabrik a loděnic nás vnímali spíše jako zvukovou kulisu, jako něco lehce rušivého, co je ale zase tak moc neobtěžuje v balení jejich slečen. Cool jazz nebyl zrovna hudbou jejich srdcí. Jan mě tou dobou seznámil s kamarády muzikanty, třeba s Antonínem Gondolánem. Dodnes si pamatuju, jak já, Šašinka, Gondolán a dvě zpěvačky jedeme starou tramvají. Tou, co měla otevřenou prostřední plošinu, aby se do ní s námi vešla i Gondolánova basa. Tenkrát ještě nikdo z nás neměl auto.
Oči jak reflektory
Jan Šašinka měl výbušnou povahu. Byl silně expresivně naladěn, vždycky když hrál nějakou naši novou píseň, oči mu zářily jako reflektory. Úplně jiný typ než introvertní Petr Skoumal. Po osmašedesátém Šašinka emigroval do Německé spolkové republiky. Učil tam na různých hudebkách a prý ho to strašlivě nudilo. Jednoho dne si koupil pěkný drahý auťák, vypil na ex láhev whisky a rozjel se v tom fáru proti betonové stěně. Alespoň tak mi to vyprávěl Pavel Šrut. Ačkoliv kdoví, jak to bylo? U Pavla nikdy nebylo jisté, co je dichtung, a co wahrheit.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (III)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
