Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Návod pro introvertní lidi

    Těžko bych tomu neuvěřitelnému příběhu věřila, kdyby nebyl můj. Introvertní holka, co si ráda čte, začne dělat divadlo, projde dvěma stěžejními studiovými divadly, jedním vznikajícím alternativním prostorem, pak divadlem Národním, vykašle se na to, založí divadlo kdesi na periferii, potýká se tam s lokálními politiky, a když ji vyštvou, tak se přesune s tím divadlem na Národní, tentokrát třídu. A mezitím ještě spoluzaloží tu Asociaci nezávislých divadel. Je v tomhle příběhu nějaký společný jmenovatel? Nějaký jasný a zřetelný návod? Nějaká inspirace pro jiný introvertní lidi, co chtějí ovlivňovat svět kolem sebe?

    Základem toho příběhu je vždycky odchod. Jedině odchod umožňuje nový začátek, novou kapitolu. První odchod bývá většinou z domova, absolvuje ho každý, je to okamžik, kdy se člověk poprvé vzdá jistot, sebere veškerou sílu a odvahu a vyrazí do neznáma, nemusí rovnou bojovat s draky, stačí potkávat cizí pocestný. I v divadlech hrají svou zásadní roli odchody, které umožňují nové příchody, noví ředitelé a noví umělečtí šéfové přicházejí s novými koncepcemi a dramaturgickými plány, staří končí na smetišti nebo v sobě najdou novou energii a začnou v jiném divadle. V tekuté modernitě ale přestává být divadlo dům, domov, ze kterého je možné odejít nebo kam je možné přijít. Divadlo se stává entitou, může být zhmotněnou vizí, může být skupinou lidí, smečkou, starou továrnou nebo zaplivaným rohem na ulici. Jak v této éře spolků a sdružení realizovat odchody a změny?

    Říká se, že divadelní éra trvá sedm let. Aniž bychom si to v Divadle X10 úplně připouštěli, plynuly nám roky v bezpečí strašnického azylu, ani moc na očích, ani moc mimo ně, ohně v parku, večírky do rána, současný hry, krása největší, mír a láska. Přišli jsme na super dramaturgický recept, jak formovat divadlo na periferii, začali jsme říkat, že děláme komunitní divadlo, ale zároveň zuby nehty držíme to umění, ty současný témata. Nebýt tehdejšího vedení Prahy 10, mohli jsme tam být ještě dnes a možná bychom si za dvacet třicet let ani nevšimli, že jsme prakticky mrtví.

    Takže tentokrát odešlo celý divadlo, smečka, entita. Ne úplně dobrovolně a bylo to těžký, slzy tekly jako šáňo, z parku zpátky do sklepa. A než jsme se stačili pořádně rozhlídnout, tak jsme na Národce, super, to je vlastně lepší, říkají všichni, klepou nám na ramena, jak se máme. Táhneme rok dva baráky, docela mazec, ani jsem si nevšimla a jsem na kapačkách, tak aspoň mám čas o tom přemýšlet.

    Co jsme? Jsme soubor, produkční dům, jenom divadlo, nebo ještě něco k tomu? A co ten komunitní aspekt, bydlí tady vůbec někdo? Na Národce? Nemáme kde dělat ohně! Co je to za lidi, co sem chodí? Jsou stejný jako ti ze Strašnic? Tam nás měli lidi rádi, přece. Jak to, že na nás nechodí do centra? Vždyť jsme furt to samý divadlo. Jasně, říkají kamarádi ve středním věku, co mají pořád stejně dlouhý vlasy, a hele, víš, že to tady je, jako kdybychom byli zpátky v devadesátkách? a dávají si pivo s nějakejma dvacetiletejma, o který se společnost taky nezajímá. Místo naplánovaných titulů je evidentně zapotřebí vymyslet jiný. Všechno to pečlivě vybudovaný zbořit, pokud možno tak, aby z toho nezůstala jen hromádka cihel. A jo vlastně, to byl odchod! Takže my začínáme znovu z nuly, konečně nám to doklaplo.

    Takže to je tekutá modernita současnýho neziskovýho sektoru. Nemusí odcházet ředitelé, šéfové, dramaturgové ani herci. Divadla existují v barácích, co přežily samy sebe. Jako my. Takže čas od času je dobrý vzdát se jistot a vyrazit zase do neznáma bojovat s draky.

    A co na to Asociace? V tý pohádce nakonec vydobude pro svý rytíře kulatý stůl plný smysluplné kulturní politiky, umožní jim vystavět hrady, kde bude funkční elektřina a bude se tam topit, dokonce tam budou světelný pulty a počítače a psací stoly, u kterých budou úřadovat produkční a autoři budou psát hry a herci se je učit nazpaměť. Všichni budou šťastný a pak to budeme moct všechno zase zbořit a začít zapalovat nějaký pořádný hranice.


    Komentáře k článku: Návod pro introvertní lidi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,