Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    4+4=9 (No. 1)

    Pod Klausem i pod Leninem, hříšně noční život vedem!

    Včera začal 17. ročník festivalu 4+4 dny v pohybu. Zprvu jej organizátoři charakterizovali „mezinárodní divadelní festival“, od roku 2010 však už nese podtitul „festival současného umění“. A tak nemohu začít úvodní reportáž z letošního ročníku jinde než v centru jeho letošního dění, v bývalém ústředí Svazu studentů a po roce 1989 veksláckém casinu, dnes opuštěném modernistickém železoskleněném domě v Pařížské ulici č. 25 v Praze.

    Když jsem tam po představení Lisbeth Gruwez přišel, zdálo se mi, že dům ovládli Vesmířani. Tak to možná vypoadalo ve Warholově Factory v 60. a 70. letech, anebo v nějakém londýnském house clubu v 80. nebo 90. letech minulého století. V celém prostoru tepala elektronická trance music, kolem chodili psychedelicky vyhlížející – většinou mladí, tak kolem 20-25 let – černěodění lidé s rozličnými nápoji v rukou, černými vlasy a barevnými brýlemi na očích. Kolem nich kroužili a postávali umělecky se tvářící intelektuálové a intelektuálně se tvářící umělci. Všichni mezi sebou rozprávěli, kouřili, fotili se do svých mobilů. Tepali konzum dne a užívali si konzumu noci.

    Casino v dobách slávy. FOTO archiv 4+4 dny

    Hned u vstupu jsem míjel – jak jsem si přečetl – environmentální instalaci Pod Klausem i pod Leninem, hříšně noční život vedem!, již z artefaktů (víc však „faktů“ než „arte“) pozdně komunistické éry u nás připravilo jakési – mně neznámé – Jedinečné Svatopetrské Družstvo. Vlevo jakési opuštěné rudé „hříšné místo“ postkomunistických papalášů, vlevo civilnější kancelář z doby však pozdně komunistické – řekněme 80. léta občas šmrncnutá ohlasy 50. let (Stalinův portrét). V obou bordel. Nedokouřené cigarety, nedopitá kafe a piva, rozbité lahve alkoholu, podprsenky, vlajky, nápis Ať žije 72. výročí VŘSR, plakáty s prsaticemi, špína, hnus. V popisce u instalace stojí: Brutální chrám, kde se organizovalo morálně pokřivené studentstvo pozdního socialismu, i bezbožné doupě raného kapitalismu, kde totéž studenstvo později organizovalo své zločinné spády. Vstupte do úzké uličky a rozjímejte nad marasmem obou režimů. Relikty hanebných flámů po levici i po pravici. Pohrdání vzděláním i adorace peněz. Hřích včera i dnes. Vstupte do uličky prohrnuté pařeništěm a hleďte na pozůstatky dávných pařeb a mejdanů. Projděte mezi brajglem a bordelem, mezi třídní nenávistí i tržní závistí, mezi lotry vlevo i vpravo. Na tabuli pak nápis křídou: Nevstupujte a nic neberte. Materiál zapůjčilo soukromé muzeum UPSYCH 316a… Doma se dočítám, že je to projekt Václava Jiráčka a znamená Universální psychiatrický chrám. Jeho vybavení pochází z popelnic a kontejnerů, z nichž je zachraňováno jednotkami Špružení Šmelcu (ŠŠ). Ty jsou spolu s Jedinečným Svatopěstitelským Družstvem (JSD), Generálním Štábem Ducha (GŠD) a obchodně zpravodajskou společností Pro Ecclesia Catolica (PEC) zřizovatelem UPSYCH i jeho největším dodavatelem. Poblíž vše hlídá neústupně mlčící pán v černém kvádru. Že by vytažen z popelnice StB?

    Environmentální instalace JSD / UPSYCH… FOTO archiv

    Raději jsem se neptal a vystoupal do druhého patra. V prvním totiž dunil elektrohluk a mezi disco-třásněmi a disco-koulemi se tísnil potící se dav Ufonů.

    V druhém patře se mezi kouřícími Měsíčňany procházet dalo. Je složené z různě velkých a malých kancelářských místností, jako by kvapně opuštěných v listopadu 1989, či spíš někdy už v polovině 70. let onoho prazvláštně groteskního století smrti. Dřevotřískové skříňky, špinavá okna, šedé či žluté polyamidové koberce, závěsy z úzkých pruhů šedých látek, sem tam nějaká židle či stolek. A všude environmenty, tedy artefakty (většinou více arte než fakty, ovšem ne vždy). Obrazy, fotografie, prostorové instalace, často i videoprojekce. Tak trochu jako Niklova hnízda her, ovšem zasmažená na přepáleném tuku estetikou hnusu a podávaná na hot-pánvičce industrial. Jen pro představu několik instalací: Temná energie (video-příběh o vraku motorky, stlačené, roztržené, ohořelé – Florian Pugnaire a David Raffini), Co jest tady čas? (u zdi přibité natahovací metry mající při vytahování místo měřidla pásek s textem o čase – Markéta Kubačáková), Pacient sestrojil přístroj (video-příběh mentálně postiženého vizionáře – Jonáš Strouhal), Tor (černé vlasy na dřevěných samorostech – Markéta Jachimová), Fools Mate (zlomený šachový stolek – Lukáš Machalický /syn divadelní kritičky Jany Machalické/) či Noví císařové, obrovská barevná fotografie kavárenského stolku s hovny místo šálků kávy, dílo klasiků českého konceptualismu Lukáše Jasanského a Martina Poláka z let 1986-87.

    Zvědavě jsem všudy procházel, míjel diskutující páry a rozbité basketbalové medicinbaly, z oken hleděl a sem tam otevřel i nějakou skříňku. V jedné byla vlepená data narození – zřejmě – milenek bývalého majitele: Anna, Hanička, Lída, Tánička… Že by koutek inženýra Jošta z Páralova Katapultu? V té vedlejší pak vodou zrezivělý, z novin vystřižený vtip Vladimíra Renčína: Jde o přechodnou formu zblbnutí. Váš organismus to už dávno potřeboval… Za okny temná Praha, ze zdí vytrhané kabely a vedle nich slepá místa po už neexistujících plakátech a obrazech, ze země v jedné místnosti trčela bílá umělohmotná trubka… I výtah tu – u Falešného úhlu (opět instalace) stál. Tedy aspoň temně vyhlížející dřevotřískové sedmdesátkové vstupní/výstupní retro-dveře. Raději jsem jej ale nepřivolával a sešel po schodech.

    V prvním patře stáli Ufoni ve stejných pozicích, hudba dunila stejný techo-rytmus, hustota kouře byla o krychlovou jednotku větší. V přízemí jsem si ještě prošel modernisticky lomenou zrcadlovou síň s – zřejmě Kinterovým – vrnícím se kaktusem s obručí a vyrazil do chladné Prahy. U východu jsem minul performera Krushu, který zrovna vcházel se svým bezdomoveckým pejskem, a na Palachově náměstí na mě ze střechy desetimetrové bílé limuzíny divě kynuly dvě karnevalově vymóděné krásky s papírovými kloboučky na hlavách a skleničkami v rukou. Pavle Štorku, Deniso Václavová, Markéto Černá a Nikolo Böhmová – tedy Four Days team – jste dokonalí! Praha je vaše!!! 

    Hříšně chorobné, vzpomněl jsem si na titul knihy, kterou v jednom koutu Casina nabízeli Vesmířani. A hříšně přitažlivé… blesklo mi hlavou. Po nábřeží jsem pak pěšky a sám – kolem Karlových lázní a s výhledem na Pražský hrad – zimomřel domů.

    ///

    Bude to jen horší a horší a horší, příteli…

    Hubená postava, výrazné líčení rtů, emo-upjaté /do spony sepnuté/ černé vlasy. FOTO archiv

    Ještě mi zbývá popsat taneční – či spíš pohybovou – produkci vlámské tanečnice Lisbeth Gruwez Bude to jen horší a horší a horší, příteli…, již nabídla v Divadle Archa (a můžete ji vidět i dnes).

    Nedávno sem o ní psala Klára Zindulková ve své reportáži z Krakovských divadelních reminiscencí /Krakov žije divadlem (No. 5)/, a tak jen krátce. Technicky precizní asi hodinové sólo dokonale spjaté s hudbou, či spíše živě od mixpultu ovládanou /či vytvářenou?/ zvukovou stopou, jež vedle prostorových „vesmírných“ tónů obsahuje i různě modulované projevy náboženských fanatiků či politických diktátorů, od anglicky mluvícího po – zřejmě – Hitlera.

    Ani milisekunda humoru, žádný patos. FOTO archiv festivalu 4+4 dny

    Důležitý je kostým – černé špičaté boty, šedé kalhoty, bílá košile – prototyp precizního muže. Hubená postava, výrazné líčení rtů, emo-upjaté /do spony sepnuté/ černé vlasy. Chladné, až strojové provedení. Ani milisekunda humoru, žádný patos. Přísná geometrie prostoru i pohybů. Tělo ve vibracích. Precizní gesta, přesně dávkované výrazy obličeje. Typicky německá estetika. Takhle nějak by možná dnes tančil Harald Kreutzberg. Anebo David Bowie – kdyby to uměl – v dobách Helden. Lisbeth Gruwez je Belgičanka… (přesněji Vlámka). Nepoznal bych. Vzdálené odkazy na Vandekeybuse (Blush), se kterým před lety spolupracovala, či ohlasy solo produkcí Anne Teresy de Keersmaeker (Once) by se jistě našly, ale proč je hledat. Tak svébytné, vědomě přísné, ne však agresivní, vzteklé či moralizující, do detailu vymodelované představení spoléhající jen na zvuk a ostrý pohyb, jsem snad ještě neviděl. Extáze minimalismu, charakterizoval je za mnou sedící Vladimír 518.

    Extáze minimalismu. FOTO archiv festivalu 4+4 dny

    Devět dnů se 4+4 dny v pohybu nemohlo začít líp.

    ///

    Casino

    Casino, Pařížská 25, Praha 1. FOTO archiv 4+4 dny

    Pařížská 25, Praha 1

    Letošní festivalové centrum se nachází na jedné z nejdražších ulic světa. Brutalistická budova bývalého Mezinárodního svazu studentstva a později Casina Happy Day zakončuje skvostnou Pařížskou ulici, výkladní skříň současného světa, kde kabelka stojí stejně jako automobil. Staré židovské město se tu pojí s touhou luxusního bulváru spotřebovávat a konzumovat.

    Fascinující objekt letošního projektu Místa činu byl postaven v roce 1974 pro sídlo Mezinárodního svazu studentstva architektem Stanislavem Hubičkou a jeho dávná i nedávná minulost je pochmurná. Za minulého režimu sloužila budova k líhni příkladné socialistické mládeže a hned v raném kapitalismu prospěla mafiánskému tunelování pražské galerky. Ta byla spojená i s některými tehdejšími politiky… Komunistické ideje Svazu studentů a kapitalistické peníze Casina se zde obtiskly do materiálů, mobiliáře a interiérového vybavení, což mají návštěvníci festivalu možnost vidět možná jako jedni z posledních…


    Komentáře k článku: 4+4=9 (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,