Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krakov žije divadlem (No. 5)

    Starobylé polské město hostí v prvních říjnových dnech přehlídku nejmodernějšího divadelního umění – Krakovské divadelní reminiscence. Dnes přinášíme reportáž z pátého dne festivalu (úterý 9. 10.), který opanovala svým sólovým výstupem It’s going to get worse and worse and worse, my friend vlámská tanečnice, choreografka a filmová herečka Lisbeth Gruwez.

    Vlámská performerka Lisbeth Gruwez. FOTO archiv

    Tanec je jednou z důležitých součástí krakovského festivalu. Letos ho prezentují tři inscenace. První byla podmořsky či prenatálně působící rakouská produkce s názvem Mush Room, jež byla součástí nedělního programu.Přivezla ji taneční skupinaLiquid Loft v čele s režišérem Chrisem Haringem. Jejím hlavním rysem bylo „dabování” němé mluvy tanečníků zrychlenými, zpomalenými a jinak pokřivenými lidskými hlasy. I pohyby tance doprovázely upravené fyziologické zvuky, kterým se musela tančící těla přizpůsobit. Jediným neživým objektem na pusté scéně byla obrovitá, téměř nehmotná pavučinková „klec”, kterou praotagonisté postupně roznesli na vlastních tělech /více v reportáži Krakov žije divadlem (No. 3)/.

    Druhou taneční produkcí bylo dílo It’s going to get worse and worse and worse, my friend, s nímž se v úterý představila Lisbeth Gruwez. Kdo nepřijel do Krakova, bude mít možnost ho zhlédnout tuto prpdukci ještě na konci října v Praze – performerka se představí na festivalu 4+4 dny v pohybu.

    Třetím reprezentantem tance bude francouzský tanečník a choreograf Emmanuel Eggermont, který vystoupí na čtvrtečním, závěrečném festivalovém večeru 11. října. O něm tedy ještě v některé z příštích reportáži bude řeč. Pojďme se už ale blíže zaměřit na vrchol úterního večera, vlámskou performerku Lisbeth Gruwez.

    Ovládnutá slovy – Lisbeth Gruwez

    Uprostřed jeviště stojí stroze mužsky oděná, reflektorem ozářená tanečnice Lisbeth Gruwez. FOTO archiv

    Na prázdné scény vidíme osvětlený obdélník. Uprostřed něho stojí stroze mužsky oděná, reflektorem ozářená tanečnice (Gruwez). Produkce začíná nenápadně, téměř bez zvuku a pohybu. Sólové vystoupení Lisbeth Gruwezmá tři části. V první se postupně rodí hudba a pohyb. Neznatelné zvuky přecházejí v pomalou, poklidnou hudbu. Úvodních několik minut si tanečnice vystačí téměř jen s mimikou. Hypnotizuje jí diváky sedící proti ní. Sem tam velké gesto, jinak nic. Jak dostává hudba konkrétní obrysy, spojují se i pohyby Gruwez v tanec. Stále je ovšem hlavní neztratit diváka z očí a zachovat hrdý, nesmlouvavý postoj.

    V druhé části se už do hudby mísí střepiny slov. Klavírními a smyčcovými party prorážejí nejprve jednotlivé slabiky, které energicky rezonují tančícím tělem. Postupně se objevují slova. Každé z nich dostává svůj vlastní odraz v rázném pohybu, který je se strojovou přesností opakován vždy, kdy slovo zazní. Performerka pracuje se záznamem projevu ultrakonzervativního televizního kazatele Jimmyho Swaggarta z USA. Slova jsou izolována, zkoumá se intonace, tempo – a vše je převáděno do gest. Na scéně se rodí svébytný znakový jazyk…

    Sem tam velké gesto, jinak nic. FOTO archiv

    V závěrečném úseku se zdá, že tělo tanečnice je fascinované „svým vlastním” sugestivním projevem, který se v sekaných sekvencích stále opakuje, dokola vrací. Tělo jako by bylo stižené horačnatou křečí. Třas a urputné výskoky doprovázené úpěnlivými výrazy tváře hrozí dovést performerku na pokraj vyčerpání. Z fanatické rétoriky zbývá už jen děsivý pohyb doprovázený vrcholící smyčcovou dohrou.

    V choreografii Jana Fabreho When the Lead Man is a Woman se nahá Gruwez bojovně svíjela na jevišti plném oleje. FOTO archiv

    Přes vyhrocenost a fyzickou náročnost je produkce It’s going to get worse and worse and worse, my friend v kontextu dřívější práce belgické performerky spíše umírněnější. Připomenu například Fabreho choreografii z roku 2004 When the Lead Man is a Woman, v níž se nahá tanečnice bojovně svíjela na jevišti plném oleje. Gruwez prošla bruselskou taneční školou P.A.R.T.S. (vedenou Annou Teresou De Keersmaeker). Tančila v uskupení Ultima Vez a En-Knap, spolupracovala se Sidim Larbim Cherkaouim nebo s Needcompany Jana Lauwerse. Největší vliv na ni však měla spolupráce s Janem Fabrem, jež začala už v roce 1999. Od 2006 roku má se skladatelem Maartenem Van Cauwenberghe vlastní skupinu Voetvolk.

    Největší vliv na ni měla spolupráce s Janem Fabrem, jež začala už v roce 1999: When the Lead Man is a Woman (2004). FOTO archiv

    Přestože se Gruwez vrací ke klasické hudbě, což je u současného tance fascinovaného především noisem spíše výjimkou, klíčovým prvkem krakovského představení byla slova – slova a úseky řeči samy o sobě. Jejich zvuk, naléhavost a intonace. Aktérka je pronášela s vášnivým zaujetím, podrobovala je analýze a různým experimentům. Stejně jako taneční skupina Liquid Loft v již zmiňované nedělní produkci Mush Room, i vlámská umělkyně zkoumá vztah těla a zvuku, který tělo vytváří. Slova ztrácejí svůj původní smysl a do hry se dostává jejich emocionální působení, elementární znění/zvuky. Obě inscenace převádějí úseky řeči do gest a pohybů, každá ovšem těží z jiné sféry – Liquid Loft si vybírají útržky každodenních rozhovorů (např. o zelenině), zatímco Lisbeth Gruwez pracuje s vypjatým rétorickým výstupem konkrétní osobnosti.

    Nechme se překvapit, co do tohoto kontextu přinese poslední ze tří tanečních produkcí, čtvrteční produkce Emmanuela Eggermonta z Francie.


    Komentáře k článku: Krakov žije divadlem (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,