Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    27. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 20)/cz

    V rámci pofestivalové ankety Up and Down jsme v neděli 29. září publikovali bez překladu (v angličtině) ohlas newyorského kritika a publicisty Steva Capry. Na žádosti čtenářů nabízíme český překlad. Původní anglické znění najdete zde: 27. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 20)

    red

    Gratulace mezinárodnímu divadelnímu festivalu Divadlo za skvělý festival roku 2019! Inscenace, které jsem měl možnost vidět, pokud nebyly bezvadné (ale může kritik o nějakém festivalu prohlásit, že byl bezchybný?), rozhodně byly kreativní, provokovaly k přemýšlení a obecně se dá říci, že byly výborné. Tady je pár postřehů k představením, která jsem navštívil:

    Kde domov můj? *****

    Kde domov můj? je vzdělávací projekt plzeňského Divadla Alfa v režii Jakuba Vašíčka. Využívá 15 performerů v živoucím propojení činohry, monologů, písní, živě vytvářeného videa, historických dokumentárních záběrů a loutkařiny, což společně prezentuje společenskou, politickou a uměleckou historii Československa od roku 1918.

    Je dobré vidět divadlo, které si je vědomo své vzdělávací, výchovné funkce, a tohle je příklad výborné scénické lekce. Prolínají se tu rozmanité techniky a společně vytvářejí jedno pevné vlákno. Jednu látku. Ke cti inscenace je třeba říci, že ve své přimočarosti je komplexní a náročná. Jako příklad může sloužit scéna, kdy sedí rodina společně u večeře, na stůl vyšplhá rockový zpěvák a zpívá píseň. Rodina si ho nevšímá. I diváci jsou takto vyzváni, aby v jednom obraze přijímali různé verze reality najednou.

    Narace je objektivní, alespoň ve většině částí. Pouze k vyprávění o Pražském jaru přidává komentář: Naděje trvala jen šest měsíců a poté byla smetena. Ať už člověk předtím věděl něco o historii Československa, nebo ne, v závěru při české hymně Kde domov můj všichni pociťujeme lásku k Československu.

    Kříž u potoka *****

    Inscenace Kříž u potoka Slováckého divadla z Uherského Hradiště je oslňující divadlo. Tento příběh o ženě, která se vdá za muže z prokleté rodiny (prokleté, pokud jde o manželství), má mytickou sílu; dosahuje tak hluboko do našeho kolektivního podvědomí, kde jsme až dosud nebyli.

    Text sám o sobě je velmi silný, obsahuje pozoruhodné poetické obraty typu Nemohu milovat. Nemám srdce. Jen hrst plnou popela či Hrob černější a hlubší než noc.

    Hra využívá inspirativních technik. Je tu vražda a sebevražda, nicméně oběti se objevují v celém průběhu děje. Dramatická akce má svá vlastní pravidla – události na scéně mají svou vlastní pravdu. Pokud jsou tu pasáže, které snad příliš dlouho setrvávají v jednom momentě, nevadí to. Neboť tohle je dramatická báseň a ta zastavení jsou mytické momenty.

    Herci jsou ve svých rolích skvělí, hrají nadčasové charaktery, které jsou obyčejnými lidmi a mytickými postavami současně. Skvělá práce Slováckého divadla!

    Muzikál třetího věku ****

    Pražský Body Voice Band nabízí ve své studii starých lidí pěknou ukázku tanečního divadla. V Muzikálu třetího věku využívá, s jedinou výjimkou, mladé tanečníky, mladé zpěváky a hudebníky, kteří čelí výzvě stát tváří v tvář těm, kdo mají za sebou desetiletí existence.

    Inscenace je pečlivě, přímočaře režírovaná Jaroslavou Šiktancovou. Je tu osm lidi v prvotřídním bandu na platformě nad jevištěm (akordeon, flétna, klarinet, housle, basa, bubem, kytara, keyboard) společně s jedním zpěvákem. Šest stejně kvalitních tanečníků (jeden mladík je rovněž sólový zpěvák) pracuje s jazzovou choreografií Elišky Vavříkové, která je tak precizní, že když vidíme bambusové stvoly padající na scénu, máme pocit, že v každém představení jsou rozhazovány úplně stejným způsobem a do stejných vzorců.  Pokud není zcela jasné, jak se některé tance vztahují k tématu, vůbec to nevadí. Toto zkoumání stárnutí je křehké a komplexní. A jsou tu krásné písňové texty.

    Jedním z nejzajímavějších momentů této inscenace je „odpovídací“ píseň mezi zpěvákem a tanečníky, kteří rovněž zpívají. A v přídavku na konci jsou diváci vyzváni, aby tančili společně s účinkujícími. Nádherné!

    Odpočívej v pokoji ****

    Není možné nemilovat pouliční divadlo! A navíc když je dobré! Slovinská Priden Mozic Theatre Company nám nabídla trio pouličních umělců a čtyřicet minut smíchu v pokleslém skeči s názvem Odpočívej v pokoji. Premisa má co dělat s pohřebáky, performeři si vyberou dobrovolníka z publika, aby si lehl do rakve – a posléze byl – samozřejmě – vzkříšen. A je tu i překvapení na konci. Je to tak praštěné, jak jen může být – a působí to jako živá voda! Byl jsem z toho nadšený! Díky, Priden Mozic!

    Hymnus na lásku ****

    25 performerů v inscenaci Hymnus na lásku interpretované Nadací chóru žen z Varšavy a členy Polski Theatre z Poznaně pod taktovkou Marty Gornické nabízí excelentní ansámblovou práci. Je to politické divadlo v nejlepším slova smyslu. Paní Gornická využívá techniky inspirované různými zdroji: Judith Malina, Jerzy Gorotowski, Bertolt Brecht. A splétá je dohromady s inspirativním konceptem; scénář prezentuje nacionalismus z pohledu nacionalistů.

    Na prázdné scéně skupina vytvořená především z žen, mezi nimiž je také handicapovaná žena a teenager, prezentuje nebezpečí vyrůstající ze západní kultury. Technika je skvělá. Jsme obyčejní lidé, říkají nám. Jak jejich hněv roste, shlukují se do rozzlobeného davu. Je vzrušující slyšet je šeptat: Komunita je vždycky nevinná. Pravda neexistuje, říkají nám.

    Výzva, kterou inscenace přináší, je důležitá svou aktuálností, ale paní Gornicka zachází příliš daleko, když obžalovává samotné křesťanství. Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa, je řečeno. A kus končí liturgickou muzikou, patrně Mší C moll. Co to proboha znamená?

    Před západem slunce ****

    Rodinné drama Gerharda Hauptmanna Před západem slunce o stárnoucím muži, který si chce vzít dívku tak mladou, že by mohl být jejím dědečkem, bylo poprvé uvedeno v roce 1931. Slovenské národné divadlo (Bratislava) ho uvedlo v mistrovské režii Michala Vajdičky se skvělým obsazením. Martin Huba podává impozantní výkon jako patriarcha (tuto roli hrál původně Max Reinhardt) okouzlený dívkou, která se do něj upřímně zamilovala. Podobně působivá je práce Táni Pauhofové v roli jeho bázlivé, nervozní dcery. Jiná herečka by možná v této roli upadla do klišé, ale Pauhofová je disciplinovaná, kreativní a výrazná.

    Pan Vajdička by udělal dobře, kdyby na počátku děje v textu škrtal, ale když se přeneseme přes začátek, hra nás svou křehkostí naprosto pohltí. O Hauptmannovi se mluví jako o klasickém dramatikovi, a skutečně, v textu je cítit klasický závan autority. I když postrádá subtilnost –  řekněme – Eugena O´Neilla. Inscenace je v každém případě zapamatovatelná. A skvělá.

     —

     Without a Dowry / Bez věna **

    Bez věna je působivá inscenace, společný projekt skupiny ze Školy dramatických umění a producenta Leonida Robermana (Moskva). Text je adaptací hry z roku 1878 vytvořené Dmitrijem Krymovem a týká se mladé ženy, která se po ztrátě svého frajerského milence připravuje k vdavkám s upřímným, ale nešťastným mladým mužem.

    Herectví je pečlivé, každý herec se zaměřuje na idiosynkrasie své postavy. Inscenace je komplexní a působivá, využívá obrovské obrazovky na zadní stěně, na které se ukazují události odehrávající se za zdí. Inscenace využívá expresionistických surrealistických technik, brechtovských technik, atd. Krymov v podstatě využívá vše, co má k dispozici.

    A v tom spočívá problém. Když nás Strindberg učil, že hra si může dělat cokoli chce, toto marnotratné utrácení jevištního kapitálu není tím, co měl na mysli. Naprostý nadbytek scénických technik pohřbí jemný příběh mladé ženy rozpolcené mezi dva nápadníky. V podstatě nejúčinnějším okamžikem inscenace je, když si mladý budoucí ženich zkouší svou svatební řeč v jednoduchém přímočarém monologu, aniž by tušil, že ho jeho snoubenka zradila.

    Notes from Exile / Zápisky z vyhnanství *

    Zápisky z vyhnanství z Teatru Polonia (Varšava) je monolog, adaptace autobiografie Sabiny Barel, kterou společně vytvořily herečka Krystyna Janda a režisérka Magda Umer. Jako židovka byla Baral přinucena emigrovat v roce 1968 během nekrvavého pogromu z Polska.

    Janda stojí za průhlednou oponou, na níž se promítá obrovský detail jejího obličeje; herečku vidíme za plátnem, stojící na jedné straně.  Detail tváře na plátně je téměř tak velký jako v nějakém komerčním filmu, ačkoli je to jen pár metrů od první řady diváků. Pro upřesnění, je to ekvivalent křiku. Ale je to definice bez chuti.

    Po dvě hodiny paní Janda naříkavě kňučí veškeré podrobnosti o svém exilu. Je tu jen jeden podtext: Litujte mě.  Toto na maximum zesílené šeptání se v průběhu představení nemění.

    Básnířka Emily Dickinson napsala Sděl všem jen Pravdu, přec ji skos. Literární narativ Zápisků z vyhnanství není umění, aktuální umění by mělo diskutovat o tématu. Tento monolog jen žadoní o politování. Je těžké jej usedět.

    září 2019

    Steve Capra, divadelní a hudební kritik a publicista, New York, USA

    /z angličtiny pro i-DN přeložila jas/

    ///

    Původní anglické znění Caprova příspěvku najdete zde:

    27. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 20)

    Více o Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN: 

    Divadlo Plzeň

     


    Komentáře k článku: 27. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 20)/cz

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,