Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    27. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 19)

    Starting in 2015, festival Divadlo in Pilsen, I missed only 2017. For me the most interesting was the program of 2015 and 2016, the most rich and varied, featuring such artists as Krzysztof Warlikowski, Christian Lupa, Michael Thalheimer; it was then, held its first acquaintance with theatrical works of Kornel Mundruczó, previously familiar only with the movie and with the direction SKUTR. The essay about these festivals I included in the recently published book „romance with the theater-2, XXI century“, which with gratitude this year gave to the headquarters of the festival.

    This year’s program was smooth and well – distributed, the most anticipated performances – at the opening of the international program and on its last day. Well the fact that, before these performances were offered Sternenhoch and Sir Halewyn – easy and elegant „the devil“, and effectively delivered so exciting, it gave some discharge before the two final performances.

    Best for me have become:

     Without a Dowry, Dmitry (or as it is affectionately called by the entire Russian-speaking theatrical world) „Dima“ Krymov, I have seen this production, but it is one of those works that are fun to watch again and again, because the inexhaustible inventiveness of the Director, and theatrical language, which he develops in his work, completely original. Plus absolutely brilliant actress Maria Smolyakova in the role of Larissa.

    Notes from Exile. First, the content itself was shocking: a powerful and tragic composition made fearlessly – I guess that not everyone liked it in Poland (not for aesthetic, but for political reasons), a wonderful actress Krystyna Janda, who so absorbed the material that it seems as if all this happened to her. Very accurate musical material. The downside can be called that in the play a few finals too strong „exclamation points“ at the end of three episodes, and then it seems that the show was over. But what I saw so shocked that I do not want to talk about this miscalculation!

    Hard to Be a God – another great and painful Mundruczó masterpiece, not inferior in bravery to show on the stage of naturalistic scenes of violence (they are so peculiar to our time, alas!) and the influence of his own Disgrace. Mundruczó very correctly understood that today, to interpret the novel Strugatsky close to impossible: hopes Strugatsky, what on Earth will be built of high-tech and just society that will send their missionaries to other, backward planets, not come true. And so he made his Rumata an alien, who was sent to observe life taking place in a huge truck stuffed with branded, Chinese-made jeans, drugs and unhappy girls who are used as a living commodity. It is our world that should cause the messengers of a high humanoid civilization horror and disgust – and it does! The actors are impeccable, the young actress with go to netpage very heavy and brutal directorial job. It is felt that the Proton Theatre of the Hungarian director is a special community, united by the will of its leader and the desire to show the modern world all its ugliness – in the hope that looking into this mirror he will be horrified and ashamed. (Which is hard to believe!)

    Of the other productions, I would note the charming production of Divadlo Alfa Where is Мy Home?, a very interesting mix of live actors, puppets video, in an easy way telling us the whole modern history of the city of Pilsen and the Czech Republic.

    And Personas from Na Zabradli Theatre, in which director Jan Mikulashek managed to create an impressive photo collage on the works of Ingmar Bergman. The complexity of the creative task was that Bergman in some of his works is a realist, and in others he goes into metaphor and symbolism, and all this had to be conveyed through the changing in the course of the play, but marked by some inner unity of the theatrical language – which was convincingly done. Very memorable metaphorical finale, when all the actors are looking into the distance in dark glasses. This is how the whole of Europe looks to the future today, oblivious to dangerous challenges.

    I can not resist the temptation to name the main disappointment…

    For me, it’s Before Sunset Slovak National Theatre. Of course, this performance has the right to life, the audience loves melodramas (and here the drama Hauptmann frankly turned into a melodrama and pulled it out of the temporary context to which it is tightly attached). But why was this performance brought to the festival? Unless because the audience sits on both sides of a scenic platform (but it is very old reception!). Family Сlausen turned terrarium, where everyone is ready to eat everyone else, and rightly so, but in the main role was artist, of course, good, temperamental, but not suitable for the role of a highly intelligent Mathias Clausen. As Inken played the actress with the appearance of the girls Junior year, it was the story of how the old sensualist had seduced an underage girl and the family in horror, because it’s a scandal! I, of course, exaggerate, but a little. However, in Pilsen the audience is very friendly and applauded this performance. No less violently than other productions, much more deserving of applause.

    ///

    Na festival Divadlo do Plzně jezdím od roku 2015, vynechal jsem jen rok 2017. Nejzajímavější byl pro mě program v letech 2015 a 2016, byl nejbohatší a nejrůznorodější, představil umělce jako Krzysztof Warlikowski, Christian Lupa, Michael Thalheimer; tehdy jsem se poprvé seznámil s divadelními díly Kornela Mundruczóa, od něhož jsem do té doby znal pouze filmy, a s režisérským duem SKUTR. Esej o těchto festivalech jsem zahrnul do nedávno vydané knihy „romance s divadlem-2, XXI. století“, kterou jsem s vděčností letos věnoval vedení festivalu.

    Letošní program byl příjemně a dobře organizovaný, nejočekávanější inscenace byly nasazeny v zahajovací den mezinárodního programu a v poslední den. Dobré také bylo, že před těmito produkcemi byla nabídnuta představení Sternenhoch a Sir Halewyn – jednoduchý a elegantní „ďábel“, účinně podaný, takže vzrušující, čímž vytvořil volný prostor před dvěma závěrečnými produkcemi.

    Nejlepší podle mne byla představení:

    Bez věna. Dmitryho (nebo jak je láskyplně nazýván celým rusky mluvícím divadelním světem) „Dimy“ Krymova; už jsem tuto inscenaci viděl, ale je to jedno z děl, která mě baví sledovat znovu a znovu z důvodů nevyčerpatelné vynalézavosti režiséra a pro divadelní jazyk, který ve svém díle rozvíjí a který je zcela originální. Plus naprosto brilantní herečka Maria Smoljaková v roli Larisy.

    Zápisky z vyhnanství. Za prvé, pro samotný obsah, který byl šokující: silná a tragická kompozice vytvořená beze strachu – myslím, že ne každému se to v Polsku líbilo (ne z estetických, ale z politických důvodů), pro úžasnou herečku Krystynu Janda, která se tak ztotožnila s obsahem, až se zdálo, že se to všechno stalo jí. Pro precizní hudební doprovod. Jako nedostatek by se dalo říct, že ve hře bylo několik finále, příliš silných „vykřičníků“ na konci tří epizod, po nichž se zdálo, že představení skončilo. Ale to, co jsem viděl, bylo tak šokující, že tyto nedokonalosti nechci řešit!

    Je těžké být Bohem – další velké a bolestné Mundruczóovo mistrovské dílo, které statečností ukázat na scéně naturalistické scény násilí (jsou tak charakteristické pro naši dobu, bohužel!) a dopadem není horší než jeho Hanebnost. Mundruczó velmi správně pochopil, že interpretovat dnes román bratrů Strugackých je téměř nemožné: naděje Struckých, že Země bude postavena na high-tech technologiích a na spravedlivé společnosti, která pošle své misionáře na jiné, zaostalé planety, se nenaplní. A tak z Rumaty učinil vetřelce, který byl poslán, aby sledoval život, který se odehrává v obrovském náklaďáku plném značkových džín vyrobených v Číně, drog a nešťastných dívek, které se používají jako živá komodita. Je to náš svět, který vytváří vyslance vysoké humanoidní civilizace hrůzy a znechucení – a tak tomu je! Herci jsou skvělí, mladá herečka je vydána na pospas velmi těžké a brutální režijní práci. Zdá se, že Divadlo Proton maďarského režiséra je zvláštní komunitou propojenou vůlí jejich vedoucího a touhou ukázat modernímu světu veškerou jeho ošklivost – v naději, že při pohledu do tohoto zrcadla bude vyděšený a bude se stydět. (Čemuž je těžké uvěřit!)

    Z dalších produkcí bych upozornil na rozkošnou inscenaci Divadla Alfa Kde domov můj?, velmi zajímavý mix živých herců a loutkového videa; jednoduchými prostředky nám převypráví celou moderní historii města Plzně a České republiky.

    A Persony z Divadla Na Zábradlí, ve kterých režisér Jan Mikulášek vytvořil působivou foto koláž z děl Ingmara Bergmana. Složitost tvůrčí výzvy spočívala v tom, že Bergman v některých svých dílech je realistický a v jiných se uchyluje k metafoře a symbolismu, a to vše se muselo proměňovat v průběhu představení, ale proměněno určitou vnitřním jednotou divadelního jazyka – což bylo přesvědčivě splněno. Velmi pozoruhodné bylo metaforické finále, kdy se všichni herci dívají do dálky v tmavých brýlích. Tak se dnes celá Evropa dívá do budoucnosti, nevnímá nebezpečnost výzev.

    Nemohu odolat pokušení jmenovat hlavní zklamání…

    Pro mě je jím Slovenské národné divadlo a jeho Před západem slunce. Tato inscenace má samozřejmě právo na život, publikum miluje melodramata (a zde se upřímně řečeno Hauptmannovo drama proměnilo v melodrama a vymanilo se z dobového kontextu, se kterým je pevně spojeno). Ale proč byla tato produkce pozvaná na festival? Jen proto, že publikum sedí po obou stranách scénického prostoru (ale to je velmi staré řešení!). Rodina Сlausenů vytvořila terárium, kde je každý připraven jíst všechny ostatní, což je v pořádku, ale v hlavní roli byl umělec, samozřejmě dobrý, temperamentní, ale nevhodný pro roli vysoce inteligentního Mathiase Clausena. Protože Inken hrála herečka s vystupováním dívky juniorských let, vznikl příběh, jak smyslný stařec svádí nezletilé dívky a rodina je v hrůze, že z toho bude skandál! Samozřejmě přeháním, ale jen trochu. V Plzni je však bylo publikum velmi vstřícné a představení ocenilo. Méně násilí než v ostatních produkcích přineslo o to víc potlesku.

    Boris Tuch, theatre critic, writer, translator, Estonia / divadelní kritik, spisovatel, překladatel, Estonsko

    /z angličtiny přeložil hul/

    ///

    Více o Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN: 

    Divadlo Plzeň

    • Autor:
    • Publikováno: 29. září 2019

    Komentáře k článku: 27. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 19)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,