Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    23. MF DIVADLO: Up & Down Vladimíra Hulce

    Nemyslím, že by letošní ročník festivalu DIVADLO byl nějak výrazněji odlišný od minulých let, což – vzhledem k tomu, že je letos Plzeň evropským hlavním městem kultury – považuji za chybu.

    Plzen-banner-divadlo

    Možná pořadatelé řeknou, že pozvaná představení byla finančně náročnější než jindy, či že česká účast byla bohatější. Může být, nevím. Ale z pohledu diváka se jednalo o obyčejný ročník, jeden z mnoha. A jakže si představuji ono „obohacení“, „navýšení“? Jednoduše, nepůjde o čtyřdenní akci, ale o desetidenní. A každý den se toho bude dít hodně. Představení se budou překrývat, ale současně se odehrají vícekrát, aby si divák mohl vybrat. Bude vycházet festivalový zpravodaj, uskuteční se knižní trh divadelní literatury. Z festivalu budou publikována denní zpravodajství, rozhovory a recenze ve všech velkých denících a internetových portálech a navíc v ČT a ČRo. Z festivalu se stane skutečná, nejen kulturní, ale i společenská událost. Přijedou významní dramatici, ukážou se čeští politici, budou se konat diskuse, setkání, denně budou bohatě navštěvované tiskové konference s festivalovými osobnostmi. Když svá představení přivezou Ostermaeier a Warlikowski, samozřejmě do Plzně i přijedou a na veřejném setkání s novináři se představí. Nejen hlavní, ale i off program bude nabitý událostmi a děním. To vše samozřejmě za adekvátního zájmu diváků.

    Idealismus? Možná. Ale pamatuju obdobně chudé časy MFF KV, a kde je festival v tomto ohledu dnes? Anebo – abychom zůstali v divadle – hradecký Festival evropských regionů. V začátcích lokální akce dnes žije od rána do noci i déle celých deset dnů, program je navštěvován a sledován jak konzervativními diváky tak mladými alternativci a donedávna byl podporován i médii. Nezájem posledního ročníku o novináře může vést – obávám se – k úpadku tohoto festivalu. Ale to se dostávám jinam a doufám, že se tak nestane.

    Plzen-fandime divadlu

    Co se týká programu letošního festivalu DIVADLO, organizátoři bezpochyby dovezli několik špičkových produkcí proslavených v Evropě, a tedy vhodných u nás prezentovat. Je jasné, že ne každému vyhovovaly a viděl by raději jiné. To k festivalu patří a není zřejmě v silách současné produkce nabídnout bohatější přehlídku. Za sebe jsme byl nejvíc nadšen z Ostermeierova Nepřítele lidu, který ukázal, jak lze klasický text neznásilnit, režisérsky na něm neexhibovat, a přesto nabídnout silné aktuální politické divadlo.

     TR Warszawa: Netopýr. FOTO archiv

    TR Warszawa: Netopýr. FOTO archiv

    Fascinovala, intelektuálně i emotivně provokovala, zaskakovala, otravovala, trápila a současně přitahovala mne inscenace TR Warszawa Netopýr. Vnímám ji jako esej-zamyšlení nad euthanasií, jako vnesení tohoto tématu do prostředí měšťanského (vnímání) divadla, aniž by nějak moralizovala, agitovala na tu či onu stranu. Předestírá toto téma v několika situacích a mnoha (možných) interpretacích. Útrpně směšné otevírání bolestně útrpných stránek umírání. Zahlížení za život. U nás se těmito cestami vydává Nebeský, Frič či Kačena. Formami svých prací sice vzdáleni, spřízněni však volbou temné pitoresknosti života a smrti.

    Vesturport: Brim. FOTO archiv

    Vesturport: Brim. FOTO archiv

    A za obrovsky cenné, výjimečné – a bohužel mnohými podceněné, nepochopené – považuji hostování islandského souboru Vesturport s – v podstatě rurální – inscenací Brim/Vlnolam. Otevírá před divákem nám vzdálený svět loďařů na otevřeném moři, vnáší nás do světa cizí kultury a národnosti asi jako to dělají filmy Aki Kaurismäkiho. Nebylo to „velké“ divadlo, ani „velké“ herectví, ale osobitý – vtipný, drsný, dojemný i hořký – otisk Seveřanů a jejich životů. A velmi poučná byla i následující diskuse o skandinávském divadle. Dramaturg norského Národního divadla například vysvětlil, že v těchto zemích je samozřejmé a časté, že vznikají koprodukce velkých institucí s malými, nezávislými soubory (v jedné sezoně jeho divadla tři až pět) a takto vzniklé inscenace pak jezdí po celé zemi či zemích, čímž se se objevují jedinečné projekty, které občas uspějí i mimo dané země, a dotovaná scéna tak i finančně podporuje okrajové tvůrce a skupiny.

    Teatru Ósmego Dnia: Železná cesta. FOTO archiv

    Teatru Ósmego Dnia: Železná cesta. FOTO archiv

    Abych se vyjádřil i k dalším dvěma významným na festivalu hostujícím divadelním skupinám – zklamala mne jak (A)pollonia Krzysztofa Warlikowského tak Železná cesta kdysi proslulého Teatru Ósmego Dnia. Obě divadla spolehla na opulentní formu a proklamativní obsah. Zatímco Teatru Ósmego Dnia to lze (trochu) prominout – jednalo se o jednorázovou akci využívající starší koncept – (A)pollonia je už těžším oříškem.

    Plzen-Apollonia-poster

    Dost dobře mi není jasná její evropská proslulost a nadšení většiny kritiky i u nás. Vždyť opomineme-li exklusivní, oslňující formu a skutečně skvostné herectví, jde o intelektuální blábol, obrazy a odkazy zahlcovaný zmatek a myšlenkový chaos. Už nabídnutá podobenství holocaustu a oběti v druhé světové válce lze jen velmi problematicky připodobňovat antickým mýtům. Je to velmi zavádějící symbolika. Lidé za druhé světové války byli v úplně jiné pozici a rozhodování než vládci a bohové antiky. Antické mýty lze vnímat jako archetypy, ty však roubovat na holocaust a situace pronásledovaných lidí za 2. světové války lze jen velmi ztuha, neb tyto mýty a velké činy se v té době rozpadly na konkrétní – oproti božím lidské – činy, na drobné „velké“ činy. A právě takto konkrétní příběh a situace inscenátoři nabízejí. Vzpomněl jsem si přitom na Nebeského Krále Leara, který také použil symboliku koncentračního tábora – ovšem v daleko vhodnější situaci a v opačném gardu. Ale i kdybychom na teze – či podobenství – polských divadelníků přistoupili jako na cosi intelektuálně pozoruhodného a provokativního, vhodného k diskusi, jak přijmout druhou část inscenace? Především úmornou blábolivou přednášku o tom, že jsme dnes stejně necitliví a cyničtí a vímjáco jako v sousedství koncentráků za 2. světové války žijící lidé, když zavíráme oči před zvířecími jatkami a násilím v nich, jež jsou stejná jako krutost a násilí holocaustu. Inscenace se tak dostala zcela mimo hranice mýtu a dostala se kamsi k názorovému extremismu ochránců zvířat. Opět – může být, šlo by se o to přít. Ale proč potom tak složitě strukturovaná antická část? A aby toho nebylo málo, dalším těžko přijatelným motivem je vyznění (snad skutečného) příběhu, který tvůrce k inscenaci inspiroval. Pochopil-li jsem dobře, syn Němci zabité ženy, která doma schovávala skupinu Židů, svou matku při přijímání jednoho z nejvyšších izrealských ocenění pro ni – Spravedlivá mezi národy – svou matku obviní, že při svém rozhodnutí skrýt ony osoby nemyslela na něj, že mu svou obětí „nespravedlivě“ zničila život a že tedy její čin žádné takové ocenění nezasluhuje. Opět zdánlivě zajímavý, provokativní názor, ale… proč pro takové postoje připravovat tak opulentní inscenaci? Pro tato – jistě živá – témata je třeba využít k tomu vhodných divadelních prostředků a forem, v tomto případě nejspíš doku-drama s následující diskusí, či alespoň jednodušší, přesně cílený text. Něco takového, jako a jak ve svém – také vysoce politickém – divadle předvedl Ostermeier. Přesto je velmi dobře, že dramaturgie festivalu tuto produkci přivezla. Jak jinak ji takto detailně poznat? Do Avignonu či na jiné velké festivaly, ani do Varšavy příliš zdejších diváků – včetně kritiků – nezajede.

    Boca loca: Čtyři tři dva jedna (divadlo – koncert). FOTO archiv

    Boca loca lab: Čtyři tři dva jedna (divadlo – koncert). FOTO archiv

    Jako dramaturgický problém festivalu však dlouhodobě vidím český výběr. Místo jasné koncepce přiveze festival vždy ode všeho něco a vlastně tak prezentaci českého divadla rozmělní. Perfekcionistická avantgarda Jiřího Adámka, a vedle ní Měšťanské – pardon Městské – divadlo Brno. Odvážná, drsná, protiměšťácká Svatba (odvážná především místem vzniku), a vedle toho (pseudo)efektní, formalistní Evžen Oněgin. Průkopnické, sofistikované, angažované Letí (proč hrálo tak daleko a termínově proti tolika akcím?!) a vedle něj na herectví postavení Bratři Karamazovi. A vedle všeho pokleslý, trapný klackovitý humor Jana Friče. Zde by rozhodně méně bylo daleko více. Zvlášť když je u nás bohatá nezávislá scéna, která by mohla najít prostor v nově rekonstruovaném Jižním předměstí. A to v rámci festivalového programu takový, aby bylo možné ji více sledovat i obyčejným zájemcům o divadlo, ne jen těm, kteří ji sledují i tak.

    Plzeň Jižní Předměstí je v rámci festivalu stále za mřížemi. FOTO archiv

    Plzeň Jižní Předměstí je v rámci festivalu stále za mřížemi. FOTO archiv

    Právě slavnostní otevření zrekonstruovaného nádraží Plzeň – Jižní předměstí byla ta největší událost – Up – v průběhu festivalu. Kdo z jeho návštěvníků ho však zaregistroval? Festivalové přehlížení aktivit Moving Station léta je a nezaregistrování letošního otevření zrekonstruovaného domu proměněného v multifunkční prostor letos bylo to nejviditelnější a nejhlubší Down festivalu DIVADLO.

    Teatro Tatro: Mistr a Markétka. FOTO archiv

    Teatro Tatro: Mistr a Markétka. FOTO archiv

    P. S. Vynechal jsem ve svém ohlédnutí za festivalem obě slovenská divadla. Mistr a Markétka Teatra Tatro byl majstrštyk jarmarečního divadla. Asi nejlepší divadelní zpracování Bulgakovova románu, jaké jsem kdy zhlédl. Syrová, drsná, tělesně „ušpiněná“ inscenace, skvostně dryáčnická. SND přivezlo poctivě připravenou dramatizaci slovutného románu Jonathana Littella Laskavé bohyně. Kvalitní, herecky „vykrouženou“, tak trochu filmovou. Nicméně nijak provokující. Zajímavou přímým srovnáním s jinou dramatizací téže předlohy v režii Antonia Latella ve vídeňském Schauspielhausu, jak ji do Divadla Komedie v Praze přivezl loňský PDFNJ.


    Komentáře k článku: 23. MF DIVADLO: Up & Down Vladimíra Hulce

    1. Jan Šotkovský

      Profilový obrázek

      Líbila se mi vize
      Vladimíra Hulce v úvodu článku, tak jsem se také zasnil. Představuji si, že v roce 2017 oslaví Divadelní noviny 25 let své existence tím, že budou vycházet každý týden ve formátu stopadesátistránkové knížky, ke každému druhému číslu bude přiloženo DVD s divadelním záznamem progresivní české inscenace (titulky v několika světových jazycích budou samozřejmostí) a po vzoru zahraničních kolegů budou DN provozovat vlastní nakladatelství a knihkupectví divadelní literatury v centru Prahy a Brna. O webu, na němž budou vycházet původní příspěvky předních evropských kritiků a který naváže výměnu textů s obdobnými magazíny v Německu, Francii, Anglii, Španělsku atp., jakož i přidruženém videoblogu s aktuálními rozhovory s divadelníky a hutnými komentáři českých kritiků na aktuální témata, ani nemluvě. Podobně jako Vladimír Hulec v souvislosti s Plzní, ani já v tom nevidím větší problém. Jenom chtít!

      23.09.2015 (10.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Šotkovský,
      nic ve zlém, ale mohl byste mi napsat, kde v Evropě takový list vychází? Nebyl bych proti, i když se obávám, že Vaše vize je příliš utopická.
      Já ale píšu o realitě, která se odehrává nejen v Avignonu, Edinburghu a na velkých evropských festivalech, nejen na MFF KV, tedy ve finančně bohatějším filmovém a evropském divadelním světě, ale třeba i na festivalu Divadla evropských regionů v Hradci Králové a dokonce v jisté míře i na Jiráskově Hronově, kam velmi rád jezdíte, tak byste o tom mohl něco vědět. Například vysoká návštěvnost akce, denní zpravodaje, na Hronově veřejné diskuse jsou samozřejmostí. V Plzni tomu tak není
      S úctou k vizionářům
      vh

      23.09.2015 (12.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,