23. MF DIVADLO: Up & Down Milana Uhdeho
Největším zážitkem z letošního plzeňského festivalu
Milan Uhde. FOTO MICHAL SVÁČEK
bylo pro mne představení Nowego Teatru (A)pollonia. Uvědomil jsem si, že témata, která si uložil a suverénně zvládl režisér Warlikowski a jeho spolupracovníci, nestačí české divadlo ani pojmout jako pouhý záměr, natož uskutečnit. Současnost nazíraná skrze prastaré mýty a vyostřená do podoby mravního nároku, na který musí divák sám v sobě reagovat, je divadelně naléhavá tak silně, jak mi ji ještě nikdo na jevišti neztělesnil.
Znovu jsem se potěšil Bratry Karamazovými. Vedle Juraje Kukury jsem obdivně sledoval také Ivanu Uhlířovou jako Lízu a uvědomil si, jak skvěle na roli stále pracuje a dotváří ji.
Zklamal mě Netopýr, jejž předcházela znamenitá pověst, ale pro mě to byla plochá, špatně napsaná agitka založená na citovém vydírání obecenstva. Přitom dodávám, že nepatřím ke stoupencům eutanazie.
Zklamala mě tentokrát i Kapela, která na festival přijela z libereckého Naivního divadla. Nejenže hudební partu napsal Vít Peřina zcela nevěrohodně a jako z papundeklu, ale navíc místo aby dětskému publiku předvedl, jak se její členové přátelsky, ale zároveň otevřeně vyrovnají se sebestředným a neschopným vedoucím, který utlačuje tvůrčího kolegu, demonstroval, jak se nenapravitelný napraví. Víme, že nenapraví, ale dětem se to neříká. My dospělí umíme zaonačit, aby zůstal ve funkci a práce aby se dařila navzdory nemalým potížím, které způsobil a bude působit nadále.
Komentáře k článku: 23. MF DIVADLO: Up & Down Milana Uhdeho
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
