Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Útržky z LE TISKu (No. 3)

    Od 10. do 13. května se v holešovickém Studiu Alta koná čtvrtý ročník festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu / Mange ta grenouille. Každý den vychází tradiční festivalový magazín LE TISK, který lze též sledovat na webových stránkách festivalu. Zároveň festival reflektují studenti Katedry divadelní vědy FF UK na svém blogu Divědové na blogu. Vybrané útržky nabízíme i na iDN. Tentokrát z třetího dne festivalu, soboty 12. května.

    Auren a jeho kamarádi jsou partička kluků v začínající pubertě. FOTO KAREL ŽIŽKA

    Hustý kluci a hustý holky

    Festival každý rok uvádí jeden či dva texty pro děti a mládež, čímž významně obohacuje v Čechách poměrně chudou dramatickou kartotéku pro mladé publikum. Pro připomenutí – na prvním ročníku to byl Lidožroutek (Suzanne Lebeau, překlad Natálie Preslová, režie Janek Lesák), na druhém IDovská Karkulka (Jean-Claude Grumberg, překlad Natálie Preslová, režie Janek Lesák) a Sněz mě (Nathalie Papin, překlad Natálie Preslová, režie Petr Hašek), na třetím Vnitřní nepřítel (Marilyn Mattei, překlad Petr Christov, režie Filip Nuckolls) a Můj bratr, má princezna (Catherine Zambon, překlad Natálie Preslová, režie Petr Hašek). Divadlo Polárka, které v loňském roce uvedlo hru Vnitřní nepřítel jako inscenované čtení, ji dokonce v lednu tohoto roku zpracovalo jako plnohodnotnou inscenaci.

    V režii Kashy Jandáčkové představil letos festival skicu hry Josepha Danana pro děti ve věku kolem deseti let Dobrodružství Aurena, malého sériového vraha v překladu Natálie Preslové a Lindy Duškové.

    Text je při prvním přečtení poměrně obtížně srozumitelný. Danan nepoužívá interpunkci, pouze lomítka, jimiž naznačuje pauzy. Nedává žádné scénické poznámky, obrazy a symboly působí prapodivně, snově a poeticky, těžko se interpretují. Text zkrátka není na „první dobrou“ a pro „běžného“ čtenáře snad ani nemá příliš smysl jej číst. Zato inscenátorům touto nedirektivností poskytuje volnou ruku ke ztvárnění, interpretaci, vkládání motivací a vztahů – čímž je hra nepochybně cenná.

    Husa, která tak trochu připomíná Aurenovu mámu, kouzlem smaže všechny jeho vraždy… FOTO KAREL ŽIŽKA

    Příběh malého kluka Aurena, kterého ovládne niterná touha po vraždění a vydává se na cestu po tenké hranici mezi snem a realitou, plnou prazvláštních setkání s lido-zvířaty. Husa, která tak trochu připomíná Aurenovu mámu, kouzlem smaže všechny jeho vraždy a dovolí mu začít znovu. Auren je opět se svými přáteli a začíná psát příběh, svůj příběh.

    Autor v textu řeší lidsky přirozenou touhu po zabíjení, po tom „zkusit si to“ a kam až může vést, pokud člověk takovou touhu neovládne. Z prvního zabití ze strachu (před zubařem) se stává zabíjení z potěšení, zabíjení, které rychle eliminuje problém, zabíjení, které je hrou, zabíjení, které likviduje rasu. Když se Auren dostane do přechodného tábora, dostane od vedoucího nabídku, návrh na hru: popravit tři medvídky. Auren zpočátku uvažuje nad smyslem, co tím získá, když je to jen hra. Vedoucí tábora odpovídá, že získá „vděčnost celého státu“. Velmi nenápadně se tu „osobní“ zabíjení mění ve „společenské“ – Auren totiž ve skutečnosti popraví své tři kamarády, kteří byli internováni v uprchlickém táboře. Ve hře vystupují lidé a jejich zvláštní „míchanice“ se zvířaty. Nikdy si tak nemůžeme být úplně jisti tím, co je skutečné a co ne, jestli to bylo všechno jenom „jako“, odehrávalo se jen v Aurenově hlavě, nebo je to realita.

    I holčičky můžou mít chuť zabíjet. FOTO KAREL ŽIŽKA

    Ve skice Kashy Jandáčkové jsou Auren a jeho kamarádi partička kluků v začínající pubertě, kteří zkoumají hranice povoleného a zakázaného (skládka v místě zákazu skládky, první cígo, první pivo, nahý zadek na ulici…). Auren však tyto hranice posune dál. Pod čarou podotknu, že tady vidím v Dananově textu motivační slabinku. Nepřijde mi příliš nosné motivovat Aurenovy vraždy všeobecnou touhou po vraždění, která sice, pravda, v dnešní době eskaluje a vlivem dění může být velmi silná, ale Auren nemá tak úplně dispozice pro to, aby u něj vyrašila v takových rozměrech, domnívám se. Tím ovšem opět narážím na otevřenost textu – vše záleží na inscenátorech; stačilo by například jen důsledněji rozehrát Aurenovo neúplné rodinné zázemí. Stejně tak by dětskému divákovi mohlo být blízké, kdyby Aurenova série vražd byla motivována touhou po tom trumfnout kamarády v „hustosti“ jejich skutků – všichni čtyři provádějí nejrůznější kousky, aby se předvedli. A Auren vraždí – a je tudíž nejvíc hustej. Kasha Jandáčková tuto Aurenovu motivaci naznačila a doplnila překvapivou pointou, která už v Dananově textu není. V něm vždycky vraždí Auren. Ale v interpretaci Jandáčkové několikrát vraždí Holčička, se kterou se Auren seznámil ve škole. Holčička, která se ničeho nebojí. Holčička, která to nakonec všem „natře“. Holčička, která je stejně hustá, jako kluci.

    Protože i holčičky můžou mít chuť zabíjet…

    ///

    Více na i-DN:

    Francouzi zamíří o víkendu do Prahy

    Deník zloděje získal Cenu Grenouille

    Útržky z LE TISKu (No.1)

    Útržky z LE TISKu (No.2)

    Útržky z LE TISKu (No. 4)

     


    Komentáře k článku: Útržky z LE TISKu (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,