Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Podivný měsíc, podivná smrt…

V historii Národního divadla nalezneme období, k nimž se jak divadlo, tak veřejnost bude vždy s potěšením hlásit. Pak jsou tu období připomínaná spíš se zahanbením (manifestace umělců v době heydrichiády a při tzv. „antichartě“). Máme však i nemilá období, o nichž se jak v odborné literatuře, tak v desítkách memoárů už sedmou dekádu povětšinou mlčí. Takovou podivnou a veskrze paradoxní epizodou je 1. duben až 4. květen 1945 – i ti nejvýznamnější pamětníci, jako např. Ladislav Pešek, Eduard Kohout, Karel Höger nebo Ladislav Boháč, ji buď úplně pomíjejí, nebo, jako Zdeněk Štěpánek nebo Jan Pivec, ji marginalizují jednou dvěma větami.

Benátská maškaráda (1943)

Benátská maškaráda (1943), scéna Jiří Trnka. REPRO ARCHIV

Co se tehdy vlastně stalo? Nic menšího, než že v kapacitně největším pražském hledišti v Karlíně obnovilo pražské Národní divadlo – jako jediné divadlo v hroutící se Říši – zhruba po pět týdnů pravidelný provoz. Hry slavnostně zahájily v neděli 1. dubna Smetanovy Dvě vdovy (Talichova a Pujmanova inscenace v choreografii Joe Jenčíka z roku 1939), hrály se celkem třikrát stejně jako Prodaná nevěsta (Talichovo nastudování z roku 1943, v Jenčíkově choreografii a režii Luďka Mandause), ta i 20. dubna na Vůdcovy narozeniny. Oblíbená Smetanova Hubička (Pujmanem oprášená inscenace Roberta Poláka z roku 1923 v hudebním nastudování Otakara Ostrčila) se hrála dokonce pětkrát a 4. května hry ukončila. V sobotu 5. května v devět hodin ráno je na historické budově ND vyvěšena československá státní vlajka a vlajky spojenců, ozývá se střelba, jsou první mrtví – vypuká Pražské povstání.

TŘICET DNÍ, KTERÉ NEOTŘÁSLY PROTEKTORÁTEM

Gestem otevření ND si zřejmě nacisté na poslední chvíli chtěli zajistit cestu k „mírovému“ ukončení války v českých zemích (gesto anoncoval K. H. Frank už v únoru 1945, kdy nařídil ND „do měsíce“ otevřít – díky českým obstrukcím při opravě stropu historické budovy se to stalo až 1. dubna a jen v „prozatímních“ karlínských prostorách, kde ovšem činohra ND od roku 1941 regulérně hrála). Na samotném otevření divadla by nebylo nic až tak divného, kdyby tu nebyl jeden paradox, který cosi podstatného vypovídá když ne o národní povaze (s tímto vágním pojmem záhodno nakládat opatrně), pak určitě o specifické roli divadla v české společnosti: největší pražské hlediště bylo denně narvané až po strop, u pokladen fronty, rvačky o lístky, v neděli se hrálo odpoledne i večer.

A teď, když Němci bez našeho přání a vůle otevírají ND, prosto­myslný Pražan nepochopí, že má tento podezřelý dar odmítnout a do divadla nechodit.

Tak prudký zájem divadelně vyhladovělého pražského publika (divadla nesměla hrát od 1. září 1944) nejvíc překvapil samotné tvůrce. Bedřich Karen, jeden z mála, kdo tuto epizodu svého hereckého života z paměti nevygumoval, píše paradoxně o zklamání z publika: to se válka neválka, nálety nenálety (připomeňme, že únorovým bombardováním Prahy byly zcela zničeny sklady kulis ND) do divadla jen hrnulo. A to až do 4. května, tedy na sám práh Pražského povstání. Ano, zatímco „tisíciletá říše“ je v troskách, její vůdce je již pět dní po smrti a v Košicích je jmenována vláda Národní fronty, v Karlíně se ještě v pátek večer téměř půldruhého tisíce Pražanů kochá krásnými Smetanovými áriemi v apolitické Hubičce. A její diváci jdou domů rozbombardovanou Prahou po týchž ulicích, kde již za pár hodin bude znít ostrá střelba, poteče krev a vyrostou barikády… Činohra ND hrála naposledy 29. dubna Molièrova Tartuffa. Inscenace šéfrežiséra ND Karla Dostala se Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli se hrála s úspěchem snad i díky prolomení několikaletého embarga francouzské dramatiky – od ledna 1944, za pouhý půlrok stačila „nasbírat“ úctyhodných 31 repríz a získala pověst díla stále zjevněji protirežimního. Zhruba totéž lze říci o bytostně antiautoritářském Plautově/Frejkově Lišáku Pseudolovi, který se v Trnkově výpravě, Jenčíkově choreografii a s Ladislavem Peškem v titulní roli od premiéry roku 1942 hrál čtyřiadvacetkrát, a přihoďme k tomu i tři dubnové reprízy z r. 1945. Ale platí to i o Goethově/Dostalově Ifigenii na Tauridě s Jiřinou Šejbalovou v titulní roli, od června 1943 do dubna 1945 se hrála osmadvacetkrát a představitel Oresta Eduard Kohout na ni vzpomínal jako na příslib, že přijde doba, kdy i barbaři se skloní před lidským mravním zákonem. A své roli dal ze sebe snad ještě víc než potom Genesiovi (v Císařově mimovi, pozn. VJ).

MOJI PRAŽANÉ MI NEROZUMĚJÍ…

Přesto však je zmíněný Bedřich Karen nekompromisní a – pro herce paradoxně – si stěžuje na úspěch u publika: Té tlačenice a hádek u pokladen! Pražané jsou podivní lidé. Nemají, zdá se, smyslu pro demonstrativní protest. Mají plná ústa frází o Zlaté kapličce nad Vltavou, ale když Němci tu kapličku v září zavřeli – kde byli Pražané? Stáli ve frontách před pokladnami biografů. A teď, když Němci bez našeho přání a vůle otevírají ND, prostomyslný Pražan nepochopí, že má tento podezřelý dar odmítnout a do divadla nechodit… (Epizody, 1946). Většina ostatních, jak jsme řekli, tuto kapitolu vytěsňuje nebo marginalizuje. Je to škoda, protože se nikdy nedovíme, zda i zbylí herci a ostatní umělci sdíleli Karenovo opovržení publika, které jim po pět neděl takřka denně projevovalo tak spontánní přízeň. Tvářili se tváří v tvář nadšeným příznivcům snad otráveně? Dokáže to vůbec herec – když z definice nejen on, ale i divák je spolutvůrcem večera? A není Karenovo morální rozhořčení jen dodatečnou poválečnou stylizací? Nedá se na celou záležitost pohlédnout i ze strany publika – zda okupanty vnucené divadlo diváci neotočili jako zbraň proti nim? Ne náhodou se z celého operního repertoáru (s výjimkou jednoho Lazebníka sevillského) hraje pouze Smetana, jehož hudba, bez ohledu na libreta, sama o sobě nese jasné vlastenecké konotace. A není zde vlastně přímá spojitost mezi nadšeným ohlasem repríz v Prozatímním divadle a vyvěšením národní vlajky na historické budově 5. května v devět ráno, jež bylo jednou z roznětek povstání? Jinými slovy – nehrnou se do karlínského hlediště lidé i proto, že v něm hledají (u Čechů tradičně, za okupace dvojnásob) vlastenecké souznění se stejně smýšlejícími spoluobčany, a tím i morální oporu, potřebnou nejen k přežití, ale třeba i k následné rozhodné rezistenci?

A poslední otázka: jakou roli v tom všem hraje šéf činohry, který bude dva dny po poslední oponě v ND za záhadných okolností postřelen a ještě během povstání zemře? Řeč je o dramatikovi a dramaturgovi Miloši Hlávkovi (15. 9. 1907 – 7. 5. 1945).

Miloš Hlávka

Miloš Hlávka FOTO ARCHIV

Hlávka byl v té době zastupujícím šéfem činohry. Fyzicky přítomný byl v divadle ovšem až od 9. dubna, do té doby byl pro protektorátní úřady fakticky nezvěstný a byla po něm sháňka. Sám Hlávka o tom píše ve dvou dopisech manželce Irmě do Německa, kde v době zákazu divadel pobýval s rodinou (rodilá Němka Irmgard Otte, avantgardní tanečnice Osvobozeného divadla, DADA a Moderního studia, studovala u Dalcroze v Hellerau u Drážďan, s nacismem neměla nikdy nic společného; děti vychovávala česky, byla vyňata z odsunu a získala československé státní občanství; přesto mýtus o jejím „negativním vlivu“ na Hlávku má i v nejvyšších patrech odborné literatury, natož v denunciantském bulváru, život o to tužší, oč je nesmyslnější): 10. 4. 1945. Milá Irmgard, dnes je úterý – poledne a já sedím již zase u svého stolu v divadle a včera jsem zde pracoval již celý den. Od rána do večera jsou zde sice poplachy, ale přesto divadlo hraje, i naše činohra, a to v budově dřívějšího Prozatímního. Hraje se již od 1. dubna střídavě s operou, ve vypůjčených kulisách. Včera večer jsem viděl Ifigenii a vypadalo to velmi slušně. Z dekorací nám doopravdy nezbylo ani dřívko, všechno shořelo. Za mé nepřítomnosti mě zastupoval p. šéfrežisér Dostal, který měl náramnou radost, že jsem se vrátil, protože to není příjemná práce za dnešních okolností. (…) Doma trochu poplašný dopis, jak dramatické bylo na úřadech mé domnělé zmizení. (…) Prosím Tě, ať Péťa nezapomíná na české úkoly! Vzpomíná… Tvůj Miloš.

V dalším dopise už se Hlávka pokouší bilancovat svou (a potažmo i Götzovu a Frejkovu) šestiletou práci v ND (od roku 1939 lektor, pak dramaturg a od března 1944 šéf činohry): 12. 4. 1945. Moje nejmilejší, doufám, že už máš ode mne telegram a dopis. (…) Tak i na ministerstvu jsem byl a vše jim vysvětlil. Byla z toho ožehavá záležitost a mnoho pověstí a klepů. Moji známí prohlašují však, že je dobře, že jsem se vrátil. (…) Přesto se cítím nějak tak mimo a těžce to snáším, vždyť sama nejlépe víš, že jsem byl vždycky dobrým Čechem a že jsem se na nikom neprovinil. Naopak i dnes nevím, jakou jinou cestou jsme měli v ND jít, a jak by to dělali lépe ti, kdo nás kritizují. Ta celá léta jsme přece nepracovali nadarmo a výsledek naší práce bude jistě v klidnějších dobách spravedlivě zhodnocen… Po leteckých útocích Angličanů se také pozměnila nálada. Nechybějí hlasy, které ostře odsuzují tu zkázu, kterou způsobili v obytných čtvrtích. (Jeden z těch kritických hlasů v divadle mohl patřit i Zdeňku Štěpánkovi, který spojenecké nálety neváhal odsuzovat i ve svých memoárech, pozn. VJ). Myslím na vás – ačkoli mám hlavu plnou povinností a starostí. Miluji Tě a vzpomínám Tvůj M.

Dodejme, že jak Hlávkův život, tak jeho smrt během Pražského povstání (postřelen 6. května, umírá o den později v nemocnici na Bulovce) jsou opředeny řadou mýtů, polopravd a ne­smy­slů, od tradované fámy o sebevraždě, jež se objeví v tisku pár dní po smrti, přechází z memoárů do memoárů, a odtud i do odborné literatury (ač lékařská zpráva hovoří jasně, že byl střelen do břicha z větší vzdálenosti – asi puškou – v Celetné ulici) až po mýtus bojovníka na barikádě (ač v inkriminovaný den v Celetné barikády nebyly a ulice byla průjezdná). Tak banální věc, jakým je náhodné postřelení civilisty německým snajprem, se do mýtu nehodí: tam se hodí buď „kolaborant“, páchající sebevraždu, nebo bojovník z barikády (do mýtu se též nehodí, že Hlávkovým pozůstalým bylo v lednu 1947 Obvodní radou pro Prahu 19 vydáno potvrzení o jeho občanské bezúhonnosti, tzv. Osvědčení o státní a národní spolehlivosti). Mýtotvorbu podporuje i fakt, že o Hlávkově dramatické, překladatelské a básnické tvorbě většina přehledových publikací po roce 1945 zarytě mlčí (nepočítáme-li diplomovou práci Jiřího Salveta na brněnské FFMU, 1998, pak dílčí světlou výjimkou byl donedávna snad jen Lexikon české literatury, 1994, a předtím Slovník umělců – ND a jeho předchůdci, 1988). I to je důvod, proč jsem se rozhodl první pokus o knižní připomenutí Hlávky básníka (Písně na rozloučenou, Akropolis 2012) doplnit o pro něho podstatnější portrét divadelní – komentovaný výbor z jeho dramat i textů o divadle Miloš Hlávka: Světák nebo Kavalír Páně? (Akropolis, listopad 2013). Zde nalezne čtenář, jak doufám, alespoň některé podrobnější informace a spíše nápovědi než odpovědi na stále otevřené otázky, položené v úvodu této stati.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 13. listopadu 2013

Komentáře k článku: Podivný měsíc, podivná smrt…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,