Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Podivný měsíc, podivná smrt…

V historii Národního divadla nalezneme období, k nimž se jak divadlo, tak veřejnost bude vždy s potěšením hlásit. Pak jsou tu období připomínaná spíš se zahanbením (manifestace umělců v době heydrichiády a při tzv. „antichartě“). Máme však i nemilá období, o nichž se jak v odborné literatuře, tak v desítkách memoárů už sedmou dekádu povětšinou mlčí. Takovou podivnou a veskrze paradoxní epizodou je 1. duben až 4. květen 1945 – i ti nejvýznamnější pamětníci, jako např. Ladislav Pešek, Eduard Kohout, Karel Höger nebo Ladislav Boháč, ji buď úplně pomíjejí, nebo, jako Zdeněk Štěpánek nebo Jan Pivec, ji marginalizují jednou dvěma větami.

Benátská maškaráda (1943)

Benátská maškaráda (1943), scéna Jiří Trnka. REPRO ARCHIV

Co se tehdy vlastně stalo? Nic menšího, než že v kapacitně největším pražském hledišti v Karlíně obnovilo pražské Národní divadlo – jako jediné divadlo v hroutící se Říši – zhruba po pět týdnů pravidelný provoz. Hry slavnostně zahájily v neděli 1. dubna Smetanovy Dvě vdovy (Talichova a Pujmanova inscenace v choreografii Joe Jenčíka z roku 1939), hrály se celkem třikrát stejně jako Prodaná nevěsta (Talichovo nastudování z roku 1943, v Jenčíkově choreografii a režii Luďka Mandause), ta i 20. dubna na Vůdcovy narozeniny. Oblíbená Smetanova Hubička (Pujmanem oprášená inscenace Roberta Poláka z roku 1923 v hudebním nastudování Otakara Ostrčila) se hrála dokonce pětkrát a 4. května hry ukončila. V sobotu 5. května v devět hodin ráno je na historické budově ND vyvěšena československá státní vlajka a vlajky spojenců, ozývá se střelba, jsou první mrtví – vypuká Pražské povstání.

TŘICET DNÍ, KTERÉ NEOTŘÁSLY PROTEKTORÁTEM

Gestem otevření ND si zřejmě nacisté na poslední chvíli chtěli zajistit cestu k „mírovému“ ukončení války v českých zemích (gesto anoncoval K. H. Frank už v únoru 1945, kdy nařídil ND „do měsíce“ otevřít – díky českým obstrukcím při opravě stropu historické budovy se to stalo až 1. dubna a jen v „prozatímních“ karlínských prostorách, kde ovšem činohra ND od roku 1941 regulérně hrála). Na samotném otevření divadla by nebylo nic až tak divného, kdyby tu nebyl jeden paradox, který cosi podstatného vypovídá když ne o národní povaze (s tímto vágním pojmem záhodno nakládat opatrně), pak určitě o specifické roli divadla v české společnosti: největší pražské hlediště bylo denně narvané až po strop, u pokladen fronty, rvačky o lístky, v neděli se hrálo odpoledne i večer.

A teď, když Němci bez našeho přání a vůle otevírají ND, prosto­myslný Pražan nepochopí, že má tento podezřelý dar odmítnout a do divadla nechodit.

Tak prudký zájem divadelně vyhladovělého pražského publika (divadla nesměla hrát od 1. září 1944) nejvíc překvapil samotné tvůrce. Bedřich Karen, jeden z mála, kdo tuto epizodu svého hereckého života z paměti nevygumoval, píše paradoxně o zklamání z publika: to se válka neválka, nálety nenálety (připomeňme, že únorovým bombardováním Prahy byly zcela zničeny sklady kulis ND) do divadla jen hrnulo. A to až do 4. května, tedy na sám práh Pražského povstání. Ano, zatímco „tisíciletá říše“ je v troskách, její vůdce je již pět dní po smrti a v Košicích je jmenována vláda Národní fronty, v Karlíně se ještě v pátek večer téměř půldruhého tisíce Pražanů kochá krásnými Smetanovými áriemi v apolitické Hubičce. A její diváci jdou domů rozbombardovanou Prahou po týchž ulicích, kde již za pár hodin bude znít ostrá střelba, poteče krev a vyrostou barikády… Činohra ND hrála naposledy 29. dubna Molièrova Tartuffa. Inscenace šéfrežiséra ND Karla Dostala se Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli se hrála s úspěchem snad i díky prolomení několikaletého embarga francouzské dramatiky – od ledna 1944, za pouhý půlrok stačila „nasbírat“ úctyhodných 31 repríz a získala pověst díla stále zjevněji protirežimního. Zhruba totéž lze říci o bytostně antiautoritářském Plautově/Frejkově Lišáku Pseudolovi, který se v Trnkově výpravě, Jenčíkově choreografii a s Ladislavem Peškem v titulní roli od premiéry roku 1942 hrál čtyřiadvacetkrát, a přihoďme k tomu i tři dubnové reprízy z r. 1945. Ale platí to i o Goethově/Dostalově Ifigenii na Tauridě s Jiřinou Šejbalovou v titulní roli, od června 1943 do dubna 1945 se hrála osmadvacetkrát a představitel Oresta Eduard Kohout na ni vzpomínal jako na příslib, že přijde doba, kdy i barbaři se skloní před lidským mravním zákonem. A své roli dal ze sebe snad ještě víc než potom Genesiovi (v Císařově mimovi, pozn. VJ).

MOJI PRAŽANÉ MI NEROZUMĚJÍ…

Přesto však je zmíněný Bedřich Karen nekompromisní a – pro herce paradoxně – si stěžuje na úspěch u publika: Té tlačenice a hádek u pokladen! Pražané jsou podivní lidé. Nemají, zdá se, smyslu pro demonstrativní protest. Mají plná ústa frází o Zlaté kapličce nad Vltavou, ale když Němci tu kapličku v září zavřeli – kde byli Pražané? Stáli ve frontách před pokladnami biografů. A teď, když Němci bez našeho přání a vůle otevírají ND, prostomyslný Pražan nepochopí, že má tento podezřelý dar odmítnout a do divadla nechodit… (Epizody, 1946). Většina ostatních, jak jsme řekli, tuto kapitolu vytěsňuje nebo marginalizuje. Je to škoda, protože se nikdy nedovíme, zda i zbylí herci a ostatní umělci sdíleli Karenovo opovržení publika, které jim po pět neděl takřka denně projevovalo tak spontánní přízeň. Tvářili se tváří v tvář nadšeným příznivcům snad otráveně? Dokáže to vůbec herec – když z definice nejen on, ale i divák je spolutvůrcem večera? A není Karenovo morální rozhořčení jen dodatečnou poválečnou stylizací? Nedá se na celou záležitost pohlédnout i ze strany publika – zda okupanty vnucené divadlo diváci neotočili jako zbraň proti nim? Ne náhodou se z celého operního repertoáru (s výjimkou jednoho Lazebníka sevillského) hraje pouze Smetana, jehož hudba, bez ohledu na libreta, sama o sobě nese jasné vlastenecké konotace. A není zde vlastně přímá spojitost mezi nadšeným ohlasem repríz v Prozatímním divadle a vyvěšením národní vlajky na historické budově 5. května v devět ráno, jež bylo jednou z roznětek povstání? Jinými slovy – nehrnou se do karlínského hlediště lidé i proto, že v něm hledají (u Čechů tradičně, za okupace dvojnásob) vlastenecké souznění se stejně smýšlejícími spoluobčany, a tím i morální oporu, potřebnou nejen k přežití, ale třeba i k následné rozhodné rezistenci?

A poslední otázka: jakou roli v tom všem hraje šéf činohry, který bude dva dny po poslední oponě v ND za záhadných okolností postřelen a ještě během povstání zemře? Řeč je o dramatikovi a dramaturgovi Miloši Hlávkovi (15. 9. 1907 – 7. 5. 1945).

Miloš Hlávka

Miloš Hlávka FOTO ARCHIV

Hlávka byl v té době zastupujícím šéfem činohry. Fyzicky přítomný byl v divadle ovšem až od 9. dubna, do té doby byl pro protektorátní úřady fakticky nezvěstný a byla po něm sháňka. Sám Hlávka o tom píše ve dvou dopisech manželce Irmě do Německa, kde v době zákazu divadel pobýval s rodinou (rodilá Němka Irmgard Otte, avantgardní tanečnice Osvobozeného divadla, DADA a Moderního studia, studovala u Dalcroze v Hellerau u Drážďan, s nacismem neměla nikdy nic společného; děti vychovávala česky, byla vyňata z odsunu a získala československé státní občanství; přesto mýtus o jejím „negativním vlivu“ na Hlávku má i v nejvyšších patrech odborné literatury, natož v denunciantském bulváru, život o to tužší, oč je nesmyslnější): 10. 4. 1945. Milá Irmgard, dnes je úterý – poledne a já sedím již zase u svého stolu v divadle a včera jsem zde pracoval již celý den. Od rána do večera jsou zde sice poplachy, ale přesto divadlo hraje, i naše činohra, a to v budově dřívějšího Prozatímního. Hraje se již od 1. dubna střídavě s operou, ve vypůjčených kulisách. Včera večer jsem viděl Ifigenii a vypadalo to velmi slušně. Z dekorací nám doopravdy nezbylo ani dřívko, všechno shořelo. Za mé nepřítomnosti mě zastupoval p. šéfrežisér Dostal, který měl náramnou radost, že jsem se vrátil, protože to není příjemná práce za dnešních okolností. (…) Doma trochu poplašný dopis, jak dramatické bylo na úřadech mé domnělé zmizení. (…) Prosím Tě, ať Péťa nezapomíná na české úkoly! Vzpomíná… Tvůj Miloš.

V dalším dopise už se Hlávka pokouší bilancovat svou (a potažmo i Götzovu a Frejkovu) šestiletou práci v ND (od roku 1939 lektor, pak dramaturg a od března 1944 šéf činohry): 12. 4. 1945. Moje nejmilejší, doufám, že už máš ode mne telegram a dopis. (…) Tak i na ministerstvu jsem byl a vše jim vysvětlil. Byla z toho ožehavá záležitost a mnoho pověstí a klepů. Moji známí prohlašují však, že je dobře, že jsem se vrátil. (…) Přesto se cítím nějak tak mimo a těžce to snáším, vždyť sama nejlépe víš, že jsem byl vždycky dobrým Čechem a že jsem se na nikom neprovinil. Naopak i dnes nevím, jakou jinou cestou jsme měli v ND jít, a jak by to dělali lépe ti, kdo nás kritizují. Ta celá léta jsme přece nepracovali nadarmo a výsledek naší práce bude jistě v klidnějších dobách spravedlivě zhodnocen… Po leteckých útocích Angličanů se také pozměnila nálada. Nechybějí hlasy, které ostře odsuzují tu zkázu, kterou způsobili v obytných čtvrtích. (Jeden z těch kritických hlasů v divadle mohl patřit i Zdeňku Štěpánkovi, který spojenecké nálety neváhal odsuzovat i ve svých memoárech, pozn. VJ). Myslím na vás – ačkoli mám hlavu plnou povinností a starostí. Miluji Tě a vzpomínám Tvůj M.

Dodejme, že jak Hlávkův život, tak jeho smrt během Pražského povstání (postřelen 6. května, umírá o den později v nemocnici na Bulovce) jsou opředeny řadou mýtů, polopravd a ne­smy­slů, od tradované fámy o sebevraždě, jež se objeví v tisku pár dní po smrti, přechází z memoárů do memoárů, a odtud i do odborné literatury (ač lékařská zpráva hovoří jasně, že byl střelen do břicha z větší vzdálenosti – asi puškou – v Celetné ulici) až po mýtus bojovníka na barikádě (ač v inkriminovaný den v Celetné barikády nebyly a ulice byla průjezdná). Tak banální věc, jakým je náhodné postřelení civilisty německým snajprem, se do mýtu nehodí: tam se hodí buď „kolaborant“, páchající sebevraždu, nebo bojovník z barikády (do mýtu se též nehodí, že Hlávkovým pozůstalým bylo v lednu 1947 Obvodní radou pro Prahu 19 vydáno potvrzení o jeho občanské bezúhonnosti, tzv. Osvědčení o státní a národní spolehlivosti). Mýtotvorbu podporuje i fakt, že o Hlávkově dramatické, překladatelské a básnické tvorbě většina přehledových publikací po roce 1945 zarytě mlčí (nepočítáme-li diplomovou práci Jiřího Salveta na brněnské FFMU, 1998, pak dílčí světlou výjimkou byl donedávna snad jen Lexikon české literatury, 1994, a předtím Slovník umělců – ND a jeho předchůdci, 1988). I to je důvod, proč jsem se rozhodl první pokus o knižní připomenutí Hlávky básníka (Písně na rozloučenou, Akropolis 2012) doplnit o pro něho podstatnější portrét divadelní – komentovaný výbor z jeho dramat i textů o divadle Miloš Hlávka: Světák nebo Kavalír Páně? (Akropolis, listopad 2013). Zde nalezne čtenář, jak doufám, alespoň některé podrobnější informace a spíše nápovědi než odpovědi na stále otevřené otázky, položené v úvodu této stati.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 13. listopadu 2013

Komentáře k článku: Podivný měsíc, podivná smrt…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 20/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 11.–11. 12. 2017

Číslo 20/2017 (28. 11.–11. 12. 2017)

Obsah čísla 20/2017

Slovo ...

Senioři jsou top!

Napsat úvodník pro Divadelní noviny...

Sukces měsíce

Husa na provázku – Dobru,...

Husa na provázku – Dokumentární...

Dotazník

Bohdana Pavlíková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Katalog uměleckých prací

Nový Katalog prací začne platit od 1....

Fejeton

Když hrají PH pro PP

Když hrají perfektní herci pro...

Názor

Operou obchází strašidlo

Strašidlo režisérismu. Píše Rudolf...

Glosa

Pamětní Rusalka v Národním

Večerní představení Dvořákovy...

Anketa

Video: Ceny Divadelních novin...

Podívejte se na celý záznam z...

Ceny DN 2016/2017: Ve znamení...

Divadelní noviny udělily včera ve...

Kronika

Jednou větou

Tým učitelů Jazykového gymnázia...

Kritika

Slepý výstřel

Divadlo LETÍ představilo v české...

Podnikatelka na dně

Před pár lety Petr Zelenka napsal hru...

Nejde o život, ale o...

Národní divadlo představilo na...

Břit bez ostří

Inscenace Tajný deník Adriana Molea ve...

Ministerstvo máklých kroků

Přední pražská skupina současného...

Tváří v tvář teroru

Terorista unese dopravní letadlo se 164...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 20/2017...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Opera 2017 – hudební...

Letošní 13. ročník festivalu...

Rozhovor

Rostislav Novák ml.: Chci v...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Katharina Schmitt: Přízraky...

Rozhovor s libretistkou a režisérkou...

Kauza

Kontext

Kulturní populismus Hradu

ÚVAHY VÝTVARNÉ

Sněhulák, čtverec a...

Ve filmovém přepisu románové krimi...

Moderní operní režie jako...

Hlavní sdělení této knihy je...

Burza

OPERA 2017 – ceny Libušky

Cena kritiků za nejlepší inscenaci...

Nominace na Ceny Thálie v...

Herecká asociace informuje

Podoby – Návrat

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

Londýnské doteky

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vilmos Vajdai: Útlak divadlu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Karin Dor (22. 2. 1938 Wiesbaden,...

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Boudová Nela, herečka (1. 12. 1967)...

Paměti, záznamy, deníky

Divadlo v kostce

Myslíte si, že lze za jeden den a...

Knihovnička

Došlo do redakce

Iva Němcová: Osobnosti české...

Obrazem

Fagi a divadlo

Iva Němcová

V Galerii Českých center v Rytířské...

Pan Papírek… (VI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 20/2017



Obsah,