Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Opera 2017 – hudební divadlo teď a tady

Letošní 13. ročník festivalu hudebního divadla Opera 2017 uvedl v Praze od 13. září do 4. listopadu sedmnáct domácích a slovenských inscenací v osmnácti představeních. Zastoupeny byly jak statutární městské či státní scény (s výjimkou Severočeského divadla Ústí nad Labem), tak i alternativní soubory.

Čaroděj (Jan Šťáva) uzavírá s Matkou (Lucie Kašpárková) smlouvu o duši jejího syna (Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Čaroděj a jeho sluha, dirigentka Gabriela Tardonová, režie Kristiana Belcredi, Opera Diversa) FOTO JAN DVOŘÁK

To je zatím nejvíc představení od roku 1993, kdy festival vznikl, a to počítáme-li i ročník, kdy se na programu podílely operní inscenace uměleckých škol. Sedmnáct inscenací představuje dostatečný vzorek stavu, v jakém se dnes opera nachází.

Festival od počátků směřoval ke konfrontaci úrovně domácích operních souborů. Na počátku šlo i o samotný fakt, že v České republice vyvíjí kontinuální činnost deset profesionálních souborů. Krátce po změně společensko-politického režimu byla otázka jejich počtu a financování velmi diskutovaným tématem. A třetím cílem bylo předvést v metropoli tvorbu mimopražských souborů, o níž, kromě pár pravidelně cestujících kritiků, nikdo moc nevěděl.

I po čtvrt století jsou tyto cíle nadále aktuální, čas možná jen zamíchal prioritou jejich pořadí. Diskuse o udržitelnosti existence nebývale husté operní sítě se vedou stále, zvláště uvědomíme-li si, za jakých finančních podmínek většina mimopražských souborů své inscenace vytváří.

Co tedy Opera 2017 ukázala? Především že kvalitní operní divadlo nevzniká automaticky v domech s největšími dotacemi či koprodukčními možnostmi, ale že za skutečně dobrou operou se musí jezdit po celé republice. Že Operu Národního divadla v posledních letech úspěšně „válcuje“ Brno a Ostrava a že i Liberec, Olomouc, Plzeň či České Budějovice přinášejí zajímavější inscenace. Že blahosklonná shovívavost vůči „oblastním“ scénám není namístě. Ostatně z posledních ročníků si ceny poroty kritiků i diváků odnášejí především mimopražské scény.

Odvážnější dramaturgie i inscenační invence

Letošní ročník ukázal posun domácích scén k odvážnější dramaturgii. Zatímco v začátcích festivalu se to na repertoáru hemžilo Rigoletty, Bohémami, Nabuccy, Traviatami, Oněginy, Hubičkami a Prodanými nevěstami, letos se na programu objevil jen Macbeth a Madama Butterfly, jinak se i italská opera blýskla tituly jako Cherubiniho Medea (DJKT Plzeň), Rossiniho Hrabě Ory (ND Brno) či Pucciniho Triptych (SND) a francouzská opera byla vedle Thomasova Hamleta (NDM Ostrava) prezentována Massenetovou Thaïs (DFXŠ Liberec) a Ravelovou aktovkou Dítě a kouzla (Jihočeské divadlo České Budějovice). Českou operu zastupovala dvě díla Bohuslava Martinů – Řecké pašije (MD Olomouc) a Juliette (ND Praha) – a devět ze sedmnácti titulů představovalo tvorbu 20. či 21. století. Svědčí to nejen o dramaturgické vyspělosti operních scén, ale i o faktu, že si vychovaly diváky, kteří tyto tituly navštěvují. „Festivalová“ inscenace vyrobená jen pro prezentaci v Praze by se mimopražským scénám totiž jen těžko vyplatila.

Mezi inscenacemi Opery 2017 nebyl výrazný „propadák“, a to jak po hudební, tak inscenační stránce. Nad ostatní výrazně vynikly dvě, liberecká Thaïs a ostravský Hamlet, ale zdá se, že většina domácích scén si uvědomuje, že opera není kostýmovaný koncert, ale komplexní hudební divadlo, jímž lze zaujmout i jiné než konzervativní publikum vyznávající estetiku založenou na operáckých manýrách a scénografické opulentnosti. Snaha zpřístupnit operu divákům vede sice občas jen k aktualizačnímu kostýmnímu posunu (Juro Jánošík Štátné opery Banská Bystrica) či k bezobsažné taškařici (brněnský Hrabě Ory), ale v naprosté většině se na letošním festivalu prezentovaly inscenace hledající inscenační prostředky k vyjádření tématu zvolené opery. Ne vždy tato snaha koresponduje s hudbou, pro mě je to případ olomouckých Řeckých pašijí či Julietty pražského Národního divadla, kde cítím dramatickou hudební výpověď Bohuslava Martinů v jiné rovině emotivního i vizuálního zážitku. Ale kde se podaří najít pro hudebně-dramatické sdělení opery obrazivé a nepodbízivé prostředky, rodí se výjimečné inscenace. A nejvíc tam, kde jde hudební nastudování ruku v ruce s inscenační koncepcí. To je případ liberecké Thaïs, kde se režie Lindy Keprtové a scénografie Marie Blažkové a Tomáše Kypty dokonale pojí s dramatickým cítěním hudebního nastudování Martina Doubravského, také obrazivé féerie, kterou z Ravelovy opery Dítě a kouzla vytvořilo režisérské duo SKUTR a dirigent Mario de Rose, a konečně i střízlivě pojatého a po smyslu příběhu vyprávěného ostravského Hamleta režiséra Radovana Lipuse a dirigenta Tomáše Braunera. Do značné míry řečené platí i pro plzeňskou Medeu Martina Otavy a Norberta Baxy, kde ovšem nelze pominout nepůvodní režijní řešení, a v každém případě pro Hasseho La Semele, pro niž dirigent a režisér Tomáš Hanzlík se souborem Ensemble Damian našel přesnou stylizační míru mezi autentickou barokní operou a jejím hravým shozením.

Předpokladem takového zážitku je dobře zvolené obsazení, schopné komplexního ztvárnění postavy. Zde přinesl festival několik výjimečných výkonů – v liberecké Thaïs je to představitelka titulní role Lívia Obručník Vénosová a představitel Atanaëla Csaba Kotlár, v pražské Juliettě od premiéry dozrál ke krásnému výkonu Peter Berger v roli Michela, v brněnském Hraběti Orym je do svého typu dokonale obsazená Kateřina Kněžíková jako Adéla, v bratislavském Triptychu herecky i pěvecky přesvědčil Gustav Beláček jako Gianni Schicchi. O tom, že dobře naplněná operní postava je celistvý pěvecko-herecký výkon, podal na festivalu důkaz Thomas Weinhappel jako Hamlet, k jehož pěveckému ztvárnění role lze mít výhrady, ale Weinhappel dokáže svá pěvecká manka dohnat výrazným hereckým projevem. Totéž platí o titulní postavě Cherubiniho Medey v podání Kataríny Jordy Kramolišové. K pozoruhodným festivalovým výkonům řadím i Michaelu Várady jako Alcinu a Marianu Hochelovou jako Morganu v košické Alcině, Katarínu Jordu Kramolišovou jako opavskou Lady Macbeth, Pavla Klečku jako krále Creonta v plzeňské Medee a v neposlední řadě Anitu Jirovskou v roli Anne v opeře Anne – beze strachu hledět na nebe.

Lívia Obručník Vénosová (Thaïs) a Csaba Kotlár (Athanaël) v souboji ducha a těla (Jules Massenet: Thaïs, dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, Divadlo F. X. Šaldy Liberec) FOTO PETR NAŠIC

Scény alternativní jen provozně

Součástí festivalového programu byly i letos alternativní operní soubory, přesněji řečeno soubory stojící na jiných provozně-finančních principech než statutární scény. Co do umělecké podoby jejich produkce organicky zapadly do celkového obrazu domácího operního dění, aniž by je něčím „alternativně“ provokovaly či inspirovaly. Jejich nejvýraznějším rysem a dramaturgickým přínosem do festivalového programu je fakt, že až na výjimky přinášejí současnou původní tvorbu.

Opera Studio Praha zkombinovalo Kuchyňskou revue Bohuslava Martinů s monooperou Deník Anny Frankové Grigorije Frida a přes trochu problematické propojení obou děl přinesla inscenace emotivní zážitek především skrze autentický výkon Anity Jirovské.

Soubor Ensemble Opera Diversa přivezl na festival další operu z úctyhodné řady autorské spolupráce Ondřeje Kyase a Pavla Drábka Čaroděj a jeho sluha, dílo po hudebně-dramatické stránce pozoruhodné, precizně nastudované, s účinným scénografickým řešením a s triádou výborných pěvecko-hereckých výkonů Lucie Kašpárkové, Ondřeje Koplíka a Jana Šťávy. Ostatně právě tito mladí pěvci dnes zaujímají stále významnější místo v inscenacích „kamenných“ scén.

Příjemným obohacením festivalového repertoáru byla dětská opera Edvarda Schiffauera a Ivana Binara Zob, zob, Zoban Operního studia Národního divadla moravskoslezského, mladšího sourozence Haasova Brundibára, v temperamentním podání ostravských dětí. Do Prahy se tak dostalo nejen pozoruhodné dílko neméně pozoruhodných autorů, ale i nikoli nepodstatný fakt, že ostravská opera si své budoucí publikum (a možná i interprety) vychovává cíleně od předškolních let. A diskusní setkání diváků s oběma tvůrci bylo velmi zajímavým nahlédnutím do časů totalitních omezení tvůrčí činnosti, což je stále zapotřebí připomínat.

Problematičnost alternativních přístupů nejpřesněji odhalila produkce Opery Povera, avizovaná jako odvážný experiment: Zouharovo a Roccovo Echo – Metamorphoses II, které nenabídlo víc než jen pokus o akustické vnímání hudby v prostoru. Jenže to jsou principy, které dovedli evropští skladatelé už před více než třiceti lety mnohem dál.

Vrátím-li se k výčtu cílů, jež sleduje festival Opera již téměř čtvrt století, patří k nim i obohacení repertoárové nabídky pro pražské operní publikum. O festivalová představení je zájem, ostatně festival nabízí představení v cenově daleko dostupnější hladině, než jsou produkce obou pražských souborů. Nicméně platí, že za čtyřiadvacet let si festival vytvořil publikum, pro něž je zážitkem sledovat produkce mimopražských operních souborů a oceňovat je průběžnou diváckou anketou. Z těchto i přímých ohlasů publika je patrné, že si Opera získala stabilní místo mezi domácími hudebními festivaly a že pohled na domácí operní produkci obohacenou o slovenské inscenace je pro publikum rok od roku přitažlivější.

K festivalu patří i besedy a setkání s představiteli jednotlivých souborů, s interprety a tvůrci. K nejcennějším akcím patřilo letošní Operní rokování, jehož se účastnili zástupci vedení souborů a které ukázalo, že domácí i slovenské soubory spojují podobná témata a problémy, k jejichž řešení je užitečné se čas od času sejít. Možná se zrodila i nová a pro budoucnost operního divadla užitečná festivalová tradice.

  • Autor: Radmila Hrdinová
  • Publikováno: 27. listopadu 2017

Komentáře k článku: Opera 2017 – hudební divadlo teď a tady

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 3/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


6. 2.–19. 2. 2018

Číslo 3/2018 (6. 2.–19. 2. 2018)

Obsah čísla 3/2018

Slovo ...

O pitomcích

Prezidentem České republiky se na...

Sukces měsíce

Benjamin Britten: Billy Budd

Státní opera v Národním divadle,...

Dotazník

Martina Kinská

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Trilobit

Vyhynulý mořský živočich jako by...

Fejeton

Povídka z Říma:...

Třetí Řím čeká, až se probudím,...

Glosa

Postarat se o nejmladší!

Kdykoli narazím na aktivity Nadačního...

Kronika

Jednou větou

Pražské Studio Alta oslaví v roce...

Kritika

Jak slunce stvořilo svět

Naivní divadlo uzavřelo svůj volný...

Zachraň strom!

Románová prvotina Timothée de...

Když vdovy hrají tenis

Operu Dvě vdovy napsal Bedřich Smetana...

Sestry na cestě od iluzí k...

Komorní scéna Aréna opět obrátila...

Cirkusový klaun Ernani

Po téměř sto sedmdesáti letech se...

A slova stékají jako med

Činoherní klub se otevírá...

Taškařice ze škamen

Komedie Úča musí pryč! dramatika...

Masky revolučního divadla

Bez roku čtyřicet let stará hra...

Billy Budd jako Špinarův...

I am an old man who has experienced...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 3/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Vladimír Kratina: Jsem kluk z...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kateřina Bohadlová:...

Rozhovor s ŘEDITELKOU souboru Geisslers...

Kontext

Stopy Zorky Ságlové

Úvahy výtvarné

Od všeho něco

Po dvou pražských a jednom brněnském...

To snad ČT nemyslí...

Úvahy TELEVIZNÍ

Burza

Užší nominace Cen Thálie...

Činohra Tereza Dočkalová – Nora,...

Divadlo 1918–2018

Divadelní zákon 1948 Za počátek...

Podoby – U Růže

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

V domě plném vlasů a...

V Semperově opeře v Drážďanech se...

Lázně jako magický prostor...

Sdílení zážitku je důležité pro...

Skutečnost může být jen...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Oldřich Veselý (13. 11. 1948 Brno –...

Výročí

Výročí 1.−15. února

Haken Petr, herec (1. 2. 1963) △...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ivan Martin Jirous: Ochranný dohled...

Nad největším melodramem

Věra Šustíková je velkým znalcem...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tylovo divadlo Kutná Hora

Do divadla zadním vchodem

Vlasta Fialová (1928–1998)

Moravské zemské muzeum v Brně...

Pan Papírek… (XII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 3/2018



Obsah,