Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opera 2017 – hudební divadlo teď a tady

    Letošní 13. ročník festivalu hudebního divadla Opera 2017 uvedl v Praze od 13. září do 4. listopadu sedmnáct domácích a slovenských inscenací v osmnácti představeních. Zastoupeny byly jak statutární městské či státní scény (s výjimkou Severočeského divadla Ústí nad Labem), tak i alternativní soubory.

    Čaroděj (Jan Šťáva) uzavírá s Matkou (Lucie Kašpárková) smlouvu o duši jejího syna (Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Čaroděj a jeho sluha, dirigentka Gabriela Tardonová, režie Kristiana Belcredi, Opera Diversa) FOTO JAN DVOŘÁK

    To je zatím nejvíc představení od roku 1993, kdy festival vznikl, a to počítáme-li i ročník, kdy se na programu podílely operní inscenace uměleckých škol. Sedmnáct inscenací představuje dostatečný vzorek stavu, v jakém se dnes opera nachází.

    Festival od počátků směřoval ke konfrontaci úrovně domácích operních souborů. Na počátku šlo i o samotný fakt, že v České republice vyvíjí kontinuální činnost deset profesionálních souborů. Krátce po změně společensko-politického režimu byla otázka jejich počtu a financování velmi diskutovaným tématem. A třetím cílem bylo předvést v metropoli tvorbu mimopražských souborů, o níž, kromě pár pravidelně cestujících kritiků, nikdo moc nevěděl.

    I po čtvrt století jsou tyto cíle nadále aktuální, čas možná jen zamíchal prioritou jejich pořadí. Diskuse o udržitelnosti existence nebývale husté operní sítě se vedou stále, zvláště uvědomíme-li si, za jakých finančních podmínek většina mimopražských souborů své inscenace vytváří.

    Co tedy Opera 2017 ukázala? Především že kvalitní operní divadlo nevzniká automaticky v domech s největšími dotacemi či koprodukčními možnostmi, ale že za skutečně dobrou operou se musí jezdit po celé republice. Že Operu Národního divadla v posledních letech úspěšně „válcuje“ Brno a Ostrava a že i Liberec, Olomouc, Plzeň či České Budějovice přinášejí zajímavější inscenace. Že blahosklonná shovívavost vůči „oblastním“ scénám není namístě. Ostatně z posledních ročníků si ceny poroty kritiků i diváků odnášejí především mimopražské scény.

    Odvážnější dramaturgie i inscenační invence

    Letošní ročník ukázal posun domácích scén k odvážnější dramaturgii. Zatímco v začátcích festivalu se to na repertoáru hemžilo Rigoletty, Bohémami, Nabuccy, Traviatami, Oněginy, Hubičkami a Prodanými nevěstami, letos se na programu objevil jen Macbeth a Madama Butterfly, jinak se i italská opera blýskla tituly jako Cherubiniho Medea (DJKT Plzeň), Rossiniho Hrabě Ory (ND Brno) či Pucciniho Triptych (SND) a francouzská opera byla vedle Thomasova Hamleta (NDM Ostrava) prezentována Massenetovou Thaïs (DFXŠ Liberec) a Ravelovou aktovkou Dítě a kouzla (Jihočeské divadlo České Budějovice). Českou operu zastupovala dvě díla Bohuslava Martinů – Řecké pašije (MD Olomouc) a Juliette (ND Praha) – a devět ze sedmnácti titulů představovalo tvorbu 20. či 21. století. Svědčí to nejen o dramaturgické vyspělosti operních scén, ale i o faktu, že si vychovaly diváky, kteří tyto tituly navštěvují. „Festivalová“ inscenace vyrobená jen pro prezentaci v Praze by se mimopražským scénám totiž jen těžko vyplatila.

    Mezi inscenacemi Opery 2017 nebyl výrazný „propadák“, a to jak po hudební, tak inscenační stránce. Nad ostatní výrazně vynikly dvě, liberecká Thaïs a ostravský Hamlet, ale zdá se, že většina domácích scén si uvědomuje, že opera není kostýmovaný koncert, ale komplexní hudební divadlo, jímž lze zaujmout i jiné než konzervativní publikum vyznávající estetiku založenou na operáckých manýrách a scénografické opulentnosti. Snaha zpřístupnit operu divákům vede sice občas jen k aktualizačnímu kostýmnímu posunu (Juro Jánošík Štátné opery Banská Bystrica) či k bezobsažné taškařici (brněnský Hrabě Ory), ale v naprosté většině se na letošním festivalu prezentovaly inscenace hledající inscenační prostředky k vyjádření tématu zvolené opery. Ne vždy tato snaha koresponduje s hudbou, pro mě je to případ olomouckých Řeckých pašijí či Julietty pražského Národního divadla, kde cítím dramatickou hudební výpověď Bohuslava Martinů v jiné rovině emotivního i vizuálního zážitku. Ale kde se podaří najít pro hudebně-dramatické sdělení opery obrazivé a nepodbízivé prostředky, rodí se výjimečné inscenace. A nejvíc tam, kde jde hudební nastudování ruku v ruce s inscenační koncepcí. To je případ liberecké Thaïs, kde se režie Lindy Keprtové a scénografie Marie Blažkové a Tomáše Kypty dokonale pojí s dramatickým cítěním hudebního nastudování Martina Doubravského, také obrazivé féerie, kterou z Ravelovy opery Dítě a kouzla vytvořilo režisérské duo SKUTR a dirigent Mario de Rose, a konečně i střízlivě pojatého a po smyslu příběhu vyprávěného ostravského Hamleta režiséra Radovana Lipuse a dirigenta Tomáše Braunera. Do značné míry řečené platí i pro plzeňskou Medeu Martina Otavy a Norberta Baxy, kde ovšem nelze pominout nepůvodní režijní řešení, a v každém případě pro Hasseho La Semele, pro niž dirigent a režisér Tomáš Hanzlík se souborem Ensemble Damian našel přesnou stylizační míru mezi autentickou barokní operou a jejím hravým shozením.

    Předpokladem takového zážitku je dobře zvolené obsazení, schopné komplexního ztvárnění postavy. Zde přinesl festival několik výjimečných výkonů – v liberecké Thaïs je to představitelka titulní role Lívia Obručník Vénosová a představitel Atanaëla Csaba Kotlár, v pražské Juliettě od premiéry dozrál ke krásnému výkonu Peter Berger v roli Michela, v brněnském Hraběti Orym je do svého typu dokonale obsazená Kateřina Kněžíková jako Adéla, v bratislavském Triptychu herecky i pěvecky přesvědčil Gustav Beláček jako Gianni Schicchi. O tom, že dobře naplněná operní postava je celistvý pěvecko-herecký výkon, podal na festivalu důkaz Thomas Weinhappel jako Hamlet, k jehož pěveckému ztvárnění role lze mít výhrady, ale Weinhappel dokáže svá pěvecká manka dohnat výrazným hereckým projevem. Totéž platí o titulní postavě Cherubiniho Medey v podání Kataríny Jordy Kramolišové. K pozoruhodným festivalovým výkonům řadím i Michaelu Várady jako Alcinu a Marianu Hochelovou jako Morganu v košické Alcině, Katarínu Jordu Kramolišovou jako opavskou Lady Macbeth, Pavla Klečku jako krále Creonta v plzeňské Medee a v neposlední řadě Anitu Jirovskou v roli Anne v opeře Anne – beze strachu hledět na nebe.

    Lívia Obručník Vénosová (Thaïs) a Csaba Kotlár (Athanaël) v souboji ducha a těla (Jules Massenet: Thaïs, dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, Divadlo F. X. Šaldy Liberec) FOTO PETR NAŠIC

    Scény alternativní jen provozně

    Součástí festivalového programu byly i letos alternativní operní soubory, přesněji řečeno soubory stojící na jiných provozně-finančních principech než statutární scény. Co do umělecké podoby jejich produkce organicky zapadly do celkového obrazu domácího operního dění, aniž by je něčím „alternativně“ provokovaly či inspirovaly. Jejich nejvýraznějším rysem a dramaturgickým přínosem do festivalového programu je fakt, že až na výjimky přinášejí současnou původní tvorbu.

    Opera Studio Praha zkombinovalo Kuchyňskou revue Bohuslava Martinů s monooperou Deník Anny Frankové Grigorije Frida a přes trochu problematické propojení obou děl přinesla inscenace emotivní zážitek především skrze autentický výkon Anity Jirovské.

    Soubor Ensemble Opera Diversa přivezl na festival další operu z úctyhodné řady autorské spolupráce Ondřeje Kyase a Pavla Drábka Čaroděj a jeho sluha, dílo po hudebně-dramatické stránce pozoruhodné, precizně nastudované, s účinným scénografickým řešením a s triádou výborných pěvecko-hereckých výkonů Lucie Kašpárkové, Ondřeje Koplíka a Jana Šťávy. Ostatně právě tito mladí pěvci dnes zaujímají stále významnější místo v inscenacích „kamenných“ scén.

    Příjemným obohacením festivalového repertoáru byla dětská opera Edvarda Schiffauera a Ivana Binara Zob, zob, Zoban Operního studia Národního divadla moravskoslezského, mladšího sourozence Haasova Brundibára, v temperamentním podání ostravských dětí. Do Prahy se tak dostalo nejen pozoruhodné dílko neméně pozoruhodných autorů, ale i nikoli nepodstatný fakt, že ostravská opera si své budoucí publikum (a možná i interprety) vychovává cíleně od předškolních let. A diskusní setkání diváků s oběma tvůrci bylo velmi zajímavým nahlédnutím do časů totalitních omezení tvůrčí činnosti, což je stále zapotřebí připomínat.

    Problematičnost alternativních přístupů nejpřesněji odhalila produkce Opery Povera, avizovaná jako odvážný experiment: Zouharovo a Roccovo Echo – Metamorphoses II, které nenabídlo víc než jen pokus o akustické vnímání hudby v prostoru. Jenže to jsou principy, které dovedli evropští skladatelé už před více než třiceti lety mnohem dál.

    Vrátím-li se k výčtu cílů, jež sleduje festival Opera již téměř čtvrt století, patří k nim i obohacení repertoárové nabídky pro pražské operní publikum. O festivalová představení je zájem, ostatně festival nabízí představení v cenově daleko dostupnější hladině, než jsou produkce obou pražských souborů. Nicméně platí, že za čtyřiadvacet let si festival vytvořil publikum, pro něž je zážitkem sledovat produkce mimopražských operních souborů a oceňovat je průběžnou diváckou anketou. Z těchto i přímých ohlasů publika je patrné, že si Opera získala stabilní místo mezi domácími hudebními festivaly a že pohled na domácí operní produkci obohacenou o slovenské inscenace je pro publikum rok od roku přitažlivější.

    K festivalu patří i besedy a setkání s představiteli jednotlivých souborů, s interprety a tvůrci. K nejcennějším akcím patřilo letošní Operní rokování, jehož se účastnili zástupci vedení souborů a které ukázalo, že domácí i slovenské soubory spojují podobná témata a problémy, k jejichž řešení je užitečné se čas od času sejít. Možná se zrodila i nová a pro budoucnost operního divadla užitečná festivalová tradice.


    Komentáře k článku: Opera 2017 – hudební divadlo teď a tady

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,