Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 3)

Na chodbě prvního poschodí paláce divadelní fakulty JAMU mě odchytil dávný herecký i pedagogický kolega Miloš Kročil: Máš půlhodinku čas? – Mám. – Tak pojď se podívat na prověrku mých svěřenců uměleckého přednesu. Staročínská, starojaponská a starokorejská poezie. Překlady Mathesia a Vyhlídala, co říkáš? Posadil mě do první řady zkušebny mezi vyučující a studenty.

Pedagog JAMU a herec MD Brno Miloš Kročil. FOTO archiv MD Brno

Na plochu nastoupily tři dívky a tři jinoši. Paty některých při tom tloukly do podlahy jako paličky do bubnů. Postavili se do formace letících avionů a spustili obtížná slova dávných čínských bardů. Prováděli přitom různé cviky. Kroužili trupy, rozpažovali, sedali, ukazovali do dálav, vstávali, kráčeli, podupávali, padali a stále při tom vyslovovali obtížné verše. Jejich mluvní projev se uvolňoval, těla vláčněla, slabiky zněly zřetelněji. Aktéři hráli milostná vzplanutí, roztoužení, opojení, hašteření, něhu i vztek. Pohrávali si s verši jako kouzelníci s bublinami. Váleli slova v ústech, hladili jimi čelní dutiny a v oblých podobách, někdy i v šestihlasých sborech je vypouštěli do prostoru. S rytmy si pohrávali jako hráči zvonkoher, s tóny zacházeli jako ladiči pianin a byli i sošní.

Leč lahodná půlhodinka poezie je jako když foukneš. Uběhla rychle a byla pryč. V hlavě mně uvíznul chlapec v bílé košili s bujaře vlajícími slabikami a pohyby naznačující cválajícího oře.

Povídám Milošovi: Kamaráde, tak tomu se říká přes mozek ovládnout dech, tělo, mysl i mluvu. Tví pedagogičtí kolegové moc nadšeni nebudou. Jdeš na přednes dost mimo tradici školy. Poezii hraješ, děláš obrazivé divadlo. Musel ses hrozně nadřít. Samý pohyb, tutti, unisono, spousta hereckých akcí. Kupodivu, těm tvým studentům nejlíp vycházely milostnosti, tam jim slova zněla nejvěrohodněji.

Ano, Miloši, i toto je cesta k hereckému mistrovství, k zvládání Shakespeara, Schillera. Studenti by si měli tuhle půlhodinku dávat denně jako rozcvičku. Jsi mág a já byl svědkem pedagogické alchymie.

Jo, Jardo, je před námi ještě hodně práce! (Miloš Kročil s Markem Drulákem v inscenaci MD Brno Oliver). FOTO archiv MD Brno

Pochopitelně, že lze mezi studenty pozorovat patrné rozdíly. Někteří jsou na tom lépe s posazením hlasu, někteří s výslovností, s průrazností tónu, s dechovou oporou, jiní se sykavkami a některým padá vokál „á“ z posazení, ale celkově se dá říci, že jsou všichni nasměrování na správnou cestu. Co mě nejvíc potěšilo, je, že každý z aktérů byl svůj, rozeznatelně svůj. A jedna z nich je asi Slovenka, viď? Na ní bylo znát, že jí česká abeceda do hlavy ještě nepronikla. Trochu jí to svazovalo dýchání i pohyb. Byla jako u zdi. Moderní herectví, jak známo, je postaveno na dechu. Ovšem, holka je to hezká, šikovná, ona to zvládne. A jak se všichni ti dnes bezejmenní, tedy zatím bezejmenní vlastně jmenují?

Hubená bruneta, co omlouvala, že se provdala a vracela perly, Milada Vyhnálková. – Ta byla ze všech nejlepší. – Černovláska, co měla hlasovou indispozici, je Michaela Foitová. –  To nabylo poznat. – Slovenka se slabým hláskem je Kristýna Povodová. Malý klučina, co klusal, jako kůň, se jmenuje Daniel Ondráček. – Byl výborný, zapamatovatelný. – Ten, co se držel na levé straně, je Jiří Svoboda. – Má něco se sykavkami, viď? – Jo, trochu. Třetí, ten vysoký, to byl David Janoušek. – Taky divně syčel. – Jo, Jardo, je před námi ještě hodně práce! Pásmo mělo pracovní název: A kde je láska? Tož tak.

Kolem prošla tuze půvabná dívenka: Pane profesore, už se těším, až budu moci s vámi dělat…

To je také studentka druhého ročníku, ovšem z druhé skupiny, budu ji mít příští semestr, řekl Miloš Kročil a já se rozloučil. Davem dívek čekajících na zkoušky z dějin světového divadla jsem se protlačil ke schodišti.

Z jejich chování a tělesných gest lze soudit, že jde o bytosti nadpřirozené (z představení hry Pokojem aneb tři ve čtverci). FOTO PETR CHODURA

Ve sklepní zkušebně premiérovali třeťáci hru Pokojem aneb Tři ve čtverci. Vešel jsem do černého prostoru, téměř ideálního pro divadelní experimentování. Čtyři holé černé stěny, elevace pro tři řady židlí, dvě hnízda osvětlovací a zvukové techniky, na černých trubkách pod stropem něco malých reflektorů. Student režie Juraj Augustín mě usadil do prvé řady a následně obložil mladými dívkami. Zájem o premiéru byl veliký, divačky seděly i u mých nohou.

Na ploše přede mnou blikal větší monitor, na zadní zdi značně vysoko zářila připlácnutá bačkora. Liniemi bílé pásky je na podlaze narýsován čtverec, z jeho rohů vybíhají bílé přímky, nad ním od stropu se na bílých nitkách pohupují bílé obdélníčky, snad psaníčka. Po pravé straně čtverce se choulí hříbek bílé lampičky. Uprostřed čtverce se objevuje černá krychle. Na ní sedí vousatý, tučný muž s velkým polštářem v náručí a bačkorou na levé noze. Natřásá zelenavou barvou olezlý polštář, chová jej a laská se s ním jako s miminem. Do vyznačeného čtverce pronikají dvě postavy. On, v dívčí do červena laděné halence a ona, ve strašně neslušivých strakatě zelenkavých šatičkách. Z jejich chování a tělesných gest lze soudit, že jde o bytosti nadpřirozené, snad zhmotněné duchy, jakési moderní džiny, protože dobrovolně a rádi tučnému muži v upnutých spodních kalhotách, zvýrazňujících rosolovitý, sádelnatý zadek, posluhují.

Tučný muž pojmenuje dvojici Jidášem a Dalilou. FOTO PETR CHODURA

Tučný muž pojmenuje dvojici Jidášem a Dalilou. Ó, jak vtipné, Kůže, odpoví mu džinové. Tučnému muži džinové jinak neřeknou. Co si přeješ, Kůže? Takhle, Kůže? Jistě, Kůže. Monitor přestane blikat, na obrazovce se objeví obraz kráčejícího tučného muže. Kůže, poznáváš se? Jidáš vaří čaj, Dalila myje tučnému muži hlavu.  Voda teče po tučné tváři, smáčí vousy, tučnou hruď, muž Kůže chrochtá blahem.

Tučný muž je hercem vysokých kvalit, jeho obličej dokáže vyjádřit značné množství vnitřních pocitů, jeho mluva je přesná, hlas nosný, ví, co mluví, ví, co hraje. Osobnost. Že by možný nástupce podsaditých mistrů českých scén? Když na sobě bude dále pracovat a nezpychne, proč ne. Suverénní je i výřečná, špinavá blondýna s výrazným obličejem, co ztvárňuje Dalilu, hraje s chutí a vervou. Jidáš je také hraný s vervou, ovšem poněkud překotnou, je na něm poznat neklid, určitá nervozita. V herecké hantýrce se tomu říká Ještě se mu nenarodil text. Ale kluk je to pohledný. Až se zklidní a zvýrazní mluvu, bude pro divadlo potřebný. Na to, že je třeťákem, tak je dobrý dost.

Příběh o samotě člověka, který konečně dosáhl na vlastnictví tvrze, majlantu, svého pokoje, běží dál. Režisér má smysl pro jemný humor, časování gagů, pro rytmus scén i celku. Umí divákům ukázat detail; gesto, pohyb ruky, tvář, rekvizitu, propletenec těl. Jeho vedení herců je skvělé.

Výborně vychází scéna, ve které si tučný pan Kůže hraje na krále a džinové mu dávají do rukou jablko, místo žezla varnou konvici a na hlavu nasazují černý kastrol coby korunu.

Výborně vychází scéna, ve které si tučný pan Kůže hraje na krále a džinové mu dávají do rukou jablko, místo žezla varnou konvici a na hlavu nasazují černý kastrol coby korunu. FOTO PETR CHODURA

Do pokoje přicházejí milenci, svižný pan Zlatý a půvabná blondýna Elka. Je zcela logické, že tyto dvě postavy hrají předešlí džinové, které si tučný pan Kůže doposud jen představoval. Pan Zlatý totiž býval tučnému muži celoživotním přítelem. Když však pan Zlatý přebral tučnému muži dívku Elku, přestal být pan Zlatý tučnému muži milým. Pan Kůže pana Zlatého i milovanou Elku nenávidí. Nejraději by ty dva zabil. V bílém čtverci pokoje jde najednou o život. Postavy strhávají ze stropu visící bílé nitky s poselstvími, čtou je. Do hry vstupují rekvizity, bílé prostěradlo a nůž. Tučný muž je bílou tkaninou přikryt, tučný pan Kůže se stává vrahem. Mrtví se mění opět na džiny, zní houkání policejních aut, bliká bílý hříbek lampičky, třeskne výstřel, nastane tma. Tučný muž, majitel bílého čtverce pokoje pan Kůže je na konci životní pouti. Tragedie samoty člověka se uzavřela, tučnému muži se dostalo pokoje věčného. Přítomní diváci dávají najevo svou spokojenost dlouhým potleskem.

Z programové karetky se dovídám, že Kůži představoval Jan Řezníček, Dalilu a Elku hrála Táňa Malíková, Zlatého a Jidáše pohledný Vojta Říha, studenti třetího ročníku herectví. Scénář na motivy hry polského autora Michala Walczaka Cesta dovnitř pokoje v překladu Jiřího Vondráčka napsal posluchač druhého ročníku dramaturgie Šimon Peták a režisérem byl Juraj Augustín, studující 4. ročník činoherní režie. Studenty vedli pedagogové Zbyněk Srba, Miroslav Plešák, Ivo Krobot a Josef Kovalčuk.

Byl jsem unaven… FOTO PETR CHODURA

Byl jsem unaven. Večerním Brnem jsem se šoural na tramvaj a přemýšlel. Před budovou Mahenky jsem sepjal ruce a vroucně zašeptal: Ty mocný, tam někde jsi-li, udělej zázrak a nedopusť, aby naše divadla zanikla! Považ, vždyť potom, potom by ani tihle mladí neměli kde hrát. A to by byla škoda. Škoda neodpustitelná, víš!

Brno, 10. 2. 2013 

  • Autor: Jaroslav Tuček
  • Publikováno: 10. února, 2013

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 6.-1. 9. 2016

Číslo 13/2016 (21. 6.-1. 9. 2016)

Obsah čísla 13/2016

Sloupek

Poslední sloupek

Setkal jsem se nedávno v kavárně s...

Sukces měsíce

Ch. W. Gluck: Orfeus a...

Koprodukce Hudební fakulty a Divadelní...

Dotazník

Vladimír Marek

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Zrušit, nebo novelizovat?

Podle legislativního plánu vlády má...

Názor

Glosa

Ediční čin, nebo...

Bezmála sedmisetstránková kniha...

Anketa

Po sezoně a před...

Konec divadelní sezony si zaslouží...

Kritika

Depresivní děti dospěle

Ve stísněném předsálí Venuše ve...

Žádná luza, perfektní...

Poslechnout si zase jednou operu...

Doba ledová v Čechii

Poslední premiérou sezony v...

Mezi minulostí a...

Jako poslední činoherní premiéru...

Vyhaslý rocker Oblomov

Po Haně Burešové a Štěpánu...

Při mém zeleném ptáku, to...

Do poměrně zkostnatělého prostředí...

Evžen Oněgin za železnou...

Puškinův Evžen Oněgin jako příběh...

Pochybnost anglicky zvaná...

Když v roce 2012 uvedlo Dejvické...

Mlč a tanči!

Po osmdesáti letech se na scénu...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2016...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Tomáš Dianiška: Láká mě...

Stručný obsah příspěvku zde není...

SKUTR: Bystrouška je...

Rozhovor s režijním tandemem

Kauza

Kontext

Hrdinové a padouši po...

Úvahy filmové

Důlní divadlo

Letošní osmý ročník festivalu Dream...

Divadelní svět Brno o...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Fagi a divadlo

Podoby – Co se stalo U...

Žena Marie se vracela z venčení psa v...

Došlo do redakce

Jan V. Kratochvíl: Básník okamžiku...

Muzeum české loutky a...

Národní muzeum informuje

Prázdninové spočinutí

Herecká asociace informuje

Divadlo na cucky Olomouc

Místa pro „nová“ divadla

Levínský píše Uhdemu

Když už se nedostanu do Berlína a po...

NA LETNÍ LETNÉ

V polovině srpna začíná festival...

Zahraničí

Divadelní Oscaři – Tony...

V neděli 12. června byly v newyorském...

Divadlo nesené vánkem

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Adolf Born (12. 6. 1930 České Velenice...

Paměti, záznamy, deníky

Divadla v lesích a na...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Příloha

Česko-polsko-slovenské...

První ročník mezinárodního...

Jan Klata: Nebojte se

Už třetí sezonu je režisér Jan...

Krystian Lupa: Politika je...

Práce polského režiséra, scénografa...

Setkání divadel střední...

V Divadle pod Palmovkou na přelomu...

Dnes o všem pochybuji –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2016



Obsah,