Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 3)

Na chodbě prvního poschodí paláce divadelní fakulty JAMU mě odchytil dávný herecký i pedagogický kolega Miloš Kročil: Máš půlhodinku čas? – Mám. – Tak pojď se podívat na prověrku mých svěřenců uměleckého přednesu. Staročínská, starojaponská a starokorejská poezie. Překlady Mathesia a Vyhlídala, co říkáš? Posadil mě do první řady zkušebny mezi vyučující a studenty.

Pedagog JAMU a herec MD Brno Miloš Kročil. FOTO archiv MD Brno

Na plochu nastoupily tři dívky a tři jinoši. Paty některých při tom tloukly do podlahy jako paličky do bubnů. Postavili se do formace letících avionů a spustili obtížná slova dávných čínských bardů. Prováděli přitom různé cviky. Kroužili trupy, rozpažovali, sedali, ukazovali do dálav, vstávali, kráčeli, podupávali, padali a stále při tom vyslovovali obtížné verše. Jejich mluvní projev se uvolňoval, těla vláčněla, slabiky zněly zřetelněji. Aktéři hráli milostná vzplanutí, roztoužení, opojení, hašteření, něhu i vztek. Pohrávali si s verši jako kouzelníci s bublinami. Váleli slova v ústech, hladili jimi čelní dutiny a v oblých podobách, někdy i v šestihlasých sborech je vypouštěli do prostoru. S rytmy si pohrávali jako hráči zvonkoher, s tóny zacházeli jako ladiči pianin a byli i sošní.

Leč lahodná půlhodinka poezie je jako když foukneš. Uběhla rychle a byla pryč. V hlavě mně uvíznul chlapec v bílé košili s bujaře vlajícími slabikami a pohyby naznačující cválajícího oře.

Povídám Milošovi: Kamaráde, tak tomu se říká přes mozek ovládnout dech, tělo, mysl i mluvu. Tví pedagogičtí kolegové moc nadšeni nebudou. Jdeš na přednes dost mimo tradici školy. Poezii hraješ, děláš obrazivé divadlo. Musel ses hrozně nadřít. Samý pohyb, tutti, unisono, spousta hereckých akcí. Kupodivu, těm tvým studentům nejlíp vycházely milostnosti, tam jim slova zněla nejvěrohodněji.

Ano, Miloši, i toto je cesta k hereckému mistrovství, k zvládání Shakespeara, Schillera. Studenti by si měli tuhle půlhodinku dávat denně jako rozcvičku. Jsi mág a já byl svědkem pedagogické alchymie.

Jo, Jardo, je před námi ještě hodně práce! (Miloš Kročil s Markem Drulákem v inscenaci MD Brno Oliver). FOTO archiv MD Brno

Pochopitelně, že lze mezi studenty pozorovat patrné rozdíly. Někteří jsou na tom lépe s posazením hlasu, někteří s výslovností, s průrazností tónu, s dechovou oporou, jiní se sykavkami a některým padá vokál „á“ z posazení, ale celkově se dá říci, že jsou všichni nasměrování na správnou cestu. Co mě nejvíc potěšilo, je, že každý z aktérů byl svůj, rozeznatelně svůj. A jedna z nich je asi Slovenka, viď? Na ní bylo znát, že jí česká abeceda do hlavy ještě nepronikla. Trochu jí to svazovalo dýchání i pohyb. Byla jako u zdi. Moderní herectví, jak známo, je postaveno na dechu. Ovšem, holka je to hezká, šikovná, ona to zvládne. A jak se všichni ti dnes bezejmenní, tedy zatím bezejmenní vlastně jmenují?

Hubená bruneta, co omlouvala, že se provdala a vracela perly, Milada Vyhnálková. – Ta byla ze všech nejlepší. – Černovláska, co měla hlasovou indispozici, je Michaela Foitová. –  To nabylo poznat. – Slovenka se slabým hláskem je Kristýna Povodová. Malý klučina, co klusal, jako kůň, se jmenuje Daniel Ondráček. – Byl výborný, zapamatovatelný. – Ten, co se držel na levé straně, je Jiří Svoboda. – Má něco se sykavkami, viď? – Jo, trochu. Třetí, ten vysoký, to byl David Janoušek. – Taky divně syčel. – Jo, Jardo, je před námi ještě hodně práce! Pásmo mělo pracovní název: A kde je láska? Tož tak.

Kolem prošla tuze půvabná dívenka: Pane profesore, už se těším, až budu moci s vámi dělat…

To je také studentka druhého ročníku, ovšem z druhé skupiny, budu ji mít příští semestr, řekl Miloš Kročil a já se rozloučil. Davem dívek čekajících na zkoušky z dějin světového divadla jsem se protlačil ke schodišti.

Z jejich chování a tělesných gest lze soudit, že jde o bytosti nadpřirozené (z představení hry Pokojem aneb tři ve čtverci). FOTO PETR CHODURA

Ve sklepní zkušebně premiérovali třeťáci hru Pokojem aneb Tři ve čtverci. Vešel jsem do černého prostoru, téměř ideálního pro divadelní experimentování. Čtyři holé černé stěny, elevace pro tři řady židlí, dvě hnízda osvětlovací a zvukové techniky, na černých trubkách pod stropem něco malých reflektorů. Student režie Juraj Augustín mě usadil do prvé řady a následně obložil mladými dívkami. Zájem o premiéru byl veliký, divačky seděly i u mých nohou.

Na ploše přede mnou blikal větší monitor, na zadní zdi značně vysoko zářila připlácnutá bačkora. Liniemi bílé pásky je na podlaze narýsován čtverec, z jeho rohů vybíhají bílé přímky, nad ním od stropu se na bílých nitkách pohupují bílé obdélníčky, snad psaníčka. Po pravé straně čtverce se choulí hříbek bílé lampičky. Uprostřed čtverce se objevuje černá krychle. Na ní sedí vousatý, tučný muž s velkým polštářem v náručí a bačkorou na levé noze. Natřásá zelenavou barvou olezlý polštář, chová jej a laská se s ním jako s miminem. Do vyznačeného čtverce pronikají dvě postavy. On, v dívčí do červena laděné halence a ona, ve strašně neslušivých strakatě zelenkavých šatičkách. Z jejich chování a tělesných gest lze soudit, že jde o bytosti nadpřirozené, snad zhmotněné duchy, jakési moderní džiny, protože dobrovolně a rádi tučnému muži v upnutých spodních kalhotách, zvýrazňujících rosolovitý, sádelnatý zadek, posluhují.

Tučný muž pojmenuje dvojici Jidášem a Dalilou. FOTO PETR CHODURA

Tučný muž pojmenuje dvojici Jidášem a Dalilou. Ó, jak vtipné, Kůže, odpoví mu džinové. Tučnému muži džinové jinak neřeknou. Co si přeješ, Kůže? Takhle, Kůže? Jistě, Kůže. Monitor přestane blikat, na obrazovce se objeví obraz kráčejícího tučného muže. Kůže, poznáváš se? Jidáš vaří čaj, Dalila myje tučnému muži hlavu.  Voda teče po tučné tváři, smáčí vousy, tučnou hruď, muž Kůže chrochtá blahem.

Tučný muž je hercem vysokých kvalit, jeho obličej dokáže vyjádřit značné množství vnitřních pocitů, jeho mluva je přesná, hlas nosný, ví, co mluví, ví, co hraje. Osobnost. Že by možný nástupce podsaditých mistrů českých scén? Když na sobě bude dále pracovat a nezpychne, proč ne. Suverénní je i výřečná, špinavá blondýna s výrazným obličejem, co ztvárňuje Dalilu, hraje s chutí a vervou. Jidáš je také hraný s vervou, ovšem poněkud překotnou, je na něm poznat neklid, určitá nervozita. V herecké hantýrce se tomu říká Ještě se mu nenarodil text. Ale kluk je to pohledný. Až se zklidní a zvýrazní mluvu, bude pro divadlo potřebný. Na to, že je třeťákem, tak je dobrý dost.

Příběh o samotě člověka, který konečně dosáhl na vlastnictví tvrze, majlantu, svého pokoje, běží dál. Režisér má smysl pro jemný humor, časování gagů, pro rytmus scén i celku. Umí divákům ukázat detail; gesto, pohyb ruky, tvář, rekvizitu, propletenec těl. Jeho vedení herců je skvělé.

Výborně vychází scéna, ve které si tučný pan Kůže hraje na krále a džinové mu dávají do rukou jablko, místo žezla varnou konvici a na hlavu nasazují černý kastrol coby korunu.

Výborně vychází scéna, ve které si tučný pan Kůže hraje na krále a džinové mu dávají do rukou jablko, místo žezla varnou konvici a na hlavu nasazují černý kastrol coby korunu. FOTO PETR CHODURA

Do pokoje přicházejí milenci, svižný pan Zlatý a půvabná blondýna Elka. Je zcela logické, že tyto dvě postavy hrají předešlí džinové, které si tučný pan Kůže doposud jen představoval. Pan Zlatý totiž býval tučnému muži celoživotním přítelem. Když však pan Zlatý přebral tučnému muži dívku Elku, přestal být pan Zlatý tučnému muži milým. Pan Kůže pana Zlatého i milovanou Elku nenávidí. Nejraději by ty dva zabil. V bílém čtverci pokoje jde najednou o život. Postavy strhávají ze stropu visící bílé nitky s poselstvími, čtou je. Do hry vstupují rekvizity, bílé prostěradlo a nůž. Tučný muž je bílou tkaninou přikryt, tučný pan Kůže se stává vrahem. Mrtví se mění opět na džiny, zní houkání policejních aut, bliká bílý hříbek lampičky, třeskne výstřel, nastane tma. Tučný muž, majitel bílého čtverce pokoje pan Kůže je na konci životní pouti. Tragedie samoty člověka se uzavřela, tučnému muži se dostalo pokoje věčného. Přítomní diváci dávají najevo svou spokojenost dlouhým potleskem.

Z programové karetky se dovídám, že Kůži představoval Jan Řezníček, Dalilu a Elku hrála Táňa Malíková, Zlatého a Jidáše pohledný Vojta Říha, studenti třetího ročníku herectví. Scénář na motivy hry polského autora Michala Walczaka Cesta dovnitř pokoje v překladu Jiřího Vondráčka napsal posluchač druhého ročníku dramaturgie Šimon Peták a režisérem byl Juraj Augustín, studující 4. ročník činoherní režie. Studenty vedli pedagogové Zbyněk Srba, Miroslav Plešák, Ivo Krobot a Josef Kovalčuk.

Byl jsem unaven… FOTO PETR CHODURA

Byl jsem unaven. Večerním Brnem jsem se šoural na tramvaj a přemýšlel. Před budovou Mahenky jsem sepjal ruce a vroucně zašeptal: Ty mocný, tam někde jsi-li, udělej zázrak a nedopusť, aby naše divadla zanikla! Považ, vždyť potom, potom by ani tihle mladí neměli kde hrát. A to by byla škoda. Škoda neodpustitelná, víš!

Brno, 10. 2. 2013 

  • Autor: Jaroslav Tuček
  • Publikováno: 10. února 2013

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 20/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


29. 11.-12. 12. 2016

Číslo 20/2016 (29. 11.-12. 12. 2016)

Obsah čísla 20/2016

Sukces měsíce

Herman Broch, Ivan Buraj: ...

Trilogie rakouského modernisty Hermanna...

Dotazník

Lukáš Melník

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Koťátko přišel, viděl a...

Příběh „krachujícího“ Divadla...

Glosa

Hovory o hranicích

Probíhá Pražský divadelní festival...

Kronika

Jednou větou

Ministerstvo kultury oznámilo, že by...

Kritika

Prodloužená ruka...

První premiérou Jihočeského divadla...

Příliš racionální...

Král Lear v Mladé Boleslavi...

Elegantní bulvár

Martin Čičvák, režisér a kmenový...

Těžká příležitost pro...

Odvážný je úmysl režiséra a šéfa...

Eklekticky zakletý vrch

Národní divadlo Brno uvedlo scénickou...

Levínského dramatické...

Běžný počítačový pokyn „Press...

Ovčáčkova hradní slavnost

To je lež jako věž, nebyla to vička...

Alžbětinec Pavel Kohout

Únorový puč 1948 je dodnes českým...

Apollinský choreograf Petr...

Brněnské Národní divadlo uvedlo v...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 20/2016...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Rozhovor

Pavlína Kafková: K roli...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miroslav Bambušek: Pálí mě...

Dramatik a režisér Miroslav Bambušek...

Burešová/Otčenášek:...

Rozhovor s uměleckým vedením Divadla...

Kontext

„České“ a...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sláva a bída seriálů

Stručný obsah příspěvku zde není...

Těšínská jablůňka

Festival divadel Moravy a Slezska se v...

Loutky v hlubinách moře i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Nenechme kulturu umírat!

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak dál (k...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moving Station / Hemžící se...

Místa pro „nová“ divadla

Došlo do redakce

Helena Albertová, Markéta...

Zahraničí

Nikolaj Chalezin: Politické...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filmy o německých traumatech

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Leonard Cohen (21. 9. 1934 Montreal,...

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Daňhelová Milada, tanečnice (3. 12....

Paměti, záznamy, deníky

Příběhy ze zámečku se...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Komiks 20/2016

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 20/2016



Obsah,