Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Management přítomnosti Petra Oda (No. 9)

    Kýč (jako protipól umění) má různé definice, na nichž se teoretikové už do značné míry shodli. I ty nejjednodušší ovšem vyžadují určitou zběhlost v terminologii, kterou příležitostný uživatel umění nemusí mít. Proto zde nabízím definici na jednu větu, samozřejmě za cenu hrubého zjednodušování.

    I když žádní dva teoretikové umění a estetikové nejsou v definování kýče zcela zajedno, myslím, že v této otázce dosahují mnohem vyšší míry shody než u vymezování většiny jiných pojmů z oblasti estetiky.

    Dovolím si zde použít jednu z nejstručnějších definic, kterou nabízí Tomáš Kulka v knize Umění a kýč. Jde o trojici podmínek, kterou by měl dodržet umělec toužící správný kýč vytvořit:

    1. Kýč zobrazuje objekty nebo témata, která jsou všeobecně považována za krásná, anebo která mají silný emocionální náboj.
    2. Tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné.
    3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem.

    Pokud se někdo nechce nebo neumí zabývat vyhodnocením podle těchto tří (nebo některých jiných) propracovaných kritérií a pokud se smíří se zjednodušeným pohledem, nabízím níže uvedené hrubé rozlišení. Riziko omylu je při tomto zjednodušení samozřejmě větší, na druhou stranu si myslím, že tento alternativní přístup je založený na jakési nejvlastnější podstatě kýče – a snad i nejvlastnější podstatě umění.

    Takže: Mnou nabízené kritérium zní takto:

    Obojí se tváří jako umění. Kýč výhradně konstatuje to, co víme a známe, zatímco umění se výhradně táže.

    Drobná vysvětlení:

    Kýč se nám snaží zavděčit tím, že nám umožňuje cítit se dobrými, znalými, chytrými, pohodlně nás utvrzuje v tom, že máme své bezpečné pravdy, že všemu, o čem dílo pojednává, rozumíme a na vše máme správný názor. Posiluje v nás naše komfortní jistoty. Naopak umění nám klade nepohodlné, často i nepříjemné otázky.

    V umění se táže jak tvůrce, tak příjemce (návštěvník, divák, …). Pokud tomu tak není, například pokud tvůrce předem zná odpovědi a klade příjemci otázky jen proto, aby ho „zkoušel“ nebo „poučil“, nejedná se o korektní kladení otázek a o umění nemůže být řeči (jde potom spíše o formu sdělování – ta může a nemusí být kýčem, rozhodně však není uměním).

    Je vhodné upozornit, že jak pohodlná konstatování kýče, tak především otázky kladené uměním často není možné vyslovit, popsat slovy, racionálně formulovat, jsou někde na úrovních estetiky nebo ještě hlouběji v nevědomí (v případě kýče často také na povrchnějších úrovních emocí).

    No, a máme to (zjednodušující smajlík).

    Ještě obligátní „disclaimer“: Většinou se samozřejmě nesetkáváme s čistým uměním nebo čistým kýčem, do obojího se často v některých aspektech propašuje kousek toho druhého.

    Tak tohle je jen nabídka, jak zjednodušeně a zrychleně rozlišit poctivé dílo od kýče: umění se táže, kýč sděluje.

    /Současně vychází na Petr Odo – blog: Kýč v prvním plánu/


    Komentáře k článku: Management přítomnosti Petra Oda (No. 9)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Petře,
      nevím, proč je pro Tebe tak důležité rozliišit umění a kýč. Pří vnímání díla to podle mne nehraje významnou roli, leda pro uměnovědce a ti, jak správně upozorňuješ, své teorie mají.
      Píšu-li o nějakém díle, snažím se, aby přímo z textu vyplynulo, proč si myslím, že jde o kýč a proč tento termín jako charakteristiku daného díla používám. Samozřejmě je třeba někdy nějaké dílo zaškatulkovat a umění/kýč může být jedno z kritétií. Pak je ale nemůžu vidět tak obecně, jak to nabízíš. I umění může jen či především sdělovat a nemusí jít o kýč. A kýč se může tázat. a nemusí jít o umění. V prvém případě například reportáž, dokument, kvalitní plakát, v druhém třeba mnohá bulvární divadla, texty a prezentace pop music, různé TV pořady apod.
      Podle mě je pro dílo důležitější pravdivost, odkrývání, objevování, fantazie, kreativita, nebanální obsah a – co se asi týká Tebou navozeného tématu – nepodbízivost (versus podbízivost) a opravdovost či poctivost (versus vypočítavost). Někde v těch posledních charakteristikách cítím rozdíl či hranici, o kterých mluvíš v termínech umění versus kýč.
      Jelikož – jak jsem předeslal – se necítím být uměnovědcem, mnohem víc se mi líbí dělení, které pro základní navození rozdílu umění/kýč používají v západoevropských a amerických novinách: „art“ versus „show business“. I show business může být kvalitní (u kýče to automaticky – aspoň si myslím – vylučujeme), ale jde mu primárně o něco jiného než o umění. A art je celkem jasně vymezené pole pro konkrétní aktivity, jež samozřejmě někdy sklouznou k podbízivosti, líbivosti, vypočítavosti, rutině či opakování apod., tedy k tomu, co myslím si považuješ za kýč.

      08.01.2018 (4.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Olga Ježková

      Petře,
      z vytváření hudby mám tuto paradoxní zkušenost, kterou jistě zná každý, kdo se snaží něco vytvořit, tedy i ty: pravidelný konzument kýče NEMÁ potřebu se ptát co konzumuje, protože VÍ, že JE to umění, s jistotou ho identifikuje a nestojí o jakékoli substantivní asociace, kromě emocí.
      Naopak ti, kdo kýče programově vyrábějí, jsou profesionálové, kteří své řemeslo výborně ovládají (většinou se jím dobře živí) a samozřejmě přesně znají jeho zákonitosti, a tedy postupy při výrobě „kvalitního“ kýče.
      Jakmile se konzument kýče na cestě zastaví a zeptá se: „Jak se vlastně kýč rozpozná?“, je to jeho 1. asociace se „zobrazovanou tematikou“, a začíná se tedy od něj pomalu vzdalovat.

      08.01.2018 (10.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Zdeňka Brychtová

      Já mám na podobných úvahách
      (ač jim rozumím méně nebo více) nejraději, že mi rozšiřují obzory nějakého běžného, vrozeného, no spíš naučeného vnímání a zároveň ztěžují život. Pokud chce člověk žít krásný a naplněný život, musí se z toho skoro až zbláznit. Čtu o estetice, o kýči, o umění a popravdě jsem z toho jelen. Ale vlastně celkem spokojený jelen, neb mi tohle všechno neskutečně pomáhá v dalším rozhodování.
      Tak třeba teď ta volba prezidenta (omlouvám se, že sem tahám politiku, ale asi se mi to na tom podaří nejlépe přiblížit). Pro většinu lidí (neb se pravděpodobně o témata umění, kýče, estetiky nezajímají, ale nechci jim křivdit) je při volbě prezidenta důležitým kritériem, CO kandidát říká. Pokud kandidát říká to, s čím volič souhlasí, má jeho sympatie. Pokud říká to, co je voliči blízké a rozumí tomu, má jeho sympatie. Pokud kandidát voliči slíbí, že tady bude žít krásný, bezstarostný a bezpečný život a ujistí ho, že všechno, co slibuje, opravdu splní, voliči to z velké části stačí a hotovo. No jo, jenomže pak je tady třeba někdo jako já, koho nezajímá CO kandidát říká, ale JAK to říká. Jak u toho vypadá, jak se tváří, jak rychle nebo pomalu mluví, jak dlouho a s jakou (ne)jistotou, jaký jazyk používá (nemám na mysli rodný nebo cizí, ale způsob, jakým se vyjadřuje, což má mnoho dalších parametrů, že ;-), jak reaguje na ostatní… Zjednodušeně bych to mohla zaobalit do termínů: „jak působí“ nebo „jak, případně co vyzařuje“, ale nechci, aby se z toho stalo klišé. Jde o to, že díky těmto parametrům, které se dají považovat za estetické (se kterými jsem se seznámila v rámci zkoumání umění a kýče a mé snahy asi nikdy neskončí :-), si můžu já jakožto volič často i lépe „domýšlet“, jaké má kandidát záměry, jak bude naplňovat prezidentský úřad, jestli bude nebo nebude kvalitním prezidentem. Pravda, mohu si to pouze domýšlet, ale u kritéria CO, tomu zas můžu akorát tak věřit, nic víc.
      No a obsah? Nebo sdělení? Zkrátka co říká, co slibuje? Samozřejmě, že i to hraje velkou roli, ale po různých zkušenostech, které člověk má, a po několika desítkách (bohužel, jde to pomalu) přelouskaných stránek knih o estetice si čím dál víc uvědomuji, že na tom CO to opravdu nestojí. Slova prostě mají různé významy a jsou vyřčeny v pokaždé jiném kontextu, různí lidé je různě chápou, sliby se zapomínají a… Prostě jsem jen chtěla říct, že člověk by měl umět rozlišovat, zamýšlet se nad podobnými tématy, termíny, teoriemi. Pokud to nedělá, tak se zákonitě stává konzumentem kýče, který si s ním pak dělá naprosto, co chce, a je jedno, jestli se bavíme o politice, „kultuře“ (záměrně vzhledem k úvaze Petra Oda nepíšu: „v umění“), rodině a co já vim… vesmíru. 😉

      09.01.2018 (17.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Děkuji. Moudré.

        10.01.2018 (0.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Odo M

        Přiznávám,
        že jsem na tom podobně. Jak se třeba právě v politice vyznat lépe, než skrz estetické kanály, samozřejmě v kombinaci s nějakými základními racionálně vnímanými informacemi, že? Maximálně 30% (spíš méně) informace, zbytek jsou dojmy různého druhu, a pokud racionalisté tvrdí něco jiného, myslím, že si moc věří.

        12.01.2018 (21.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Odo M

      Díky všem za reakce,
      je toho hodně, další debata by byla na knížku, takže zareaguju nejdřív jen na to, co mě nejvíc překvapilo: otázka proč se kýčem vůbec zabývám.

      No proto, že to je moje základní lidská povinnost!! I když nejsem kritik ani teoretik, i kdybych nebyl zoufalý umělec, i kdybych se s uměním stýkal jen jako občasný konzument. Kýč je přece podvod, podobně jako falešná bankovka. Prostě fakt podvod, krádež, vodění za nos. A to bych přece „jako poctivý občan“ neměl trpět.

      Pár tezí o kýči: umění (estetiku, hledání, poznávání skrze nevědomí, …) nutně potřebujeme k životu / kýč nám ho falšuje / dezorientuje nás / znehodnocuje naše objevy a vhledy / svádí nás na falešnou cestu / zkrátka nám lže.

      Pár tezí o penězokazectví: peníze nutně potřebujeme k životu (aspoň v současné společnosti) / padělatelé nám je falšují / matou nás / znehodnocují naše úspory / rozrušují uspořádání společnosti / zkrátka nám lžou.

      Kýč je různých úrovní, stejně jako padělky peněz: někteří lidé (například směnárníci) rozpoznají i zdařilý padělek, jiní (například já) jen amatérský. Podobně je to v estetice – lidé setkávající se s uměním jen náhodně spíše podlehnou kýči než zkušenější a kritičtější lidé. A kýč je všudypřítomný, částečně ho tvoříme i my estéti, i když nezáměrně a snad (kéž by to tak bylo) méně než jeho opak. A je tisíckrát častější než padělané peníze.

      Další důvod, podobně důležitý: kýč jako protipól umění (skutečné estetiky) mi umožňuje uchopit aspoň z 1 % nějaké pojmy o umění. Jako jeho negativní obraz mi občas umožní uvědomit si něco, co je tak hrozně těžko uchopitelné – nějakou vlastnost umění či estetiky.

      Tak takhle vysvětluju, proč je mojí povinností zabývat se kýčem.

      —–

      Pro velký úspěch ještě zareaguju na to podbízení:

      Jaký je vlastně rozdíl mezi podbízením a kýčem? Není podbízení druhem kýče, nebo dokonce: není kýč roven podbízení? Je to trochu provokativní otázka, kterou nemám promyšlenou, ale není to náhodou tak?

      I když
      si vezmu tu důslednější Kulkovu definici výše, nesplňuje ji podbízení dokonale? Myslím, že podbízení se snaží působit „krásně“ (nebo třeba ošklivě, pokud dané dílko a daní diváci či hosté vyznávají estetiku ošklivosti, ale prostě vždy „krásně“ a nekontroverzně podle dané zvyklosti v daném prostředí). Nevyužívá podbízení jednoduché a snadno vyvolatelné emoce? Nesnaží se být snadno identifikovatelné (kdyby nebylo, nikdy se nezavděčí, ne?)? A mohlo by obohacovat či vytvářet složitější asociace? Tvrdím, že nemohlo, protože by si tím zkomplikovalo situaci, jeho vnímání by bylo nejednoznačné, nebylo by hromadně přijato. Takže nabízím hypotézu, že podbízení je prostě podmnožinou kýče.

      A není zároveň každý kýč podbízením? Nevím, nechám to na jindy, ale pak by to znamenalo rovnost – kýč by se rovnal podbízení. (nejistý smajlík – nepřekročil jsem už trochu rozumné meze ??)

      —–

      No a ještě k tomu „umění, které jen sděluje, které neklade otázky“:

      Opravdu takové existuje? Máme nějaký jeho příklad? Já si teď žádný nevybavuju.

      Podle mě je takové „umění“ totiž spíš řemeslo. A může být skvělé, a může být mnohem přínosnější než všechno umění světa, ale považuju ho za řemeslo. Dobře udělaný stůl, který (naštěstí) neklade otázky, ale na kterém se výborně jí, je skvělá a užitečná věc, užitečnější než sto nezdařených uměleckých děl (a většina jich je nezdařených, ne?), ale není prostě uměleckým dílem.

      Jen názor…

      —–

      Tak to jen pár kontroverzních odpovědí na kontroverzní reakce na kontroverzní článek…

      13.01.2018 (12.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Petře,
      nechám stranou umění, které neklade otázky, byť třeba Slunečnice van Gogha moc otázek nekladou, a přece snad všichni uznávají, že jde o umění, nikoli o pouhé řemeslo. A zaměřím se na Tvůj podle mne mylný názor na to, že kýč je nutně podvod, a proto by jej „poctivý občan“ neměl trpět. Kýč možná neukazuje pravdu, nebo spíš neukazuje, co je pod povrchem, ale to ještě neznamená, že musí jít nutně o podvod (Podvod je čin, kterého se dopustí ten, kdo zneužije cizí nevědomosti či důvěřivosti k vlastnímu neoprávněnému prospěchu či obohacení, resp. někoho za tímto účelem uvede v omyl.). Kýč vytvářejí i lidé sami pro sebe, pro radost. Třeba jako ozdobu na stromeček, když teď byly ty Vánoce. Vůbec jej třeba nemusejí ani prodávat či za umění vydávat (přesto je to ale kýč, nebo podle Tebe z kýče dělá až jeho konkrétní užití?!).
      Kýč ale začíná být nebezpečný v případech, kdy jej někdo za umění považuje, prosazuje či nabízí (což už začíná být podvod) – to je problém všech komerčních produkcí. Tvrdí, že vytvářejí umění, ale často jen „zneužívají cizí nevědomosti či důvěřivosti k vlastnímu prospěchu či obohacení….“ (vynechal jsem neoprávněnému, neb to je v tomto oboru problematické – třeba opulentní koncerty pop star typu Michaela Jacksona či Madonny, nebo představení Cirque du Soleil jsou v podstatě kýče, ale zda jde proto o neoprávněné obohacování, bych si nebyl jistej).
      Ale jak říkáš, vše je to na dlouhou a nekonečnou debatu, tak toho nechejme.
      🙂

      14.01.2018 (2.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Petr Odo M

      Vladimíre, díky.
      Možná se začíná sbližovat naše terminologie či co.

      K van Goghovým slunečnicím: když to není unylá reprodukce, ale buď zdařilá reprodukce nebo třeba jen zdařilá fotka (a originály jsem neviděl), vzbuzuje to ve mě hrozně palčivých otázek, které samozřejmě ani neumím popsat. Část těch otázek se týká zemitosti, unylosti, divokosti, rostlinnosti, živočišnosti, ospalosti… Osobně bych tedy u Gogha neváhal (i když třeba jsem jen pod vlivem obecně přijímaných názorů, čert ví…).

      K podvodu a kýči: ta moje výše nabízená zjednodušující definice začíná: „Obojí se tváří jako umění.“ Čili v tomto s tebou úplně souhlasím a upřesnil bych to takhle: když se něco netváří jako umění, nemůže to být kýč, ať je to jakékoli. Takže vánoční stromeček nepovažuju za kýč, protože se netváří jako umění, a je tedy úplně mimo tyto kategorie (aspoň v rozumné rodině…). Stejně tak západ slunce nebo dokonce zahradního trpaslíka (pokud zahradník neprezentuje svou zahradu jako umělecké dílo, což se někdy stává – a pak vzniká buď umění nebo kýč).

      Takže podle mě kýč je podvod – uvádí lidi v omyl.

      Souhlasím i s těmi komerčními produkcemi. Dost dobře neznám Jacksona ani Madonnu, ale předpokládám, že když dokáží naplnit za drahé vstupné O2 arénu, asi to hledající umění být nemůže (hledající umění nebývá tak masové, obávám se). Pak je tedy už jen otázka: prezentuje se Madonna jako umělkyně nebo se lidem nabízí třeba jako idol životního stylu nebo nějak v tomto smyslu? Kdyby se prostě netvářila jako umělkyně a prezentovala svůj koncert třeba jako setkání podobně smýšlejících lidí (kteří mají rádi, co já vím, třeba prolamování tabu, hezká těla, …), kýč by to nebyl.

      14.01.2018 (15.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Takže
      – dle Tebe – kýč není primárně dílo samé, ale až jeho užití. Jako neteoretik s tím v zásadě souhlasím. Aspoň v tom smyslu, že každé dílo je potřeba posuzovat v kontextu, pro jaký je určené či v jakém existuje. Tak se snažím psát své divadelní recenze, ale často narážím na teatrology nebo kritiky, kteří s tím nesouhlasí. V podstatě říkají: „Divadlo (dílo) je buď špatné, nebo dobré.“ V našem případě tedy tvrdí: „Dílo buď je kýč, nebo není.“ Právě takové nahlížení na dílo/umění mně vždycky vadilo a celý život s ním bojuju. Podle mě jde vždy především o kontext (trpaslík v zahradě je kýč, ale přesunut do galerie už začíná vstupovat do jiných kontextů a může se stát uměním).

      14.01.2018 (18.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Petr Odo M

      Myslím, že ano,
      že kontext hraje zásadní roli. A další zásadní roli hraje úmysl (cíl) tvůrce.

      Ke kontextu: protože je dnes v divadle oblíbené a všeobecně atraktivní (ale už dávno ne kontroverzní) použití nahých lidských těl, bude kýčař přemýšlet, jak ta nahá těla líbivě, příjemně, všeobecně přijatým způsobem (ve 21. století, v Česku, na malé scéně…) a zároveň trochu lechtivě originálně (trochu špinavosti, trochu krve, trochu ošklivosti) využít k úspěchu. Kdyby to dělal před 100 lety, asi by narazil – buď by byl odsouzen, nebo by vzniklo umění, ale kýče by nedosáhl.

      K úmyslu: tvůrce se víceméně vždy rozhoduje (vědomě nebo nevědomě), jestli vytvoří kýč, nebo umění (nebo nejčastěji nějakou směs). Chce v daném kontextu servírovat věci líbivě, hladce, sladce (často také „zaručeně úspěšně“), nebo naopak hledavě, náročně, tázavě (často také s rizikem neúspěchu)?

      Úmysl a kontext jsou pevně svázány, tvůrce musí tušit, v jaké době a na jakém místě tvoří, pro jakou komunitu přibližně tvoří atd. A musí také tušit (aspoň nevědomě), jak chce namíchat umění a kýč, aby z toho byl cocktail, ze kterého bude mít radost.

      Takže úmysl a kontext… A pak to třeba dopadne překvapivě jinak…

      18.01.2018 (21.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Petr Odo M

      Ještě glosa
      k jednomu druhu kontextu (teď trochu přesahuju rámec této diskuse): věřím, že třeba středně náročný film bez velkých estetických ambicí může mít podle toho, jak zkušený nebo kritický nebo náročný divák se na něj kouká, tři základní úrovně kontrastu umění x kýč:

      – nejnáročnější divák ho bude považovat přinejlepším za zábavu, a ne za umění, nebude ho brát vážně, film tedy na tohoto diváka v žádném případě nemůže působit jako kýč, nemůže ho oklamat nějakou líbivostí nebo podobně (to, co nepovažujeme za hodno pozornosti, nás nemůže klamat)

      – středně náročný divák může ten film považovat za umění, a pozor: teď může nastat problém: tento divák může být klidně sveden nějakým druhem líbivosti, pohodlných sdělení apod., které v tom filmu asi budou (je to film bez náročných ambic), a může tedy být veden na pohodlnou cestu kýče (ale také nemusí být sveden, když si věci vhodně přebere)

      – nejméně náročný divák bude ten film (pokud ho vůbec bude chtít sledovat) také považovat za umění; no jo, ale pro něj uměním opravdu bude!!; nebo přinejmenším pro něj nebude kýčem, protože nebude žádnou z výše uvedených definic kýče splňovat: nebude líbivý ani bezprostředně emocionální (něco, čemu plně nerozumíme, asi nebudeme vnímat jako líbivé ani emočně silné); jeho téma nebude zřetelně identifikovatelné (když nerozumíme, nemůžeme jasně identifikovat); může obohacovat asociace takovéhoto diváka; a konečně: i když se tvůrce filmu sám o sobě nebude nijak výrazně tázat, je pravděpodobné, že takovýto divák (vydrží-li se soustředit) obdrží mnoho otázek, které tvůrce třeba ani nezamýšlel.

      Tak to jen že si to snažím nějak ujasňovat…

      18.01.2018 (21.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Petře,
      obávám se, že teď už příliš vazbíš dílo na kontext, ve kterém či kterým je vnímáno. Nemůžeme přece kýč či pokleslé umění kvalifikovat dle toho, kdo je vnímá. To už bychom se v oblasti hodnocení umění dostávali spíš do psychologie či sociologie. Jistě je možné (a já to tak dělávám) brát v úvahu, pro jakého diváka je dílo určené, případně kdy, jak a proč vznikalo, nic ale víc. Proto bychom se neměli bát u některých děl jasně říct, že se jedná o kýče, ať už jsou určené intelektuálům, nezkušeným dospělým či dětem. Míru či symptomy nechť určí uměnovědci. Tvůrce, divák i kritik si jistě najdou své znaky, jimiž dané dílo budou takto charakterizovat. Jaké, o tom jsme již oba psali v přechozích vstupech. Já se jen snažil problematizovat Tvou „jednu větu“ a – pokud by to bylo nutné – nabízel vhodnější zjednodušení typu „podbízivé“, „líbivé“, „jednovrstevné“, „banální“ apod.

      21.01.2018 (1.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Petr Odo M

      Vladimíre,

      no, mně „nehledající“ připadá skoro jako synonymum „podbízejícího“, „jednovrstevného“, „banálního“… Takže trochu hájím i tu svou hrubě zjednodušující definici. Fakt si uvědomuju, že je hrubě zjednodušující. Ale takhle virtuální debata mě utvrdila v tom, že není scestná…

      K tomu určení: myslím, že jakmile vezmeš do hry otázku „pro koho je to dílo určeno?“, přinejmenším to znamená, že když to pak bude (třeba omylem) vnímat někdo, komu to určeno není, může to klidně považovat za kýč. Jasně, ale uznávám, že když je to omylem, tak se to tvůrci nedá vyčítat, nedá se to počítat za kýč.

      Díky, myslím, že jsme si leccos ujasnili, aspoň teda já.

      26.01.2018 (21.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,