Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Deset divadelně-industriálních let (No. 6)

    Festival Dream Factory Ostrava je jedinečný tím, že jeho část se vždy odehrává v areálu bývalého dolu Hlubina a již deset let tak upozorňuje na možnost kulturního využití průmyslových památek ve městě. Desátý ročník zároveň svádí k bilancování –  k tázání se, jakou přidanou hodnotu může toto prostředí hostujícím souborům nabídnout a jestli efektní divácká podívaná, jakou představení „v industriálu“ jsou, někdy nepřebíjí kvality inscenace. Jednoznačnou odpověď festivalový víkend nepřinesl.

    Za poslední léta se Dolní oblast Vítkovice proměnila k nepoznání. Ze zanedbaného komplexu, kudy mohli diváci procházet jen po vyznačených trasách a často na vlastní nebezpečí, se proměnila v centrum kultury a vzdělávání, v město ve městě s galerií, kongresovým sálem, vyhlídkovou věží, ubytováním, bistry i kavárnami. Ztratila tak sice něco ze své syrové nádhery, ale vznikla tu místa, která kulturním produkcím nabízejí profesionální zázemí. Vedle toho se na Hlubině stále najdou i kouty, kam rozsáhlá rekonstrukce nedolehla naplno.

    Tajemná záře pod VĚŽÍ pod ostravskou věží FOTOARCHIV FESTIVALU

    Jedním z nich je prostor pod bývalou těžní věží, uklizený a zajištěný tak, aby v něm nehrozilo divákům nebezpečí, ale bez modernizací. V pátek večer tu odehrálo Divadlo LETÍ svou Tajemnou záři na VILOU. Režisérka Martina Schlegelová a dramaturg David Košťák přizpůsobili hru Philipa Ridleyho prostorám pražské Vily Štvanice a tutéž práci si dali i v Ostravě, kde se hrálo pod titulem Tajemná záře nad VĚŽÍ. A fungovalo to. Inscenace je plná groteskně hororových obrazů, jejichž vyznění umocňovaly okolo visící rezavé háky a řetězy i nechtěné zvuky doléhající do částečně otevřeného prostoru z okolí. Představitelé hlavních postav Jill a Ollieho, mladého páru, který až příliš snadno přijde k novému bydlení, nedali znát, že jsou zvyklí hrát v domě a s prostorem aktivně pracovali, brali jej za průmyslový objekt, přiznávali chybějící stěnu, své vysněné bydlení označovali jako loft.Těžní věž dodala představení atmosféru, která částečně překryla to, že inscenace staví na dost tezovitém textu. Hlavní myšlenku přináší hned v úvodu a nikam dál ji nerozvine. Je především zásluhou všech tří herců, Elizavety Maximové, Hedviky Řezáčové a Richarda Fialy, že nezačne být otravná. Představitelé drží režií správně nastavenou míru nadsázky, jsou zábavní v groteskních polohách a nepřepjatí ve vážnějších momentech, nechávají vyznít faustovské a macbethovské odkazy a motivy. Bohužel tím, že tvůrci první část natáhli na hodinu a půl, se připravili o moment překvapení v druhé části – inscenace až příliš okatě míří k závěrečnému poučení a diváky, kteří mají být na konci konfrontováni s vlastním pokrytectvím, se závěrečnou scénou spíš baví a chtěný apel vyznívá do prázdna.

    Do téhož prostoru umístili organizátoři v sobotu Médeiu Divadelního spolku Jedl (trio Trmíková–Nebeský–Prachař). Ačkoli je i v Praze uváděna v primárně nedivadelním prostoru bývalého Domu uměleckého průmyslu DUP39, narazila na limity, které sebou hostování nese. Hlavní herecká akce je soustředěna do přední části pomyslného pódia, na Hlubině to bylo těsně před diváky v první řadě. Lucie Trmíková jako Médeia a David Prachař jako Iáson sedí na sedačkách a v dialogu, z nějž čiší sarkasmus, obnažují krizové momenty dlouholetého manželství, kde se láska změnila v rezignaci, znechucení a nenávist. Ačkoli jsme seděla takřka vprostřed provizorního hlediště, které mělo být uspořádáno co nejlépe pro potřeby daného představení, na tuto část scény jsem zkrátka nedohlédla. Hlavně Davida Prachaře a jeho interakce s hereckou partnerkou jsem si musela spíš domýšlet, o to víc zapůsobily monologické výstupy Lucie Trmíkové. Zvlášť ten, kde svádí vnitřní boj matky se zhrzenou ženou. Nebeského inscenace má naštěstí i další roviny – nabízí silně smyslový zážitek. Režisér ke spolupráci opět přizval malíře Igora Korpaczewského, kterého mohli diváci stejně jako vloni (v inscenaci Dvojí domov / Z Čepa) sledovat v procesu tvorby, přímo inspirovaného děním na jevišti. Drsnou, přímočarou tvorbu Korpaczewského, který na papír hrubými, „mužskými“ tahy nanášel černou barvu, vyvažovala sochařka Margita Titlová Ylovsky hnětoucí hroudu hlíny, jako by se s ní mazlila. Tento zážitek zprostředkovala divákům na plátno za umělkyní kamera s termovizí – studená hlína tak ožívala pod hřejivýma „ženskýma“ rukama sochařky. Silné vizuální vjemy se navíc organicky propojily s hudbou Jana Šikla, který ji sám interpretoval na různé nástroje. Přesto jsem si z představení neodnesla komplexní zážitek – chyběla činoherní složka, na niž jsem téměř neviděla. Snad na tom ostatní diváci byli lépe…

    Prostorem, s nímž mám na festivalu dlouhodobý problém, jsou staré koupelny. Dnes upravené jako klub, s technickým zázemím, šatnou pro účinkující a úmyslem pořádat zde akce výtvarné, divadelní, taneční i hudební. V minulosti už tu podle mého nevyšlo dobře několik festivalových produkcí – vinou špatné akustiky, nevhodně vystavěné elevace i kovových nosníků uprostřed, které mnoha divákům brání ve výhledu. Částečně to způsobilo potíže i Činohernímu studiu Ústí, které zde uvedlo svých 451 stupňů Fahrenheita. Inscenace Adama Svozila a Kristýny Kosové je celkově přepálená – textově drsná, rychlá, hlasitá, herecky expresivní. Což narazilo na rozlehlý, strohý prostor Koupelen. Možná nezkušenost herců a techniky s tímto sálem způsobila, že hercům bylo místy špatně rozumět. Hlavním problémem inscenace ale nebyla nesrozumitelnost hereckých promluv, ale nesrozumitelnost celku, v němž inscenátoři spojují adaptaci Bradburyho románu s vlastní vizí světa, který pohltí povrchní masmediální „kultura“. Velkoformátové projekce na stěny, mezi nimiž žije manželka hlavního hrdiny Mildred, nápadně připomínají jednu z epizod populárního seriálu Black Mirror, který propracovává stejnou myšlenku – jaké důsledky bude mít pro lidstvo technologický pokrok. A upozorňuje, že tato budoucnost by mohla být nepříjemně blízko. To byl zřejmě i záměr inscenace, která ale zůstává na povrchu. Ušlechtilá idea, že bez knih ztrácí lidé i lidstvo paměť, se omílá stále dokola, stejně křiklavě jako reklama na zapalovač, a ztrácí se v nepřehledném závěru…

    Také divadlo vědy ve třetím patře vzdělávacího centra Svět techniky je multifunkčním profesionálním prostorem pro produkce nejrůznějšího druhu. Nepraktickou přístupnost – procházet k sálu ve třetím patře se muselo po skupinkách s uvaděčkou – divákům vynahradí pohodlné hlediště se sedacími vaky místo židlí. Festivalová dramaturgie sem situovala představení polského souboru Komuna Varšava. Inscenace Cezary jde na vojnu vychází z osobních zkušeností polského performera, choreografa a divadelního režiséra Cezary Tomaszewského z odvodu. Téma vzrůstajícího nacionalismu a národoveckých tendencí je pro polskou inteligenci velmi citlivé, pro festivalové diváky, ale asi „příliš polské“. Tomaszewski vyjadřuje své obavy skrze spojení hudby a pohybu v nezvyklém jevištním tvaru, jehož smysl mi unikl, i když herci kvůli němu nejspíš strávili mnoho hodin v posilovně…

    Deník zloděje  se hrál v tzv. Sklípku FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Jen nejnutnějšími úpravami pro bezpečnost diváků prošel tzv. Sklípek. Prostor pod betonovými panely je nejlepší ukázkou toho, že ne každé přenesení inscenace doindustriálu je účelné a prospěje poetice inscenace. Loňská Anti-gone: Blackout pražského A studia Rubín pro mě byla jedním z nejlepších zážitků devátého ročníku, a to především díky souznění s prostorem. Naproti tomu pro letošní uvedení Posledního sezení u doktora Freuda (Divadlo v Řeznické) právě v tomto prostředí jsem nenašla opodstatnění a oceňovaný Deník zloděje (spolek Masopust) tu vyloženě nevyšel.

    Posledního sezení u doktora Freuda je fiktivním setkáním zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda a klasika fantasy literatury, šiřitele křesťanských hodnot C. S. Lewise. Hra Marka St. Germaina je textově náročná a myšlenkově vydatná, jeden podnět k zamyšlení na téma lidské existence, vztahů, víry, historie, politiky střídá druhý, místy je odlehčuje ironický i černý humor (vyprávění nevtipných vtipů). Inscenace režiséra Radima Špačka je velmi úsporná, v jednoduché scéně – Freudově pracovně – se neodehrají žádné akční scény, o to větší nároky klade na herce, kteří musí udržet napětí ve vzájemném komorním dialogu, při němž především sedí (přecházejí po místnosti, zapínají rádio, nalévají si pití…). Daří se to oběma – Pavlu Rímskému i Martinu Fingerovi – a dosahují toho přirozeným charismatem a velmi minimalistickými prostředky. Rímský překvapivě nepracuje se skutečností, že Freud měl v závěru života protézu horního patra. Režisér tím možná nechtěl odvádět pozornost od obsahu sdělení, podstaty tohoto konverzačního dramatu.

    Deník zloděje se mezi odbornou veřejností stal nejoceňovanějším titulem roku 2017. Jan Nebeský, Tereza Marečková a Miloslav König v něm odvážně propojili deníky kontroverzního spisovatele a dramatika Jeana Geneta a barokní básnickou skladbu Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk? s původní hudbou skladatele Martina Dohnala. Obě zdánlivě nespojitelné výpovědi obsahují vášnivé vyznání i prvek mučednictví. Miloslav König tady ve strhujícím hereckém i pěveckém výkonu spojuje pudovou i duchovní podstatu člověka, střídá vznešenost s nízkostí, zobrazuje pád na dno, až se doslova pohřbívá pod nánosem hlíny. Přitom jej diriguje, přihrává mu a na klavír jej doprovází skladatel Dohnal. I někomu, kdo není znalcem zpěvu a hudby, je jasné, že se před ním odehrává něco mimořádného… O to víc zamrzí, jak prostor Sklípku celou produkci narušoval. Betonová chodba tentokrát zůstala nezakrytá kulisami, což bylo možná zajímavé pro diváky, ne tak pro inscenaci. Koncentraci obou interpretů nepomohla voda, která bezprostředně po dešti protékala spárami ve stropě. V otevřeném prostoru se rozléhaly všechny ruchy vnitřní i vnější. A to je v případě inscenace, která staví na bezchybném hudebním výkonu dvou interpretů a která mohla být vrcholem festivalu, velká chyba.

    ///

    Více na i-DN:

    Ostravský industriální festival slaví

    Deset divadelně-industriálních let (No. 1)

    Deset divadelně-industriálních let (No. 2)

    Deset divadelně-industriálních let (No. 3)

    Deset divadelně-industriálních let (No. 4)

    Deset divadelně-industriálních let (No. 5)


    Komentáře k článku: Deset divadelně-industriálních let (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,