Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zwanzig – neuvěřitelné jubileum! (No. 2)

    Dny mezi „regulérními“ představeními festivalu vyplňuje off-program. Prvním takovým večerem bylo scénické čtení, nazvané Čech a Němec se učí cizí jazyky. Přednesený text byl výběrem z konverzačního lexikonu, který pod názvem Knijžka w Cžeském a Německém Jazyku...  napsal Ondřej Klatovský, vyšel poprvé v roce 1540 a v následujících sto letech celkem jedenáctkrát. O knížce úvodem pohovořil Petr Štědroň,  autor transkripce i výběru textů pro prezentaci. V sále Goethe Institutu vystoupili jako zástupci svých národností Petr Čtvrtníček a Phillip Schenker (mluvil skoro víc česky než německy). V dobových kostýmech vyšších vrstev seznámili početné publikum (asi vesměs účastníky jazykových kursů Institutu) s tehdejším způsobem cestování (včetně zajišťování noclehu a stravy) či průběhem obchodní transakce (smlouvání při koupi sukna). Rozhodně to byla užitečnější témata než rozhovory o socialistickém průmyslu nebo zemědělství, které obsahovaly učebnice z minulé doby.

    ctvrtnicek_schenker_2

    V sále Goethe Institutu vystoupili jako zástupci svých národností Petr Čtvrtníček a Phillip Schenker FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Prim v ironickém podání staročeských textů měl samozřejmě Čtvrtníček, který využíval i komického čtení dvojhlásky „au“ tak, jak je napsána/vytištěna.  Schenker mu úspěšně sekundoval přeháněnou horlivostí žáka i soustředěným, perfektním vyslovováním obávaného ř, včetně osvědčeného jazykolamu o stříbrných křepelkách. Večer byl v dramaturgii festivalu příjemným odlehčením.

    FOTO ARCHIV

    Trojice herců – Nina Tecklenburg, Till Müller-Klu, Lajos Talamonti prezentuje současné problémy a rozhodnutí EU… FOTO ARCHIV

    Rozhodně opačně vyznívala performance Preenacting Europe/Evropa? Jaká bude? berlínské skupiny Interrobang. Potemnělý zasedací sál bývalého Národního (později Federálního) shromáždění ve mně spíše než vzpomínky na zasedání socialistických poslanců (kteří zde posléze v prosinci 1989 jednomyslně zvolili Václava Havla presidentem republiky), vzbuzoval pocit, že sedím v Bruselu. A to na zasedání evropského parlamentu, jenž schvaloval nahrazení obyčejných žárovek rtuťovými výbojkami, nařízení o velikosti a zakřivení okurek či banánů a jiné důležité otázky.

    Tohoto druhu byly totiž první problémy (evropská hymna, pokrm, možnost výběru politiků a funkcionářů losováním), které prezentovala trojice herců – Nina Tecklenburg, Till Müller-Klu, Lajos Talamonti. Dohlížela na ně jako rozhodčí soudkyně Dorothea Schmans. Obecenstvo, vybavené třemi různobarevnými kartami, o návrzích „hlasovalo“. Po tomto nácviku procedury došlo na zásadní otázku – uprchlíky. Názory a způsob prezentace byl podobný jako v předchozích případech, dosti „bruselsky“, aspoň tak to na mě působilo. Asi 150 diváků-poslanců, převážně mladých, i tentokrát nadšeně hlasovalo o předkládaných návrzích  na „řešení“ této otázky (hlasy byly „sčítány“ spíše odhadem). Zvítězil návrh na výstavbu mansard pro uprchlíky na Vinohradech, Žižkově a v Karlíně. Okamžitě se začaly sbírat peníze-hlasovací karty pro jejich výstavbu.

    Asi 150 diváků-poslanců, převážně mladých, i tentokrát nadšeně hlasovalo o předkládaných návrzích FOTO ARCHIV

    Asi 150 diváků-poslanců, převážně mladých, nadšeně hlasovalo o předkládaných návrzích FOTO ARCHIV

    V tu chvíli už jsem byl tolik vtažen do hry, že mě zápal a nadšení  Niny Tecklenburg, jež zvítězila ve volbách jako zastánkyně uprchlických mansard, jejichž výstavba vyřeší migrační vlnu,  vypudily ze sálu do hustého deště.  Prošel jsem okrajem  proslulého sherwoodského lesa a halou hlavního nádraží (kam se před deštěm uchýlili obyvatelé lesa) a odjel domů.

    Odcházel jsem se silným zážitkem tance na palubě Titanicu, jemuž k dokonalosti chyběla jen píseň Blíž k Tobě, Bože blíž, kterou prý hrála kapela na potápějící se lodi. Je docela možné, že v  závěru performance, jehož jsem nevyčkal, zazněla podobná univerzální píseň, nejspíš „multikulti“, jež vyjadřovala absolutní evropanství a sbratření.

    Vím, „umělecká fikce“ a skutečnost nejsou totožné, nicméně performance neodbytně vnucovala dojem, že podobně – lehce a s „nadšením pro dobrou věc“ – se projednávají v evropském parlamentu také závažnější věci než žárovky a okurky. (Ostatně: „projekt byl realizován za finanční podpory programu Kultura Evropské unie“!)

    • Autor:
    • Publikováno: 28. listopadu 2015

    Komentáře k článku: Zwanzig – neuvěřitelné jubileum! (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,