Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Opera žije (No. 6)

    Tak jsem viděla v pátek 3. února premiéru Lehárovy Veselé vdovy v Janáčkově divadle. V operním divadle, kde se hudebnímu divadlu bezesporu daří. Opereta tam občas taky bydlí, naposled Nedbalova Polská krev, která měla derniéru na Silvestra.

    Tentokrát tedy Veselá vdova. Užiji si to, že píšu po delší době na svůj blog v Divadelních novinách a neočekává se ode mně kritika v pravém smyslu toho slova. Tak začneme hodnocením: scénografie 5 – slovy pět (David Janošek), kostýmy 5 (Zuzana Přidalová), režie a choreografie 5 (Magdalena Švecová, Martin Pacek), hudební řešení 5 (Jakub Klecker), a pak pár slov o sólistech a sboru. Když dělá operní soubor jednu velkou operetu za X let, je to vždycky problém. Potřebuje k tomu inscenační tým, který se v operetě vyzná. Neřekla bych, že tomu tak tentokrát bylo. Jak budu argumentovat? Mám pocit, že všeobecně oblíbený pan scénograf David Janošek vymyslel tu nefunkční scénu na koleně během několika minut (což by samozřejmě nevadilo, kdyby byla geniální). Zmenšit prostorné jeviště Janáčkova divadla do velikosti jeho točny, kolem níž jsou odhaleny veškeré příchody a odchody účinkujících a natlačit tak sbor do malého buřtíku (sbormistr Martin Buchta), na to musí být člověk opravdu Divadelník. Podoba těch dvou nedefinovatelných zaoblenin podél obvodu točny a jakéhosi kruhu nad nimi visícího, to mi připomíná chudé, ale poctivé poměry malého slezského divadla v Opavě, kde jsem před mnoha desetiletími viděla téměř kompletní operní a operetní repertoár, o jakém se dodnes mnoha operním divadlům ani nezdá. K tomu pár jakýchsi obyčejných lustrů spuštěných na tazích, zlaté blikotající se fábory na oponu a je hotovo. Kostýmy. Hrabě Danilo by měl být neodolatelný elegán a frajer. Tak jsme ho oblékli do oslnivě zlatého oblečku s vestou, do něhož je narván (nebo to tak aspoň zvonku vyzerá). Vskutku není elegantní, jak by také mohl být! No pana de Rosillon dáme do jakéhosi květovaného potahu na gauč. Ten by neslušel opravdu nikomu. Když je třeba Hraběte Danila skrýt – strčíme ho do pohovky, kam jinam. Jo a pak potřebujeme pavilonek pro zamilovanou dvojici. Že ho nemáme v takto koncipované scénografii kam dát? Tak tam šoupneme auto. Se záclonkami, že aby tam nebylo vidět. No – z balkonu tam sice určitě vidět je (myslím příchody a odchody), ale koho to zajímá. Dejme tam hodně růžové – a to taky do kostýmů sboru. A ty ženské – no, bohatá paní Hana Glawari musí být velkolepá. Tak ji zabalíme do metrů růžové, pak do bílé a nakonec do černé a zlaté a aby to bylo pěkně upnuté. A na hlavu jí dáme chochol z pštrosího pé-ří. Co nejvyšší – ať je malá nebo velká. A polofolklórní taneční skupinu oblékneme do stříbrných kaťat jako ze serailu. Režírovat budou dva, režisérka a choreograf. Choreograf to jistě oživí. Ano, tyto choreografické postupy jsem už také viděla dávno, dávno již tomu. Je to tak, „jak se to vždycky dělalo“. Ale bez nápadu.

    A teď překvapení – sólisté. Neobyčejně zdatně si počínají s mluveným textem. Obdivuji je. Mají mikroporty a většinou jsou citlivě zvukově „zpracováváni“. Vévodí Jan Šťáva jako Baron Mirko Zeta – jediný elegán na jevišti, neboť je kupodivu opravdu elegantně oděn do slavnostního fraku. Hana Glawari Veroniky Holbové zpívá svým zářivým sopránem, Andrea Široká zvládá roli Valencienne s přehledem, jen je ji trochu méně slyšet, Camille de Rosillon je parádní rolí Martina Šrejmy, Roman Hoza by (myslím si) potřeboval pro vysoko položený part více otevřít nejvyšší hlasovou polohu, která zní trošku matně … Jenomže. Pan dirigent Jakub Klecker není opereťák ani v nejmenším. Neodděluje od sebe jednotlivá hudební čísla, nezačíná každé z nich s ajfrem, který je nezbytný, neskládá za sebe jednotlivé barevné kostičky s úmyslem, že ony musí vyniknout i samy o sobě. Propojuje jednotlivé scény v souvislém toku, který nemá s operetním šmrncem nic společného. A tak za mě tentokrát jaké hodnocení? Řekněme celkem za 4. Ono se to totiž nepovedlo. Není každý den posvícení. Můžeme jen doufat, že brněnské obecenstvo, kterému je opereta více méně odepřena, bude spokojeno i tak. Co se dá dělat.

    Národní divadlo Brno – Franz Lehár, Leo Stein a Victor León: Veselá vdova. Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Magdalena Švecová, Martin Pacek, scéna David Janošek, kostýmy Zuzana Přidalová, světelný design Přemysl Janda, choreografie Martin Pacek, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Martin Buchta, úprava mluveného textu Jan Šotkovský. Premiéra 3. února 2023, Janáčkovo divadlo, Brno.

    ///

    Více na i-DN:

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 801)


    Komentáře k článku: Opera žije (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,