Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zvěsti z Krytu (No. 9)

    Poněvadž blbým osudem mi bylo dáno (ale člověk si patrně nevybere) žít v nejméně příhodnou dobu v pěti historických údobích tohoto národa, z toho dvě z nich byla značně zparchantělá (mám na mysli léta 1939–1945 a 1948–1989) a jedno, to dnešní, je – byť po svém – rovněž takové, nemohu se nevyhnout jistému pozastesknutí, v němž Mistr Jan Hus mluví sice o papaláších církevních, ale kteří dnes jsou v plném rozsahu nahrazeni papaláši mocenskými.

    Jan Hus (asi 1369 – 6. 7. 1415). Repro archiv

    Útěchou nám tedy budiž odvěkost této problematiky. (Úmyslně se vyhýbám problematice církevních restitucí – kdo mně restituuje půl mého života!? Mimochodem – je až dojemné, jak si na současném režimu snaží kdekdo finančně hojit jizvy, za které může režim minulý!)

    Tedy:

    Z Husovy promluvy, v níž cituje úvahu papeže Řehoře v 17. homilii nad známým slovem Ježíš:

    Žeň je zajisté mnohá, ale dělníků málo; proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. To nemůžeme říci bez těžkého zármutku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník, neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme. Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností prokazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodností. Upouštíme od kazatelské služby a, jak vidím, trestuhodně se dáváme nazývat biskupy, majíce z hodnosti jen jméno, nikoli její náplň. Jsouce totiž zaujati světskými starostmi, stáváme se vnitřně tím necitelnějšími, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech. Mám za to, bratři nejmilejší, že od nikoho Bůh nesnáší větší újmu než od kněží, když vidí, že ti, jež ustanovil k napravování jiných, jsou sami příkladem nepravosti, když my, kteří jsme byli povinni hříchy potírat, jsme sami zhřešili. Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek. Přečasto se ještě posmívají, vidí-li někoho žít pokorně nebo zdrženlivě. Uvažte tedy, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři. Neboť stráž nad stády přijímají lidé, kteří se nebojí klást nástrahy stádu Páně, lidé, před nimiž měla být Boží stáda střežena. Docela zanedbáváme péči o duše, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně se pachtíme po lidské slávě. A poněvadž už tím, že jsme ustanoveni nad jinými, máme větší volnost v jakémkoli konání, zneužíváme služby přijatého požehnání k podpoře ctižádosti, opouštíme Boží při, ženeme se za pozemskými záležitostmi, přijímáme posvátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností. Splnilo se zajisté na nás, co je, psáno: A jako lid bude i kněz.

    A jako lid bude i kněz… Kresba dětí 4. třídy ZŠ Lukavice na Chrudimsku

    A mohu celkem plynule přejít k citaci ze hry našeho současníka. Pro jistotu dle letitého zvyku předesílám, že se určitě jedná o problematiku USA:

    Lawrence Ferlinghetti (nar. 24. 3. 1919  Yonkers, stát New York, USA). FOTO archiv

    VYSOKOŠKOLÁK: (Červené světlo se na něm usadí.) Co se stalo s liberály v této zemi? Ptám se vás, co se s nimi stalo? Zradili nás. Byli jsme zrazeni výmluvnými intelektuály, byli jsme zrazeni lidmi, kteří lépe vědí. Mezi námi je dvacet lidí, kteří tu dnes odmítli promluvit. Kde jsou naše osvícené osobnosti? Dali jsme se na nebezpečnou cestu, protože nemáme nikoho, kdo by nám pomohl se vzchopit. Nemáme médium, nemáme v této zemi žádnou vynikající osobnost, která by u nás vedla potřebnou kampaň. Schází dialog. Není tu základní předpoklad pro vedení Lidí. Naše pozice je opravdu skličující…

    DRUHÝ STUDENT (vyleze na židli a obrací se k obecenstvu): Sakra! Jo, tak hele, vy všichni prďolové, a že vás tady je, zapište si za uši — mně osobně už to stačilo, jasný? /…/ Takže pokud jde vo mě, tak já du vod toho, jasný? Já například už mám dost tý vaší civilizace tučnejch zadků. Já padám z týhle hry někam hodně daleko, a vy si děte do prdele i s tim vaším dokonale zrůdným systémem! Vyleťte si do vzduchu sami, hele já na to seru, já například vám určitě na funus nepudu, vám ani těm vašim… tlustejm… (Uhne hlavou ze světla jež nyní přejíždí po obecenstvu. Je slyšet změť hlasů.)

    Lawrence Ferlinghetti – Sloužím lidu


    Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 9)

    1. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      „Mistr Jan Hus
      mluví sice o papaláších církevních, ale kteří dnes jsou v plném rozsahu nahrazeni papaláši mocenskými.“
      Každý, kdo něco ví o dějinách evropského středověku, ví také, že tehdejší církevní hierarchie byla nedílnou součástí mocenských struktur. Např. jeden z kurfiřtů byl biskup! Takže žádné „nahražování“! (Proto je také v jednom z Pražských artikulů požadavek na „ukončení světského panování církve“.)

      „….jak si na současném režimu snaží kdekdo finančně hojit jizvy, za které může režim minulý!“ To je sice pravda, ale na církve se nevztahuje!
      Když se po válce obrátil přeživší Žid na někoho, ke komu si před odchodem do koncentráku schoval koberec, aby mu jej vrátil, neznamená to, že si jde na něm „hojit jizvy“. Když přeživší Židé žádali navrácení majetku, arizovaného v Sudetech nebo na Slovensku, také nešlo o hojení vlastních jizev na arizátorech.
      Dnešní režim drží v rukou nemovitý majetek, který odebral režimu minulému, jenž k němu přišel loupeží za bílého dne. Ten je třeba vrátit, protože ponechat si uloupené tváří v tvář okradeným prostě nelze (i když shora zmíněným Židům se to leckdy stalo).
      Pokud jde o finanční náhrady, ty jsou zde prostě proto, že poničené památky je třeba – v zájmu národa (jeho kultury) i státu – opravovat a udržovat. Školy, hospice, domovy pro seniory, diakonie a zdravotnická zařízení spravovat.
      Na prohlídku panelákových sídlišť sem turisté nejezdí.

      Ferlinghettiho jako společenského kritika a politického komentátora právě nemusím. Jeho „student“ by se rychle vyléčil, kdyby tehdy přijel žít jako prostý člověk k nám do vytouženého socialismu – ne-li do SSSR.
      Byl tu i krásný praktický příklad: asi stovka dělníků, alliendovců, kteří emigrovali z „fašistické“ pinochetovské Chile do socialistického Rumunska (jazyková příbuznost) a tam začala pracovat v jedné továrně. Sladký exil jim rychle zhořknul, byli zděšeni nad pracovními podmínkami v „dělnickém státě“, které v Pinochetově státu jako „vykořisťovaní dělníci“ nikdy nezažili. Vstoupili proto do stávky, která byla ovšem ještě téhož dne brutálně rozehnána. Pak vyvěšovali protestní transparenty z oken svých bytů na sídlišti. Opět se se zlou potázali. A tak, necelý rok po své emigraci z odporného kapitalismu, urychleně požádali o asyl – v NSR (nikoli v NDR!). Ta, místo aby je poslala do vlasti všech proletářů, je dobromyslně přijala, a tak si pořídila další stovku antirežimně smýšlejících občanů.
      Brigády Rudé armády, Baader-Meinhofová – vpřed!

      04.07.2012 (23.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Myslím, že je mylné,
      spojovat kritiku konzumní společnosti se vzýváním sovětského typu socialismu. Pokud s tím jistý čas někteří západní intelektuálové koketovali, brzy zjistili svůj omyl. Třeba Ginsberg situaci u nás i v SSSR nejpozději od dob pražského Krále majáles znal. Definitivní ranou byl srpen 1968 v Praze. Že ta kritika ale sedí a západní civilizace je v mnohém prázdná, se přesvědčujeme v současné době i my. Když dnes někdo kritizuje stav této společnosti, neznamená to, že chce návrat před rok 1989. RAF navíc velmi jasně ukázala, že kritiku a odpor nelze spojovat s násilím. Ferlinghetti ani Radim Vašinka jej jistě svými texty ani celoživotními postoji nevzývají.

      05.07.2012 (2.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      V době, kdy Ferlinghetti citovaný text psal, věděl o poměrech v SSSR pendrek, o ostatních státech „tábora míru a socialismu“ nemluvě. Nikam se podívat nejel, natož v socialismu pobýt déle a ochutnat si ho. Seděl pěkně v bezpečí USA a odvážně si cintal pentli!
      O Ginsbergovi řeč nešla!

      05.07.2012 (10.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nevím,
      že by Ferlinghetti a vůbec beatničtí básníci obdivovali SSSR nebo vychvalovali tábor míru a socialismu. Mluví a píšou o sobě a své zemi, tedy USA. Že jejich texty měly a zdá se že stále mají vliv a byly oblíbené i v tehdejším „táboře“, je dáno jejich literární kvalitou a nadpolitickým sociálně existenciálním přesahem, jenž je adekvátní tehdejší době a stupni euroamerické civilizace. Ferlinghettiho od Ginsberga nejde odtrhnout. Právě on vydal v roce 1956 jeho Kvílení.
      Citovaný text Sloužím lidu / Servants of the People pochází ze začátku 60. let, je součástí jeho tehdejších divadelně experimentálních textů (vyšel ve sbírce Routines / v češtině v roce 1998 a pak 2005 v překladu Ivany Pecháčkové ve dvojsbírce Nefér argumenty života. Rutiny) a jednoznačně reaguje na situaci v USA. Je mylné interpretovat jej jako obdiv k evropskému socialismu. Název nemá s tehdejšími československými socialistickými vojenskými složkami, které „sloužily lidu“, nic společného. Možná by v českém kontextu byl vhodnější překlad Služebníci lidí.

      05.07.2012 (13.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      V 60. letech se idolem krajní americké levice stal Mao a Čína. Ginsberg k nim nepatřil.

      06.07.2012 (13.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,