Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zvěsti z Krytu (No. 7)

    Tak se nám to umění pěkně svobodně rozvíjí…

    …to je sice pravda, ale přednostně musím umístit svoji drobnou glosu coby odezvu na brouzdání mezi blogy a kuriozitami DN:

    V posledních dvou blozích jsem trochu pobíhal po divadelně-televizních lukách, reflektuje přitom co mne, víceméně laika, tíží jako člověka. Snad příliš těžkomyslně, zatímco blogy mají spíše rozverně poskakovat. Tak jsem se jal poučovat, jak je u sousedů.

    Tentokrát jsou buržoazní agentury indiskrétní a dovolávají se různých jmen, s nimiž reakční pamflet /Charta 77 – pozn. red./ spojují. Je to v politickém smyslu pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců. Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik, který pod heslem neutrality chtěl vyčlenit náš stát ze společenství socialistických zemi, L. Vaculík, autor kontrarevolučního pamfletu 2000 slov, V. Šilhán, nastrčená figurka bloku kontrarevolučních sil, J. Patočka, reakční profesor, který se dal do služeb antikomunismu, V. Černý, notorický reakcionář, proslulý svým výrokem o »lucernách«, na nichž měli být v osmašedesátém věšeni stoupenci socialismu, anarchistická a trockistická individua typu Uhla, organizátoři smutně známého K 231 a KAN, dále ti, kteří by chtěli náboženství zneužít k reakčním politickým záměrům, a jiní, kteří byli za konkrétní protistátní činnost v minulých letech právoplatně odsouzeni… (Jiřina Švorcová čte text Ztroskotanci a samozvanci aneb Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru v Národním divadle 28. 1. 1977) FOTO archiv Charta 77

    A při té příležitosti jsem objevil –  blbec, neodebírající Divadelní noviny, protože na to nemám – v DN pojednání PAMĚTI-ZÁZNAMY-DENÍKY 14/2011 To je fakt Švorcová – chvalozpěv na Jiřinu Švorcovou z  pera bývalého vícenásobného divadelního ředitele Zdeňka Potužila. Dokládá na příkladech ze svého okolí laskavost jmenované soudružky, jak pomáhala potřebným skoro jako svatý Mikuláš a měla svého kolegu, soudruha Štěpána z ÚV KSČ za debila (mimochodem – název Rubín, dříve Orfeus, je jeho vynález!) a kolik umělců a umělkyň ji milovalo… Žasl jsem. Až dosud byl pro mne každý bolševický slouha objekt, kterého jsem se štítil. Připočtu-li pak všeobecně známé neuvěřitelné bláboly, jimiž dlouhá léta ochotně zamořovala atmosféru v době bolševické vlády, žasnu. Ale nechci hodnotit její „osobnost“ ani trestuhodnou močopudnost, s níž člověku zhnusila Josefa Kainara svým příšerným putovním přednesem jeho hrůzného Českého snu. Raději jdu od toho. Dojala mne těžce lyrická příhoda rodinného charakteru:

    „Lenka Machoninová,“ svěřuje se Zdeněk Potužil, „chtěla s naším synem Ivanem jet do Jugoslávie, protože měl těžkou alergii, komunisti jí však nedali pas. Lenka se znala s Jiřinou z televizního natáčení krásného Turgeněva. I zazvonila u jejího domu (tenkrát ještě bydlela v činžáku na nábřeží) a hulákala z chodníku. Jiřino, potřebuju pas pro Ivana. Jiřina z balkónu odpověděla. Ne abys tam zůstala. To bych měla průšvih. Ráno pas bude. A pas opravdu byl.“

    A tak jsem si představil sám sebe v té době, jak stojím pod Jiřininým balkonem a volám: „Jiřinó, bolševici nás honí s Orfeem po celé Praze, sotva se někde trochu zabydlíme, už nás likvidují, udělej s tím něcó!“ A Jiřina volá: „Jasný, zítra budete mít kde hrát.“ A hned druhého dne nám vrátili starý Orfeus, vulgo ten nový Štěpánův Rubín.

    Inu – jak pravili moudří latiníci: Quod licet Iovi, non licet bovi.

    Plíživá devalvace her

    Partička s Cenami Týtý za rok 2011. FOTO JIŘÍ HERMAN

    Ve svém minulém blogu jsem na závěr svého „vědeckého“ rozumbradování, přizdobeného mlžnými máchovskými ilustracemi, přislíbil ozvěny na úvahu Jany Machalické zveřejněnou v LN. A protože už to mám dávno napsané, nezbývá než tak učinit. Příště, poučen četbou ostatních blogů DN, už budu jen poskakovat a jiskřit.

    Teď tedy k dubnovým Lidovkám. A k onomu jak se nám to umění pěkně rozvíjí.

    NASADIT SI UŠI A PLOUTVE

    Popularita poklesle drastického humoru, tak jak jej produkuje televizní Partička, vybízí mimo jiné I k zamyšlení nad tím, kam až se posouvá dnešní vnímání herecké profese – herci samými i jejich publikem.

    Jana Machalická. FOTO Lidovky

    LN 24. dubna 2012

    Cena televizního diváka TýTý připadla letos Partičce ve třech kategoriích a pořad se stal i absolutním vítězem ankety. A to už něco signalizuje.

    Tak začíná Jana Machalická své dosti rozsáhlé pojednání určené herecké profesi. A uvádí obvyklá klišé obhájců pokleslého řemesla a koneckonců někdy už i charakteru. Např.:

    že se při takové práci výborně naučí řemeslo.

    Ale ano. Naučí se, ve fofru, jak se to dělá, že to vypadá jako řemeslo: Podívat se, otočit se správným směrem, menší mimiku, výraznější mimiku, přijít, odejít a hlavně otvírat dveře. Naučí se povrchní řemeslo, vykonávané mechanicky, bez vnitřního zaujetí, protože při výrobě seriálů nezbývá čas na nějakou „výuku“. S tím ostatně počítají scenáristé podbízející se vkusu běžné populace. Jde o sledovanost, o peníze z reklam.  Mechanicky provozované řemeslo je ovšem šmíra. Se skutečnou, dávnou šmírou kočovných herců věčně umazaných od šmíru, tj. vyjeté kolomazi (kola vozů se musela mazat), kterým divadlo bylo i způsobem existence, a ať mělo jakoukoliv kvalitu, prorůstalo celým jejich životem, tedy s touto poctivou šmírou ta dnešní, odborně školená, nemá bohužel nic společného. Ani její půvab.

    Ve spojení s Partičkou soudí paní Machalická, že jde o …trestuhodně lehkomyslné zacházení s vlastní pověstí.

    V Partičce vystupuje i herec Divadla Na zábradlí Igor Chmela. FOTO NGUYEN PHUONG THAO

    Ale, ale. Už léta přece platí herecké pořekadlo: Kšeft je svatý. Co k tomu dodat? Nehledě na to, že právě ty největší kraviny a hloupé televizní seriály, plytké kusy a mizerné herecké výkony nikomu nevadí. /…/ V době, kdy nejenom v televizi fatálně chybí chytrý humor a ironie, dochází ke značnému posunu kategorií, se nelze tedy divit.

    A co je rubem této zlaté mince? Degenerace diváka, publika. Degenerace lidu, tedy obyvatelstva, ať chceme nebo nechceme. Taková je doba, taková je společnost a společnosti, založené na tržním hospodářství a na zbožním kultu, to nemůžeme vyčítat. A vlastně proč by herci neměli být prodejní, když doba proměnila kulturu ve zboží? Obecně se tak mění význam umění. Odtud tedy přece i celková degradace herectví na schopnost vklouznout do libovolné kategorie, která se právě žádá, a říkat tomu profesionální zadání. Ale herectví, pokleslé na pouhý zdroj obživy, nemůže být jiné. Herci nejsou viníky, jsou obětí! I když, kdyby nechtěli, nemuseli by. No jo, ale z čeho by jinak žili?

    Výsledkem toho všeho, všech těch suchánků, genčrů a desítek obdobných zábavních a seriálových podnikatelů potom je, že vzkvétající upadající kvalitou nadále soustavně pracujeme na utloukání vkusu diváka, měníce jej takto v pouhého konzumenta, podílejíce se tak na mrzačení diváka a vytváření beztvarých, snadno ovladatelných mas. Ubírají publikum, míní paní Machalická. Což je svým způsobem pravda, protože předložíte-li takovému divákovi potom ke zhlédnutí jinou poetiku, která není založená na srandě typu „utírat si nos židlí“, sleduje nějakou myšlenku nebo je i jen humorná, tak se nudí a podruhé nepřijde.

    Ruku v ruce pak zíráme na neuvěřitelně pitomá a po scenáristické stránce primitivní seriálová TV díla typu Život je ples, proti nimž je bolševická Plechová kavalerie Snem noci svatojanské. (Zcela absurdně slušně odehrané, odmyslím-li si oprsklou povrchní seberealizaci mladé Kohoutové, prototypu mladého televizního herectví.) To už je tak blbé sci-fi, že 7O% diváckého ohlasu, jak jsem se přesvědčil, je negativních, stylem, proti němuž je můj výše citovaný úsudek líbeznou pohádkou O zvířátkách a Petrovských. Že by tedy přece jen existovalo nějaké zdravé divácké jádro?

    Bůh zvaný Koláč sledovanosti: Seriál Život je ples sledovalo 2. 1. 2012 na ČT1 přes 1,5 milionu diváků. Konkrétně jich bylo 1 517 tisíc v cílové skupině D 15+. Získal podíl na publiku (share) 33,52 %. Ve stejnou dobu vysílanou americkou komedii Policejní akademie na Nově vidělo 896 tisíc diváků starších patnácti let (share) 20,71 %. První díl slovenského seriálu Ako som prežil zhlédlo na Primě 411 tisíc diváků s podílem na publiku 9,34 %. Trojici „plnoformátových kanálů“ doplňuje TV Barrandov seriálem Ve znamení Merkura, který zaujal 335 tisíc diváků (share 7,55 %). Repro archiv

    To, že zmíněná Partička získala Cenu televizního diváka TýTý a stala se i absolutním vítězem ankety, bohužel nesvědčí ovšem o jejích kvalitách, ale právě o oněch kvalitách většinového diváka! Tato děsivá skutečnost se, žel, týká problematiky většiny udělovaných cen ve všech kategoriích v oblasti kultury. (Odbočím: Zmínil-li jsem se o cenách – taková kuriozita, spíše o trendu mnohočetného oceňování: za nejlepší knihu roku může být vyhlášena kniha, která dostane např. 5 hlasů!)

    Ale odpor odborníků-redaktorů vůči telezmetkům začíná nabývat konečně výraznějšího charakteru. 21. dubna jsem si několikrát znovu s chutí přečetl závěr kritiky Petra A. Bílka věnující se v článku Bukowski ze severních Čech dílu Pavla Růžka:

    Tyto prózy o syrovém životě v normalizaci měla veřejnoprávní televize podstrčit produkčnímu týmu bakalářsky selankovitého seriálu Vyprávěj (mimochodem divácky nejoblíbenější seriál ČT! poznámka R.V.); to by ale nesměla mít „filozofii“, že po práci je třeba servírovat potěšení od mistrů zábavy. (To, že se pracující po práci chtějí bavit, jsem od nich samých často slýchal za bolševika! Velmi dobře si na to pamatuji!)

    Doufám, že si časem někdo obdobně povšimne i onoho hrůzostrašného opusu Hrdý Budžes, pojednávajícího realitu údajných 70. let min. stol. (snad spíše 50.?) ve stylu Poláčkových Bylo nás pět populárně zmrzačených panem Filipovským.

    Všechny výhrady odnesou nakonec scenáristé a herci. Ale padla tu i slova o produkčních týmech. Mám snad věřit tomu, že jsou to samé dubové palice? Obávám se, že museli od někoho dostat instrukce, ne-li příkaz. A že ryba smrdí od hlavy. A všechno smrdí – jak jinak – ziskem, penězi, tržním hospodařením, dokazujícím, jak zdatným a účinným hrobařem kultury je. A bude i nadále.

    Bylo mi stydno nejen za herce, ale i za to, že jsem se narodil v Brně. FOTO JEF KRATOCHVIL

    Pomalu se to šíří i na divadlo. Viděl jsem televizní záznam představení Městského divadla Brno Škola základ života. Inscenace, provázena vynikající kritikou, byla mi hrůzným snem. A nejde o zkreslení způsobené televizním přenosem, vůně zkažených vajec živého představení zůstala. Pominu-li dnes už vyčpělý Žákův prvorepublikový humor, bylo mi stydno nejen za herce, za řehonící se publikum, ale i za to, že jsem se narodil v Brně. Po scéně pobíhali prokazatelně odrostlí herci přestrojení za veselé, nezbedné mladistvé studenty, připitoměle se chichotající. Za kantory se s mladistvým elánem nahastrošili ti ostatní, s vycpanými břichy, nalepenými fousy, směšnými parukami. A všichni dohromady vyráběli komiku. Pod režijním vedením – a to už je vůbec neuvěřitelné – Hany Burešové! Vše vybráno dramaturgem Šrámkem. Na ČT 2! Pro citlivější jedince důvod k sebevraždě.

    Kulturní náčelník Lidových novin Jiří Peňás. FOTO  Lidovky.cz

    Všemu, o čem jsem dnes psal, mi pak dává veskrze porozumět kulturní náčelník LN Jiří Peňás ve své Kupce pod vlivem ironu (LN 21. 4.), kde v závěru logicky zdůvodňuje současnou realitu:

    Podle údajů WHO přibývá dementních lidí. Není to tím, že by lidstvo bylo od přirozenosti blbější, ale tím, že je de facto vyspělejší. Díky tomu, že idioti mají více šancí přežít než dříve, zvětšují se jejich počty. Mnozí lïdé, kteří by si dříve způsobili vlastní hloupostí smrtelný úraz či vinou nerozumně vedeného života by přišli o život, dnes díky pokroku a lékařské vědě přežijí…


    Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 7)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      V pasáži o J. Švorcové
      připomněl mi R. Vašinka představení hry Arthura Millera Případ ve Vichy, které jsem někdy v druhé polovině 60. let zhlédl v Divadle E. F. B. (Nebo mi už neslouží paměť?)
      Jakási záporná postava, nejspíš kolaborující Francouz, pronesla větu: „Každý máme svého Žida.“ Chtěl (byl to muž) tím říci, že ne všichni Židé si zaslouží „konečné řešení“, že jsou i výjimeční Židé dobří a politováníhodní a že každý z jeho společnosti nějakého takového nejenom zná, ale i má (někde schovaného).
      Jinými slovy: nelidský režim sice podporujeme, ale pro některé jeho oběti zařídíme výjimku. Tak jsem to i já slyšel několikrát o J. Švorcové, že pomohla tomu či onomu, zaštítila před zákazem to či ono. Ano, to je ten systém: podporuji všeobecné zlo, účastním se ho, ale pro uklidnění svědomí a pro svou popularitu mezi ubožáky tu a tam udělám výjimku a někoho z toho „mlýnku na maso“ vytáhnu. „Každý máme svého disidenta“.
      S jedním odstavcem páně Vašinkova blogu si dovolím hrubě nesouhlasit. „Doufám, že si časem někdo obdobně povšimne i onoho hrůzostrašného opusu Hrdý Budžes, pojednávajícího realitu údajných 70. let min. stol,“ píše. (Není jasné, má-li na mysli knížku nebo divadlo nebo TV záznam, to by nám měl upřesnit.)
      Opusu jsem si – brzy po jeho vzniku – všiml kriticky několikrát, a pokud si pamatuji, nebyl jsem zdaleka sám, kdo byl nadšen. Nadšeno bylo i publikum a B. Hrzánová získala za hlavní roli Thalii. (Posléze byla žalována od KSČM za výrok pronesený z jeviště ND při přebírání ceny. Soud ji osvobodil.)
      Estetický názor R. Vašinky sdílela tehdy pouze J. Machalická, která příbramskou inscenaci v LN odsoudila. Dodnes ji podezírám, že to bylo z osobních, a nikoli uměleckých důvodů, že nebyla tak kriticky zaslepená, aby nerozpoznala kvalitu, kterou bouřlivé divácké reakce signalizují. Ve svém odsudku tehdy zůstala zcela osamocena, takže teď jsou už dva. O třetím nevím, s žadným dalším odsudkem jsem se nikdy nesetkal.
      Zdá se, že tentokrát R. Vašinkovi selhal jeho pověstný smysl pro humor a nadsázku. Sám jsem rovněž o něco starší než I. Dousková (dokonce na den o 20 let, narozeniny máme oba na Helenu – nejmenuje se proto hrdinka Helenka?), 70. léta jsem prožil částečně v kotelně, částečně na dlažbě, ovšem ne na maloměstě. Dovedu si ale leccos představit, a tak obě prózy Douskové považuji za skvělé satiry (tou samozřejmě Bylo nás pět není a ani být nechce), které měly úžasné štěstí na kongeniální zdivadelnění – viz Oněgin byl Rusák v DvD.
      Zajímalo by mne, zda se R. Vašinkovi nelíbilo ano toto druhé opus. To se ale možná dozvíme zase až za dlouhá léta po uvedení knížky na scénu.

      27.05.2012 (0.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin Zavadil

      Profilový obrázek

      K Partičce a humoru pokleslému:
      Když se mě mí známí ptají (protože studuji „to divadlo“), na co mají do divadla zajít, často mají jednu podmínku: „A aby to byla sranda.“ V Olomouci mám 2 možnosti. První je Červená Karkulka od Jana Friče v Divadle na cucky a druhá divadelní improvizace, známější pod názvem Improliga (improliga.cz). Humoru v divadle, a dle mých zkušeností nejen v Olomouci, se kriticky nedostává. Každá kvalitní komedie, rozumějte kvalitní režijně a hlavně herecky, je hojně navštěvována, šeptanda pracuje na 100% a divadla je stahují jen v nejnutnějších případech (budiž příkladem inscenace Rychlých šípů ve Slováckém divadle). V tragických polohách je české divadlo skvělé. Ti, kdo byli, vědí, že poslední divadelní Ostravar byl neobyčejným tlakem na psychickou schránku kritikovu. Když, až na pár výjimek, v českých divadlech chybí kvalitních komedie, jak můžeme po divácích chtít, aby ignorovali ty nekvalitní? Snad se po státnicích rozmáchnu k delšímu textu.

      27.05.2012 (11.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Do olomouckých divadel
      často nezajedu, ale v poslední době jsem se důkladněji zabýval DIVADLEM TRAMTARIE a něco zde o něm i napsal – viz Time Out Petra Pavlovského No 20. Včera dopoledne bylo divadlo dokonce prezentováno v Divadlo žije na ČT 2.
      Odhlédnuto od osobních vkusů a nevkusů, objektivním faktem je, že diváci se na představeních bouřlivě smějí, a to ne nějaké podbízivé „řachandě“.
      Můžete nám, pane kolego, vysvětlit, proč jste mezi svými možnostmi návštěvy olomouckého divadla „aby to byla sranda“ Divadlo Tramtarie vůbec nezmínil?

      27.05.2012 (13.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Martin Zavadil

      Profilový obrázek

      To zrovna nebylo gró
      mého krátkého komentáře, ale máte pravdu. Měl jsem tam zahrnout i inscenaci divadla Tramtarie I na Batmana padne smutek, omlouvám se. S divadlem Tramtarie je to ovšem dle mého složitější. Nejsilnější je v inscenacích pro děti, kde mimochodem supluje trestuhodnou nečinnost Moravského divadla (snad se to zlepší… prvním signálem je inscenace My se vlka nebojíme). Bohužel jsou inscenace divadla Tramtarie hodně nevyrovnané. Od silně rozpačité inscenace Terminátor a já po skvělou inscenaci Pes, noc a nůž podle textu Mariuse von Mayenburga, která má bohužel derniéru za sebou a zapadla i v kontextu Olomouce.
      Abych se vrátil k mému předchozímu komentáři. Zrovna inscenace I na Batmana padne smutek…. chytrá, zajímavě inscenačně řešená, s dobrými hereckými výkony… Taky už je na repertoáru divadla třetím rokem.

      27.05.2012 (15.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,