Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zvěsti z Krytu (No. 6)

    Je máj, milý Hynku, dovol mi, abych se citací z tvého tisíckrát vzývaného díla zaštítil coby jakýmsi obligátantimottem své rozvahy:

    Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
    co ramenem tajemným zemi objímáte,
    vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
    vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
    v tiché se slzy celí rozplýváte,
    vás já jsem posly volil mezi všemi.
    Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
    i tam, kde svého naleznete břehu,
    tam na své pouti pozdravujte zemi.
    Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
    kolébku mou i hrob můj, matku mou,
    vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
    šírou tu zemi, zemi jedinou! –
    A až běh váš onu skálu uhlídá,
    kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –

    Umlkl již…

    Ta uplakaná dívka jsem já a ono antimotto jsem zvolil kvůli onomu Ach zemi krásnou atd., coby důkaz, jak se časy mění.

    Jeden z mých přátel, dej mu pánbů na nebi věčnou slávu, co žil za bolševika, dopracoval se k podivné metafoře života v té  naší vlasti: viděl ji jako obrovský kotel plný fekálií, z nichž se lidé škrábou ven, tu více, tu méně intenzivně (někteří i tehdy vůbec ne, hlavně že tam bylo teploučko), aby nakonec zase spadli zpátky. Inu něco na tom bylo.

    Bondy začíná své fenomenální Zbytky eposu obdobně:

    Čechy připomínají mi nočník nejspíše

    a uvažuji ve své patriotické pýše

    že je z cibulkového porcelánu

    na nějž i Masaryk chodil na stranu

    Praha pak je v jeho přímém středu…

    Dál pokračovat raději nebudu.

    Já jsem si tehdy vytvořil pro své divadlo teorii selského realismu, kterou jsem čas od času vysvětloval divákům, kteří se nám natrousili na představení, v tom našem tehdejším vyhnaneckém životě. Nebyla to marná teorie. Pro zajímavost si ji dovolím připomenout. Je to podle audiozáznamu ze začátku 80. let min. stol.:

    Selský realismus je realismus, který vznikl v podstatě dialekticky. Svůj počátek má v realismu prvobytně pospolném, posléze poučen mění se v realismus feudální, přebíraje další znaky rozvíjející se společnosti stává se posléze realismem kapitalistickým, zahnívajícím realismem imperialistickým, až posléze kotví pevnými kořeny v realismu socialistickém, který je pouze směšným příkladem toho, co teprve bude, až bude realismus komunistický. To si zatím nedovedeme představit. Poctivě jsme se snažili o realismus socialistický, bohužel při nízkém inteligenčním kvocientu herců, při pouhém shlédnutí asi čtvrté zkoušky bylo zjištěno, že se nejedná o metu našeho snažení, že je to ďábelská úchylka od krásy, která ale nicméně má svůj rajc. Takto vznikl tedy realismus, jemuž jsme dali název selský realismus. (Původní pracovní název byl „vychcaný realismus“, ale to se nám zdálo neslušné.)

    V čem tkví principy selského realismu

    Obrazně řečeno herec stojí mírně rozkročen nohama v rodné hroudě. Z rodné hroudy čerpá přes nohy jakési podivné síly, které mu dávají od té půdy bytostně jistý vzlet. Když už se to nedá vydržet, herec se vzepne a vznese se – opět obrazně řečeno – vznese se asi tak 20 až 40 cm nad rodnou hroudu, chtěje ke hvězdám, a v tom momentě tvoří a když se vytvoří, tak kecne oběma nohama rozkročen do rodného oraniska, kde opět čerpá sílu k další tvorbě a vůbec k dalšímu životu. Tento proces se neustále opakuje: načerpá sílu, vzepne se, začne tvořit, kecne dolů, do toho hnoje,  a tak neustále znovu a znovu. (Tak mne napadá, že životní metafora kamaráda Knapa má s touto mojí teorií mnoho společného, jen navzdory selskému realismu vyjadřuje se selštěji, farmářštěji, jak bychom dnes řekli, a  obecněji.)

    To vše psáno a vymyšleno arciť za bolševika.

    Ale vraťme se k dnešku

    a zůstaňme přitom i nadále raději poblíže divadla, když vše to výšepsané vypadá, že byla řeč hlavně o politice. Již se plížím. A to poblíže značí, že zůstanu u televize. U užitné kultury. U TV pořadů, na jejichž  produkci se podílí české herectvo. A u herectví jako profese.  Do divadla se dostanu málokdy, resp. vůbec ne, protože jsem závislý na autodopravě a není kde zaparkovat. Předražené taxíky nemohu při nejlepší vůli považovat za dopravní prostředek. Tedy –  pližme se dál.

    Kotel zůstal, zůstala i ta rodná hrouda a „vzpínání“ se ke hvězdám a oblaka plynou, jen kvalita fekálií a hnoje, do nichž se padá,  je odlišná. Neřekl bych lepší nebo horší, to si netroufám tvrdit, ale rozhodně je jiná. Jejím určujícím činitelem už není přímá diktatura dělnické třídy, kterou v jejím zastoupení místo ní vykonával stranický aparát, není jí třeba, je plně nahrazena diktaturou peněz. Tu člověk neoklame. Peníze neznají než strohou řeč čísel.  Ta tlačí na umění jak hřebík v botě. A má své vydatné poskoky: kult hnusu a ošklivosti,  prezentující se nám zatím jen hlavně v oblasti spotřební „hudby“ v matičce TV, ať veřejnoprávní nebo soukromé, vydatně sekundující plytkost, zcela nahou pod závojem zábavnosti (kdyby to byla aspoň mladá pohledná holka, a ne nechutná flundra), nestydatý sebevědomý nevkus – na tom všem se naše herectvo aktivně podílí. Zahnáno do úzkých mizernými divadelními platy. (Však oni si to v TV vynahradí! soudí patrně naše naprosto zbytečné Ministerstvo kultury ruku v ruce s financemi.) Pomlčel bych, kdyby to vše nemělo svůj podíl na stále se snižující míře vkusu celého národa. Což plynule vede  k celkovému zesurovění našeho života. Se všemi jeho negativními rysy: kradení v malém i velkém, rasismem, vzrůstající zločinností, ztráty svědomí, povědomí lidské sounáležitosti atd. atd. Ve jménu prachů a užívání si.

    A ještě jsou tu przniči největší: naše české muzikály

    I když ty se netýkají herců, ale naší populární užitkové hudby charakteru lehké múzy (lehké ve smyslu jako jsou lehké holky) proměnivší původně v podstatě líbeznou kýčovitou operetu (jejíž libreta nebylo nutné brát vážně), v totálně scénáristicky, herecky a pěvecky trapnou a smrtelně vážně míněnou sračku (nejde prosím o obhroublou nadávku, ale o pouhou metaforu), adekvátní průměrnému vkusu masového publika, z něhož  toto paumění zkušeně ždímá to, kvůli čemu existuje, tj. výšezmíněné prachy. Jistě, jsou i tomu se vymykající výjimky, ospravedlňující existenci tohoto žánru jako výsostně umělecké kategorie.

    Činohru ponechávám stranou, tady při veškerém ekonomickém tlaku nelze mnohým upřít snahu o poctivé umění.

    Svoje si k tomu řekla onehdy i Jana Machalická v Lidových novinách (24. 4. 2012: Nasadit si uši a ploutev). Vychází ovšem ve svých úvahách z poněkud starosvětského chápání herců jako nositelů osvěty a buditelů, coby ušlechtilých bytostí s posláním.  Ale dnes je smysl této profese dokonale zglajchšaltován. A nejen zde – jen se podívejte, jak začíná prorůstat např. i do lékařské profese, profese obdobně vznešeného poslání.  Za peníze všechno. To zná i Kecal z Prodané nevěsty: Dobrá rada a peníze jsou dvě páky života…

    Ale je chvályhodné snažit se apelovat na svědomí. Existuje  spousta polopravd, o nichž se paní Machalická dosti obsáhle zmiňuje. Její postřehy mne  vyprovokovaly k reakci. K vlastnímu názoru. Pomíchám to dohromady, přičemž ty její odliším uvozovkami a jiným druhem písma. Ale až v příštím blogu.

    /ilustrace Jan Zrzavý: Máj, 1941/


    Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 6)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Ano, výjimky tu nesporně jsou,
      v oblasti českého muzikálu je tou nejsvětlejší Balada pro banditu (Uhde, Štědroň), ale marné nejsou ani Hvězdy na vrbě – však oni v Nuslích vědí, proč je hrají zároveň s operetně-muzikálovou klasikou – My Fair Lady. Dovolím si jen připodotknout, že gruntovní tvůrci Vašinkova typu zhrdali před válkou veškerou operetou velice podobně, jako on dnes – jistěže právem – pohrdá většinou zdejší muzikálové produkce. Bulvární divadlo tu prostě bylo už tenkrát, stejně jako tu byl ten kapitalismus. Bulvární divadlo (stejně jako tzv. brakovou literaturu) dokázali vymýtit až komunisté. Otázkou ale je, zda to stálo za to.

      10.05.2012 (9.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,