Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zvěsti z Krytu (No. 3)

    Poučil jsem se, dříve nevědoucí, neboť nevinný: slovo „blog“ vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením tedy „weblog“.

    Jsa pod dozorem, rozhodl jsem se tedy více vést zápisník místo dlouhého rozjímání. V tom bych si mohl být jistější, neb nemám tolik času, abych po vzoru Ludvíka Vaculíka studoval 14 dní příslušnou problematiku, než vyřknu jedno slovo. (Ostatně – ještě k připomínce pana Pavlovského k tzv. odstranění úplatků z našeho zdravotnictví: třetina – jak jsem se dočet v tisku – jde na konto nemocnice, třetina účinkujícímu lékaři a třetina na jakési svaté účely, na které by mohl přispívat stát, kdyby jeho vyšší i nižší úředníci nekradli, berouce úplatky. )

    Jenže: Člověk míní, pánbů mění.

    Na počátku bylo slovo

    Delší dobu mne dosti rozrušuje úpadková slovní interpretace našich tzv. sdělovacích prostředků, těch audiovizuálních. Hlasatelé, redaktoři, komentátoři, zpravodajové obou pohlaví a jim na roveň postavení, včetně konferenciérů, kterým se dnes říká vznosně moderátoři, przní – nevím, jestli jejich, o tom nejsem zcela přesvědčen – ale zcela jistě náš rodný jazyk způsobem, svědčícím o nedokončeném vzdělání na 1. stupni základní školy. I když chápu, že rozhodujícím kritériem není ani tady odbornost, ale stranické zájmy těch, co je tam dosazují. Kdysi existovala i stranická dohoda, že když ředitelem TV byl kandidát ODS, musel rozhlas nafasovat sociální demokrat. To vše v rámci stranicky vyváženého zpravodajství, což je hlavní úkol těchto institucí! Povšimněte si: stranicky vyvážené! Přičemž zločinnost obou těchto stran, odpovědných za to, že jsme, kde jsme (povšimněte si prosím, že neužívám sprostá slova, která se v tomto případě přímo vnucují!) je naprosto rovnocenná: co nespáchají ti dnešní, tak se objevuje, že spáchali ti předcházející, ale že je to promlčeno, tak chybějící vyhozené nebo ukradené miliardy vyždímáme z těch dole, těch je celkem hodně a korunka ke korunce… (Ale nikdy se člověk nedozví, že některý z těch prokazatelných zlodějů ty miliony do státní pokladny vrací.) Ono by to vlastně ani tak nevadilo, byla-li by polovina lumpáren jedné strany vyvážena zveřejněním lumpáren druhé strany, ale co s tím přebytkem? Nad tím by si i Hamlet ukroutil hlavu.

    Jaké to všelijaké pravopisy

    Milý bločku!

    Už ti zase kážu, místo abych šprýmoval. Polepším se. Odlehčím ti do skoku literární odbočkou na příbuzné téma – téma pravopisu. Ale nevím, jestli tě to spíš nezatíží.

    Svého času, když bolševik zamýšlel ulehčit natvrdlejší anebo línější části národa zvládnout úskalí českého jazyka tím, že jej trochu vykastruje (aby neprotestoval Brusel, zdůrazňuji: ten jazyk!), znepokojený Ludvík Vaculík, zbavený možnosti činit tak oficiálně, svěřil se se svými obavami samizdatu. Z jeho petlicového fejetonu Pokles rozumu, z prosince roku 1984, dovoluji si jako milostnou předehru – snad se nerozčilí – ocitovat následující pasáž:

    „Jazykovědci jsou /…/ protichůdní: Přes to, co o jazyce vědí, jaká zkušenost je v něm uložena a jaký vývoj zapsán, dívají se na něj někteří jenom jako na nástroj přítomného dorozumívání, ačkoli roste otázka, zda hodnota a poučení z toho, co bylo, není větší než z toho, co si provozně blekotáme dneska. Jsou jako lidé, kteří „nevědí, co činí“: když ve svém funkcionalistickém zaujetí pomáhají k tomu, aby člověk plný přítomnosti a prázdný minulosti fungoval jen jako biologický stroj.

    Ludvík Vaculík 2004. Snímek DANA TREGEROVÁ

    Když si dnešní škola objednává pro chytré a hloupé žáčky pravopis na jedničku, jedná podle své povahy (přitom hloupost těch hloupých nebude zušlechtěna, a naopak bystrost těch bystřejších  nejen, že zůstane ležet ladem, ale naopak:  přitlumí se směrem k těm hloupějším – dodávám já, r.v.): dávno to není škola vzdělávající! Její žáci nemají být přivedeni k rozrůzněnému vývoji svých osobností, nýbrž k výměně použitelnosti ve výrobě a administrativě. Poslyšme školský argument: zjednodušení pravopisu by uvolnilo síly a čas, aby si žáci osvojili důležitější vědomosti, jichž s rozvojem vědy a techniky přibývá… Jak dlouho chce škola udýchaně supět za tryskem této možná odsouzené civilizace? Nezhroutí se nakonec a nebude se muset pokorně vrátit k nějakému triviu, od něhož začne znovu vzdělávat pracovitost, charakter a myšlení mladých lidí, s čímž pak pomož si v tom světě každý sám?

    Nejstarší známá česky psaná věta v zakládací listině Litoměřické kapituly (poč. 13. století): „Pavel dal jest Ploskovicích zemu. Vlach dal jest Dolás zemu bogu i svatému Sčepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu“ Repro archiv

    Rezervujte mi jednu třídu průměrných žáků: prvních pět let nevnucujte jim žádný pravopis, jen jim případ od případu vysvětlete a řekněte jim, co je správné. V češtině dál učte gramatice, větě, logice, klasifikujte jen pravdivost každé výpovědi, upřímnost soudu a kulturu jeho vyjádření. Ukazujte estetické hodnoty literárních děl. A v šestém ročníku mi tu třídu na tři dny půjčte: naučím je závaznému pravopisu. Ale u většiny z nich nebude to už nutné, protože pravopis dostavil se k nim mezitím sám. Pro přiměřeně dospělou hlavu je náš pravopis přeci tak jednoduchý!

    Nejstarší dochovaný český překlad Bible ze 14. století. Překlad byl vytvořen dvěma překladateli nebo skupinami překladatelů. Jeden pocházel patrně z Břevnova, druhým byl jinak neznámý pražský dominikán, autor mimo jiné i Života Krista Pána a Staročeského pasionálu. Snímek archiv

    Jaké to všelijaké pravopisy, pro Čecha krkolomné, nosí dnešní Evropa, a jejich důvod je zapsán v nich. Napovrch nesrozumitelně, ale kdo se zeptá, doví se, a zeptat se může každý, to je první, nižší svoboda. Ochrana pravopisu před těmi, kdo se nikdy na nic neptají, v tom je svoboda druhá, vyšší. Pravopis je vždycky kulturní dílo, a že je někdo nedovede reprodukovat, není důvod k jeho zrušení. Náš letošní strach o historický pravopis je strach o jednu svobodu a o kulturní paměť. Pokles od roz-umu k ro-zumu je v jazykové kultuře totéž, co v hmotné kultuře pokles od kovu a dřeva k plastickým hmotám, to vy necítíte, reformátoři. (a je zde i zpětná vazba, tj. tento pokles zapříčiňuje pokles kultury, odtud pak vede přímá cesta k odlidšťování člověka, k jeho zhrubnutí, zprimitivnění, zneandrtálštění atd. až se dostaneme někam k dinosaurům. V nejlepším případě. r. v.)

    A kdo se pravopisu nemůže naučit, ať beztrestně holt píše, jak umí. Obléká, chová se a baví taky každý podle svého vzdělání a vkusu. Říkáme pak: Byl to člověk vybraných způsobů. (když ovšem ten špatný úzus převáží, pak je takový člověk nutně považován za blba. r.v.)“

    Jan Blahoslav: Gramatika česká. Přepis z 2. pol. 17.stol., Moravská zemská knihovna v Brně. Repro archiv

    Tolik úvodem. Pokračování příště. Jednak je toho už dost, a jednak si musím udělat pořádek v nasbíraném materiálu.


    Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 3)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Ano, nejenom divadlem živ je člověk, někteří se bez něj docela dobře obejdou. Těch, co vůbec nikdy nepíší (nebo nej SMSky) je daleko víc než těch, co chodí do divadla, ale odhaduji, že polovina národa má tu a tam potřebu vyjádřit se písemně, alespoň na vánoční či novoroční pohlednici, pokud ji pouze nepodepíší, což není příliš „srdečné“.
      Kvůli pravopisu jsem nemíval jedničky z češtiny, u maturity na večerní střední pro pradující Wilhelma Piecka 1 jsem měl kvůli chybné interpunkci čtyřku z písemky (po ústních dvojku) a dodnes spoléhám např. na milé redaktory v DN, že mi ty čárky opraví (někdy, pravda, marně). A což teprve chyby v gramatice anglické, kde ani často nevím kam patří velká a kam malá písmena.
      Přesto všechno nedám na pravopis dopustit, dokonce si myslím, že pravopisný diktát by mšli psát všichni uchazeči o místo ve státní správě, od školníka po ministra.
      (Ve straré Číně museli psát dokonce básně!) Naivně si dokonce myslím, že ti, kteří pravdopis dovredou. jsou méně náchylní ke korupci.

      09.03.2012 (7.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,