Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zvěsti z Krytu (No. 13)

    Když nastane léto – i to se někdy v našich krajích stává – maličko mne to zneklidní, i když dnes už to není tak zlé: dobrých 15 let jsme s naším spolkem kočovali. Poprvé jsem s Irenou Hýskovou a pár členy Orfea zažil ten nádherný pocit divadla pod širým nebem na Střeleckém ostrově na Divadelních poutích (o těch bych se měl jednou trochu rozepsat, o jejich jedinečnosti, pocitech volnosti, návratu k dávnému komediantství, ale i o lecčems jiném, o čem se cudně mlčí), kterých jsme se účastnili s naší Putující královskou šekspírtovskou divadelní společností, posléze s přídavkem Vincence Orfea Kočvary.

    Legendární Divadelní poutě se na přelomu 80. a 90. let konaly na Střeleckém ostrově v Praze. FOTO ŠJů / Wikimedia Commons

    Rokem 1990 pro mne Divadelní pouť skončila. V následujícím roce se ještě pokoušeli o její resuscitaci Sklepoví herci, ale nemajíce zkušeností a protože to na vlastní kůži nezažili, přeorganizovali si to tou svoji za každou cenu modernou tak, že to nemělo žádnou šťávu a zašlo to na úbytě. Původní pouť dostala svoji tvář úhrnem toho, čím přispěla každá herecká parta. Vávra a spol. se to snažili narvat do předem vymyšleného mustru s hostováním jednotlivých kolektivů. Sklepákům šlo především o ukojení jejich exhibicionistického libida. To je základem jejich pojetí. Což může stačit pro ty jejich pseudointelektuální estrádní besídky, ale na Pouť, na její v dobrém slova smyslu lidovou podívanou je to příliš uměle vycmrndlé. A tím živý organizmus Pouti umrtvili. A taky doba už byla jiná. Stará pouť, to byl ostrov svobody v tom bolševickém moři kolem dokola.

    Sklepákům šlo především o ukojení jejich exhibicionistického libida. FOTO archiv Divadla Sklep

    Ale ještě v 89. začali jsme s v létě kočovat po zemích Koruny království českého. Se škodovkou (původně se stovkou!) a přívěsným vozíkem s dekoracemi. Po léta jsem o tom psal sloupky do novin (Literárních aj.) coby Hlášení o pohybu Putující královské šekspírtovské divadelní společnosti Orfeus. (Tuším. Název je tak dlouhý, že mi dnes z něj občas nějaké to slovo i vypadne.)  Tehdy byl ten útvar v našem tisku dosti vzácný. Onehdy jsem je dal všechny dohromady, že by z toho byla docela pěkná knížka, ale není, kdo by mi to vydal. A kdo by to prodal. Tak to mám v šuplíku.

    Myslím, že nebude od věci vzpomínky oprášit a tu a tam vpašovat  kousek z Hlášení do svého blogu. Mají svoji dnes už neopakovatelnou vůni.

    Tohle je (doslova, protože když zavřu oči, vidím i po těch letech všechno do detailů  jako živé!):

    červen 1993, hrad Hukvaldy

    Dle pověsti Hukvaldy získaly své jméno podle vílek „hůkalek“, kterých se za dávných časů v místních hvozdech potulovalo bezpočet. Pravděpodobnější ovšem je, že se jedná o zkomoleninu německého názvu, který mu dali v polovině 13. století jeho zakladatelé, německá hrabata z Hückeswagen, kteří sem přišli na pozvání Přemysla Otakara I. FOTO Místopisy.cz

    …Jedna dopolední školní výprava působila divným dojmem. Principál se otázal se svojí pověstnou neomaleností, zda jde o děti mentálně potrefené, či normální. Normální, řekla paní učitelka, ale to máte prašť jako uhoď. Nebyla to pravda, byl to bonmot, ale vtipný. Děti byly pouze nevinné. A vykoupily nám všechny rukodělné ptáčky manželů Škrochových.

    Nicméně zmínka o mentálně narušených dětech ryla principálovi v útrobách, že s ním nebylo k vydržení, až jsme zajeli hrát do Ústavu sociální péče v Ostravici.

    Bylo to sice úžasné, ale málem to všechno dopadlo úplně jinak: Taková čarodějnice patří do kriminálu, komentoval královnu-macechu jeden z chovanců. Např.. Ta je ale hezká, není-liž pravda? říká principál o Sněhurce. Můžu si na ni šáhnout? projevuje okamžitě živý zájem jiný z nich. Pak se principál zamotal do hry s paní doktorkou, která trvala na tom, že je Sněhurka, když tu pravou principál jako vypravěč nemohl najít. Proč máš tak velké oči, napadlo tedy principála odvetou. To abych tě lépe viděla, rozvíjí hru paní doktorka. Chovanci zbystřují pozornost. Principál je tedy nucen prohlásit paní doktorku za vlka a končí tak tuto intelektuálskou debatu. Nadšení diváků nezná mezí. Jiný zase chtěl zachraňovat znovu se objevivší Sněhurku před vražednými úklady zlého myslivce, ale ostatní mu to nedovolili. Ale zato chtěli, aby si Sněhurka vzala lesního muže, suplujícího u nás za Jiřího Krytináře, který hrával trpaslíka, ale po převratu začal točit porno. Měli pravdu. Od toho byl u nás ovšem princ. Ještě i ze zamřížovaných oken mávaly nám jejich ručičky…

    Trpaslíka u nás hrával Jiří Krytinář, ale po převratu začal točit porno… Od 12. září 2011 má vlastní Divadlo Jiřího Krytináře v prostorách Čokoládového domu – 1. českého muzea čokolády v Praze v Oldřichově ulici 20. FOTO archiv

    A zvěděli jsme i leccos ze všedního života chovanců. Géza, Rom, co se může samostatně pohybovat po areálu, nám vykládal: Za bývalého ředitele jsem nesměl na zahradě nic dělat sám. Ale pan Strnádek, když jsem za ním přišel, že se zajímám o zemědělství, mě naučil kosit, okopávat, sázet. A teď, co máme tu demokracii, všechno dělám sám. K čemuž principál pochopitelně musel dodat: To jsem rád, že vím, kde tu demokracii hledat

    Tahanice byla kolem peněz, které principál tvrdě odmítal. Ale oni si zaplatili divadlo ze svého kapesného, řekla sestra. Museli jsme ustoupit na symbolické „za  benzin“. Tady si sednu, za tohle jsem si zaplatil, řekl Bohoušek. A tvářil se velmi důležitě a hrdě. A nám došlo, jak ponižující může být v sobě narcisticky se zhlížející milodarné hemžení Ušlechtilých.

    Někdy docházelo i k setkáním zcela absurdním.

    Toho dne vstoupil kastelán, celý bledý, do své kanceláře, v níž mu bydlíme, se slovy: Nikam nepůjdete. Tady budete. V takovým počasí. Jste zde stejnými hosty jako president. Celou noc kvůli tomu nespal. Tak na hradě Hukvaldy zvítězila demokracie. (Na druhou stranu si dost těžko dovedu představit, jak by našeho principála vyhazoval z hradu!)

    Toho dne měl přijet pan president… Repro archiv

    Ano. Toho dne měl přijet pan president. Tráva byla už dávno široko daleko natřena nazeleno. Slovenští dělníci, pracující na výměně starého hradu za nový, dostali volno, namísto volna, které mají mít jindy. Ochranka a jednotka, pořádající výlet pana presidenta, prošla celý hrad už o týden dřív a rozhodla, kam pan president smí a kam ne. Moc toho nezbylo. Hrad totiž vypadá tak, že vždycky odněkud může spadnout nějaký šutr, jak už to u starých hradů vypadá. Konečně výstřel z děla ohlašuje příjezd státníka. Starostové stojí ve vyřízeném šiku, v pořadí, o němž se dlouho radili. Zelený kastelán s podkastelánem a novými kalhotami, vonící po konvalinkách, se snaží přivítat hosta. Marně. Novináři se činí, jako by pana presidenta ještě nikdy neviděli. Ten je vyveden do místního bufetu zařízeného v gotickém stylu.

    Opodál vše pozoruje principál v královském plášti. Číhá. Na paloučku v hradu postavil své překližkové jeleny, aby pana presidenta rozesmál v jeho práci. I malý vlastenecký výstup je připraven:

    1. Uvítání vladaře vladařem.
    2. Herec Kočka v převleku za Karla IV. přednese několik svých císařových myšlenek:          Duše lidu a krajiny zemské jsou zpustošeny v míře nebývalé.  / Více než prosperita chybí národu českému moudrost a vzdělanost. / Méně podnikání, více vzdělanosti.
    3. Herečka Hýsková zazpívá začátek Libušina proroctví od Smetany, protože pan president tuto operu miluje a pořád na ni chodí.
    4. Závěrem nabídne principál panu presidentovi ku zhlédnutí Pohádku o Sněhurce, národní americkou báj Indiánů Pygmejů, kterou hrají tito trpaslíci o slavnostních příležitostech svému náčelníkovi – je to vlastně jejich Libuše. Když to pan Špaček nedovolí, tak aspoň nějakou básničku od Svatopluka Čecha nebo od Bondyho.

    Ale ono nic. Pan Špaček vyšel z bufetu a řekl, že pan president se starostům vyslovil. Toto slovo tak zaujalo principála, že svět pro něj přestal na chvíli existovat. Když zase začal, bylo pozdě – pan president vyšel z bufetu, a aniž by se alespoň jedním očkem podíval směrem k hradu, odešel. Janáčkova vyhlídka se nedočkala. Stejně jako stařenka, co vozila pana presidenta v kočárku, když byl malý. Nepustili ji k němu. Jeho čas je přesně vyměřen. (Bondy: Legendy)

    Tak navštívil pan president Havel Hukvaldy. Koláče, co zbyly, odnesli si starostové v igelitkách domů.

    Okolo vanuly dějiny.

    Okolo vanuly dějiny… FOTO archiv

    Nazdar!


    Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 13)

    1. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Pan principál
      je v beznadějném zajetí předlistopadového myšlení: „…není, kdo by mi to vydal. A kdo by to prodal.“
      Špatné pořadí a navíc to hlavní není vysloveno. Správná stížnost by měla znít: „Není, kdo by to koupil, kdo by to distribuoval a kdo by to vydal.“ Tím chci říci, že kdyby bylo jasné, že dostečný počet kupců by se našel, nebyl by s hledáním vydavatele problém.
      Ovšem: jak takový průzkum trhu, jehož výsledky by byly dostatečně přesvědčivé, provést, s omezenými finančními prostředky, že?

      19.08.2012 (22.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Vážený pane principále!
      Mám pro vás nabídku, návrh, mám na Vás prosbu:
      Píši pro ARTAMu knížku o českém divadle pro dětí (po roce 1918). Malé ukázky z ní už vycházejí v Amatérské scéně.
      Budu tam samozřejmě psát i o Vaší produkci pro děti, ať už na poutích nebo v Šekspírtovské kočovné společnosti. Všechno jsem to samozřehmě viděl a navíc mám i mnohá svědectví, např. od členů konkurenční rodiny Váňovy, konečně na Poutích účinkovali i herci mého tehdejšího zaměstanvatele – ÚLD.
      Vás jsem pak viděl i při tom kočování, a to u ev. kostela v Panských Dubenkách – cca 10 km odtamtud mám chalupu, u obce Veselá. Dokonce jsem to tehdá i recenzoval, tuším, že přímo v těch Literárkách, kam jste psal svá „hlášení o pohybu“, ale teď to jako z udělání nemohu najít.
      Nedal byste mi „nahlédnout“ do toho pamětnického „šuplíku? Nemám na mysli ta hlášení – k těm se mohu dostat v archivu pomněrně snadno, ale mám skutečně na mysli vaši produkci pro dětské, popř. smíšené publikom, různé ty svárázné interprtace klasických pohádek atp.
      Nechci Vám to samozřejmě zcizit, ale mohl bych standadně citovat – z uvedením pramene – soukromý archiv Radima Vašinky.
      Z Vysočiny – od Počátek – zdraví P. P.

      05.09.2012 (2.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Radim Vašinka

      Profilový obrázek

      Milý pane Pavlovský,
      Vaše nabídka využití našich pohádkových textů z dob, kdy jsme hrávali na Divadelní pouti coby Kočvarovci a později s nimi i kočovali, je milá a lichotivá. Problém je v mé lenosti: existuje jejich výchozí tvar, ale chybí tvar závěrečný, obohacovaný v průběhu let. A to bych musel doplnit. Snad časem se k tomu odhodlám, ale v současné době mám dost starostí s tím naším Krytovým Orfeem, takže…
      Ale děkuji.

      Zdraví RV.

      22.12.2012 (17.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,