Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zvěsti z Krytu (No. 1)

    S odchodem Václava Havla, po zatažení opony za pompézním divadlem, v němž byl proti své vůli pouhým účinkujícím zbaveným možnosti mluvit do režie, divadlem tak kontrastujícím s jeho přáním mít na náhrobku pouze své jméno ohraničené daty narození a úmrtí, po utišení davů pietně zvonících klíči – dnes, pravda, poněkud zrezivělými – zvýšila se ve „sdělovacích prostředcích“ frekvence sloganu údajně jím vynalezeného, že Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

    Radim Vašinka: Jinošství, mužství, kreténství. Koláž Divadlo Orfeus

    Přiznám se, že i mně se tento výrok původně líbil, i když se mi zdál jen trochu okřídleným sloganem po léta se stkvícím na prezidentské vlajce, ale voněl přitom patosem doby, ve které vzniknul. Po létech, kdy se člověk na vlastní kůži mohl přesvědčit, že situace je poněkud složitější, setřel se mi pel jeho novosti z jeho křídel a častým používáním začal čpět frázovitostí, do které se balilo všechno možné jako nákup v obchoďáku.

    Víru v myšlenkovou hloubku poněkud zviklal objev, který jsem vydoloval z dávných textů Milana Uhdeho (Povánoční zamyšlení, Česká republiko, dobrý den, str. 59): …pravda a láska sice nezvítězí nad lží a nenávistí, protože s nimi nebojují a nesoutěží, ale pravda a láska žijí a nedají se zahladit, neboť jsou v člověku zakotveny nejméně tak hluboko jako jejich neblahé protějšky.

    Ve dnech jeho zvýšené frekvence mi to nedalo – zviklanému a i poněkud frustrovanému opovržením slušných lidí, kdykoli jsem před nimi jen zapochyboval o pravdivostí onoho výroku – a vyvolal jsem si jeho ducha na internetových stránkách. A divil jsem se, kolik jich tímto souslovím bylo popsáno.

    Zaujal mne Tomáš Pecina: Každý výrok je nutno chápat v kontextu, v němž byl vyřčen. Komunismus a jeho ideologie byly synonymní se lží a nenávistí, proto říct v r. 1989, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, bylo totéž, jako říct, že komunismus bude poražen, jen to Havel vyjádřil vzletněji.

    S pocitem osvobození dal jsem mu za pravdu. I pokud jde o tu vzletnost. Ale hned následující větou mne opět dostal do rozviklaného stavu:

    Mimo tento kontext nemá Havlův výrok místo a je nesmysl vykládat ho. Šmytec.

    Z čehož tedy vyplývá, že buď už pravda a láska zvítězila, protože bolševik to vzdal, a ony už mohou složit ruce do klína, nebo že když režim upadl, je zbytečné se o ni snažit, protože za postkomunismu, kterému říkáme kapitalismus, to neplatí.

    Má touha po dobrání se zůstala neukojena.

    Ani mudrc Jaroslav Dušek, mluvící herec, který mluví i se šutry (a to už je jó kumšt, pokud mohu jako geolog soudit), mi moc nepomohl, i když ze začátku to vypadalo slibně. V jakémsi rozmáchlém rozhovoru praví: Nemyslím si, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Myslím, že pravda a láska pořád vítězí nad lží a nenávistí, aniž s nimi musí bojovat.

    Tohle znám od Milana Uhdeho, takže to už jsou dva stejné názory! Ale jděme dál.

    Na otázku: To mi vysvětlete! Vítězí pravda, když jeden korupční skandál stíhá druhý? skvěle improvizuje: No a co? To je pravda a láska, která se projevuje a ukazuje nám všechny svoje podoby. Ukazuje i stinné stránky. Svoje rozmanitosti. Láska není nic sentimentálního, co je jen hezké.

    A zase úpím!: Pak tedy lež a nenávist jsou jen stinné stránky lásky a pravdy? Ale Mistr mudruje ještě dál. Třeba se doberu k poznání.

    Myslím, že láska nemůže být „k něčemu“. Skutečná, nepodmíněná láska nezná předmět a účel v běžném slova smyslu. Je hlubinnou, skrytou energií, která nás vytváří, udržuje nás naživu, proudí a vane si, kam chce. V této podobě ji příliš často nevidíme. Do centra naší pozornosti často naskakují jednotlivé události, atrakce. A pak nám unikají souvislosti. Ano, i úplatek patří k lidství. Učíme se. Dozráváme. Lidstvo je jedna bytost a jednotlivé události jsou aspekty té bytosti. Náš sklon distancovat se od negativních částí a adorovat ty pozitivní nás plete.

    Přestávám šmejdit na internetu. Kdesi v podvědomí se mi vynořuje neodbytná vzpomínka na nedávnou zkušenost, pro jistotu napíši, že ne svoji, ale mého dobrého známého. Spolek, s nímž pracuje na kulturním úhoru jednoho ušmudlaného pražského předměstí, upadl před léty pro svoji zásadovost a částečně i pomstou za něco, co si vyřizovali ti nahoře, v nemilost. Čtyři roky mu byl upírán grant na celoroční kulturní činnost. I s použitím tvrzení, že slíbil, že nebude o grant žádat, výměnou, že se stane věcným břemenem zprivatizovaného domu, v jehož podzemí sídlí. Poslední odmítnutí pak bylo zdůvodněno i vrchnostenským prohlášením, že žádost nesplňovala náležitosti. Po hluboké analýze dospěl můj přítel k názoru, že onou chybou mohlo být jedině, že na zalepenou obálku se žádostí nenapsal: Neotevírat. Leč přece jen došlo ke smírčímu řízení. A už se blížíme k tomu zakopanému pudlovi: Plný dobré vůle ptal se řídícího orgánu, o jakou chybu šlo. Odpověď: O chybu. Znovu opakovanou prosbu, podepřenou prohlášením, že bez důkazu se jedná o tvrzení proti tvrzení, smetl orgán lidosprávy i tuto otázku se stolu prohlášením, že zákon je zákon. I přišel přítel s jímavým sloganem, který byl rovněž s oblibou používán naším hlasatelem pravdy a lásky, v dobré vůli řešit problémy i při využití selského rozumu (ono je to zase z nějakého antického filosofa): Musíme přece rozlišovat mezi literou zákona a jeho duchem. No tak o tom už vůbec nemohla být řeč. Protože zákon je zákon. Ale vzhledem k tomu, že v náš prospěch intervenoval výše postavený člen naší společnosti, měli si napsat žádost a bylo přislíbeno, že dostaneme.

    I přítel napsal, ale protože nenapsal tak, jak mělo být napsáno (blbec si dovolil větu: I letos se naše Občanské sdružení XY minulo s grantovým řízením Prahy YX…), bylo po ptákách. Dostali zase nic. A tak při svých akcích nemohou ani v zimě topit přímotopy. Přišli by na buben.

    A tak se mi z podvědomí vynořuje moje představa božské pravdy a lásky: Je to krásná nahá žena (křišťálová koule), celá zapatlaná nánosy všelikého svinstva a nečistoty, které tu a tam, čas od času, z ní opadávají dávajíce tak člověku možnost alespoň na chvíli se pokochat její krásou. Než ji zas někdo zaflákne nějakým smrdutým hnusem. Ano, pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ovšem za předpokladu, připojíme-li k této lahodně znějící poučce jako konstantu nekonečno. Jak také jinak ve společnosti podřízené tržním zákonitostem s hamižným heslem maximálního zisku.

    A ve vedlejším plánu vyvstává tu i hamletovská otázka: Je tu úřad pro lidi, nebo lidi pro úřad? Mám dojem, že ji řešíme tak, jak bylo zvykem za bolševika. Litera nelitera, duch neduch, pravda nepravda, láska neláska, lež nelež a nenávist nenenávist. Jen místo Vole lehni se zavelí příhodnější chovatelské Lehnout! (po anglicku Down!)

    A máme to doma.

    (Navíc pak se přítel zpěčuje svěřit se se svým trápením tisku, protože se bojí, že by si to pěkně odnesla i ta jejich marné lásky snaha.)

    Snímek archiv ČT

    vr – haf


    Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 1)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Jako těsně předchozí přibyvší
      dovoluji si přivítat pana Radima mezi blogery DN. Básníky potřebujeme a bojovné obzvlášť. „Bude nás víc, nebudeme se bát Hájka (Jakla, Bátory, Dobeše, Kočího, Hasenkopfa) nic!“
      „Dobrý známý“ páně Vašinkův je i mým známým, jeho sisyfovské úsilí sleduji s porozuměním a občas i stopovým projevem solidarity už bezmála půlstoletí.
      Ve svém okolí jsem byl vždy (právem) považován za „pravicového Havlovce“, protože jsem nikdy nebyl „pravicový Klausovec“, konečně v době vzniku ODS jsem byl již půl roku členem ODA.
      Někteří mě ovšem, neprávem, považují i za „pravdoláskaře“. Tolik naivní ale nejsem. Samozřejmě, že souhlasím s tím, aby slušní lidé napomáhali lidstvu k pohybu směrem k definitivně nerealizovatelnému cíli, totiž vítězství pravdy a lásky (ovšem v případě tzv. pia fraus vítězí nad pravdou milosrdná láska). V praxi se ale držím jiné devízy, převzaté od českého mořského vlka Rudolfa Krautschneidera z Ústí nad Orlicí: „K čemu jsou na světě chlapi? Ne proto, aby lidstvo nevymřelo, na to stačí muži. Chlapi jsou tu od toho, aby se svině bály“. (.)
      Obávám se, že na smíchovské radnici se chlapů nedostává (ti nejstatečnější bývají někdy i v sukních!), a proto se tamnější sudokopytníci nebojí. Pravdoláskařů, i kdyby tam byli, se nikdo nebojí, proto jsou to pravdoláskaři.

      13.01.2012 (8.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdenka Škrochová

      Profilový obrázek

      Skvělé! Piště, pište, pište!
      Váš skvělý styl (sloveso „šmejdí „, mudrc Dušek apod…) mne uchvacuje a témata zpracována tak, jak mne baví číst, ačkoli to není žádná selanka. Přeju vlídnou zimu a hodně záhřevných diváků. Duškovi říkám popguru.

      18.01.2012 (20.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,