Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech, pojednávající o posledních týdnech života a především tragické smrti Konstantina Biebla, který se zabil pádem z okna v noci v pondělí 12. listopadu 1951.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z toho se nedostaneš ani za život

    Dnes si asi málokdo dokáže představit, jak sebedestruktivně může na křehké povahy působit temná atmosféra doby, prapodivná chování kolegů a přátel, agresivní výpady tisku a panujících mocných. Doba poúnorová a začátek let padesátých minulého století dýchne na čtenáře z knihy kunsthistoriků Davida Vody a Milana Blahynky Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech, pojednávající o posledních týdnech života a především tragické smrti Konstantina Biebla, který se zabil pádem z okna v noci v pondělí 12. listopadu 1951.

    Kdo mi chce vyrazit z ruky péro? / Rozum všechno chápe. / Jen srdce kdyby nevědělo (K. B., leden/únor 1951) – zleva stojící Konstantin Biebl, Toyen, Hana Bieblová a Vítězslav Nezval, vpředu sedící Vladislav Vančura FOTO ARCHIV

    Ta doba byla strašlivá. Rok a půl předtím – v červnu 1950 – komunisti v monstrprocesu s Miladou Horákovou odsoudili a oběsili Záviše Kalandru. Francouzský básník Paul Eluard tuto vraždu ještě před vykonáním rozsudku veřejně schválil. S hrůzou v očích to Biebl sděloval mladému Milanu Kunderovi, jak dokládá jedno z mnoha svědectví této knihy. V únoru 1951 zatkli básníka Laco Novomeského. Měsíc před Bieblovou sebevraždou – 1. října 1951 – zemřel za záhadných okolností přímo na ulici Karel Teige. Na jaře vydal Biebl po dvanácti letech novou sbírku své poezie s (podle toho, co se o něm v knize dočteme) paradoxním názvem Bez obav, v níž se okázale hlásí k vládnoucímu režimu. Komunistický tisk se o ní tři měsíce nezmínil, a když vyšla první, víceméně kladná recenze Michala Sedloně v Tvorbě, byla – snad neúmyslně, ale v každém případě nešťastně – graficky zalomená do ostrého protiteigovského textu Mojmíra Grygara Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře, který zapadal do protiavantgardního tažení tehdejší nastupující básnické a kritické fronty. I Michal Sedloň si neodpustil hned v úvodu své recenze napsat: Jestliže dnes shledáváme historické příčiny, proč se větší část Bieblovy generace dala zavléci na cestu kosmopolitismu, na cestu jí cizí a nepřátelské poezie, která, jak se dnes i na Bieblově příkladu ukazuje, jen přikrývala zdravé jádro většiny těchto básníků, vidíme, že tato levá inteligence nebyla ještě strostlá s dělnickou třídou, a proto nebyla dosti pevná ve svém revolučním postoji, neřku-li, že nebyla dostatečně ideově vyzbrojena, aby odolala útoku cizích úpadkových směrů, propagovaných a rozšiřovaných nejen obratným kosmopolitou Teigem, ale i takovými duchy, jako byl F. X. Šalda… Vítězslav Nezval po necelých pěti letech – v dubnu 1956 ve svém referátu na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů – se o těchto útocích a k básníkovu skonu vyjádří slovy: Byl příliš jemná bytost a nevydržel lidsky to, co musíme nakonec všichni se snažit vydržet. Poezie mu byla osudem a sám útok na ni pokládal za útok na nejprivátnější, co v něm bylo. Byl jedním z nejopravdovějších komunistů a socialistů, ale dříví na sobě štípat nedovolil. Na velkých básnících rádi štípají dříví hlavně špatní básníci, kteří nenávidí poezii proto, že jim samotným nevydala plod. O Bieblově smrti se hodně spekulovalo. Záhy po jeho činu, v šedesátých i pozdějších letech, dodnes. Nikdo už asi nerozluští, co se opravdu stalo a co bylo pravou příčinou jeho pádu či skoku z okna. Pár dnů po smrti se o to soukromým pátráním pokusil přímo Vítězslav Nezval, Bieblův dlouholetý blízký přítel. Právě nalezení jeho rukou psaných zápisků Petrem Spielmannem v roce 2004 při přípravě výstavy o Nezvalově vztahu k výtvarnému umění (Hra v kostky, Olomouc 2004) bylo důvodem ke vzniku této publikace. Autoři se je pokusili rozluštit, poprvé je uvádějí v úplnosti a připojují i jejich faksimile. Spolu s nimi se v knize podrobně věnují všem dostupným dokumentům a dobovým i současným komentářům Bieblova vztahu k Nezvalovi, a především k jeho skonu. Nepřicházejí s ničím převratným ani s ničím výrazně novým. Přesto se jejich kniha čte jak detektivka, jak dokument doby i jako doklad prazvláštního přátelství podivuhodných kouzelníků české poezie. Nemohou vás přitom nenapadat reminiscence na film Ucho a mnohému se vybaví něco z vlastního života. Mně se neodbytně při četbě vybavovala osobnost Petra Lébla. I na něj platí mnohá charakteristika Bieblovy přecitlivělé duše, i jemu by se dalo dedikovat Nezvalovo Rozloučení: Ach, Kosťo, škoda, věčná škoda, / žes šel jak laň na jejich hon, / žes neřek, jaký červ tě hlodá, / žes nezved prostě telefon.

    Pro divadelníky je kniha, již vydalo nakladatelství Burian & Tichák (to samé, co vydalo paměti Vlasty Chramostové) jako 8. svazek edice Záznamy v rámci nedávno zavedené Knihovny Listů, zajímavá ještě jedním faktem: Důležité dobové svědectví o Bieblově posledních dnech přináší i herečka Marie Tomášová, jež s ním byla ve velice blízkém vztahu a po jeho smrti napsala dva zoufalé dopisy tehdejšímu ministru kultury Václavu Kopeckému. V prvním datovaném 15. listopadu 1951 mj. píše: …nespím třetí noc a stejně dlouho nejím, jsem téměř u konce se svými fyzickými silami. Až vám řeknu všechno, co vím, drahý soudruhu ministře, pochopíte, jakou těžkou a tmavou hrůzou jsem právě prošla. /…/ dnes opravdu už nemohu než splnit slib, který jsem Kosťovi dala, že vydám svědectví o jeho hrozném a zabíjejícím strachu. Svůj slib pak vypisuje o pět dnů později v mnohastránkovém textu. Dokládá básníkův strach i panující těžký – možná oprávněný – stihomam. Na konci čteme: Předávám vám mučivé otázky, které štvaly Kosťovo srdce, a posílám vám k nim svou víru a pevné vědomí, že 12. listopadu si nevzal život nemocný člověk, ale s jasnou myslí svůj život obětoval bolševik a český básník, aby otevřel cestu, aby zahájil boj proti všem, kdo jsou schopni štvát další básníky a zabíjet tím naši kulturu… Kniha neuvádí ani jedno její další svědectví či komentář, nevystoupila ani ve zmiňovaném TV-dokumentu. Možná by stálo za to za ní s tímto tématem zajít.


    Komentáře k článku: Z toho se nedostaneš ani za život

    1. Richard Baran

      Profilový obrázek

      Vážený pane Hulec,
      Váš článek mě velmi zaujal. Dovolil bych si ale opravit jednu nesrovnalost: Pokud je mně známo, nejednalo se o známou herečkou Marii Tomášovou-Krejčovou, ale o její méně slavnou kolegyni, Majku Tomášovou-Škrdlantovou, která se pohybovala v okruhu přátel K. Biebla a V. Nezvala.

      25.01.2012 (0.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,