Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Boží pravda zvítězí

    Je podivuhodné, jaký zájem široké veřejnosti vyvolala kniha Miloše Doležala o umučeném katolickém knězi Josefu Toufarovi a o „číhošťském zázraku“. Jako bychom dnes zemřít měli. Navíc kromě čtenářského zájmu inspirovala zhruba dva roky po svém prvním vydání už k druhému scénickému opusu. Po opeře Aleše Březiny Toufar z roku 2013 měla letos v lednu premiéru inscenace Alžběty Michalové a Barbary Herzové z tvůrčí platformy DOK.TRIN Zpráva o zázraku (Josef Toufar). Je již pomalu stokrát odzkoušenou pravdou, že sklepní scéna Husy na provázku se nejlépe snáší s minimalismem, platí to i tentokrát: v pozadí konstrukce naznačující oltář, štafle místo kazatelny, pár lavic, symbolická hra s provázky v rukou, obrácený kravský zvonec se při bohoslužbě mění v kalich.

    Zpráva o zázraku (Josef Toufar)

    Inscenace Zpráva o zázraku (Josef Toufar) je prostá ahistorických konstruktů FOTO ARCHIV SOUBORU

    Josef Toufar v podání Michala Bumbálka je spíše ostýchavý introvert než sedlák; možná by mu více slušelo, kdyby i jemu občas čouhala – ale jen a trochu – sláma z bot stejně jako dvěma chlapcům s kravským zvoncem, kteří postupně hrají jeho spolužáky ze základní školy, vypovídající o Toufarově tíhnutí ke kněžství od útlých let, ministranty i spolužáky z gymnázia. Tam nastoupil téměř v pětatřiceti letech, a proto ho oslovovali „dědo“, sami se stávají vystrašenými dětmi, když jsou nuceni svědčit o Toufarově smyšlené pedofilii a „vypovídají“ také v pohnuté, a právě divadelně velice silné scéně, kdy se „orgán“ snaží z Toufara vymlátit doznání k úchylnému jednání. Zfalšované přiznání napsané v bolševickém newspeaku nevyslovuje kněz, ten zbit do bezvědomí vyřkne pouze svůj vynucený podpis. Možná by i estébákovi, jejž, svačícího i vyslýchajícího, ztělesnil Pavel Doucek, prospělo trochu zhovadilé živočišnosti, jíž se vyznačovala skutečná předloha, mlátič Ladislav Mácha. Zvrhlíci elegantního vzezření spíše tahali v pozadí za nitky.

    Absolutorium zaslouží především Jitka Jackuliaková v ženské roli, která hraje v téměř střihových sekvencích jak Toufarovu neteř, tak i zapisovatelku při výslechu nebo falešnou zdravotní sestru v nemocnici (na stejné klinice skončí o devatenáct let později Jan Palach), ale všem těmto převtělením dokázala vtisknout výrazem tváře i gesty nepřehlédnutelnou podobu.

    Není účelem recenze odpovědět na otázku, jestli se v číhošťském kostele stal onoho 11. prosince 1949 zázrak, či nikoli, byť bylo zjevným záměrem tvůrců inscenace tuto otázku navodit. Lze jen říci, že ona událost svým rukopisem odpovídá znamením, která nám v těžkých, ne-li přímo temných dobách posílá náš milý Pán Bůh, jenž podle slov Jana Zahradníčka: pozorný k stéblu kácí říše. Po zhlédnutí opery Toufar mne napadlo: Co v nás má zůstat po Josefu Toufarovi. Jenom zavírající se dveře prosektury? Ano, když se zachce, zmizíš bez justice, zpívali Voskovec s Werichem už před druhou velkou válkou. Brněnská inscenace jde dále. Prosta ahistorických konstruktů se více opírá o Doležalovu knihu, ale nekopíruje ji. Závěrečná scéna s Toufarem martyrem připomínající obrazy svatého Štěpána prvomučedníka odkazuje k tomu, čemu říkáme „evropské hodnoty“. Pro mnohé nás „kde se vzaly, tu se vzaly“ a v souvislosti s našimi hodnotami hovoříme o lidských právech. Zapomínáme ovšem na jejich základ, na pravdu s velkým P neboli boží pravdu, kterou má zrovna naše země, pravda, v poněkud zakamuflované podobě, na své prezidentské standartě. A tato pravda, bez okázalosti a triumfalismu, nakonec vítězí, ale, řečeno s Karlem Čapkem – dá to fušku.

    DOK.TRIN – Alžběta Michalová, Barbara Herzová: Zpráva o zázraku (Josef Toufar). Námět Miloš Doležal. Režie Barbara Herzová, scénografie Markéta Sládečková. Premiéra 9. ledna 2015 na sklepní scéně Divadla Husa na provázku. (Psáno z reprízy 10. ledna 2015.)


    Komentáře k článku: Boží pravda zvítězí

    1. Jarmila Baršová

      Avatar

      Tak hrobové ticho v hledišti
      během celého představení jsem ještě nezažila – to mluví za vše…
      děkuji

      05.02.2015 (12.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Ladislava Osičková

      Avatar

      Krásné představení,
      všem patří úcta a velký dík.

      06.02.2015 (16.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,