Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zploštělé 3D dny ve Wendersově mikrokosmu

    Film Krásné dny v Aranjuez je plodem v pořadí šesté spolupráce generačních souputníků, nyní sedmdesátníků, rakouského prozaika a dramatika Petera Handkeho a německého režiséra, scenáristy a fotografa Wima Wenderse. Převažujícím dojmem z letošního snímku, který byl premiérově uveden na festivalu v Benátkách, je únava a jistá nepatřičnost.

    Wim Wenders, Peter Handke: Krásné dny v Aranjuez. Režie Wim Wenders, kamera Benoît Debie, hrají Reda Kateb, Sophie Semin, Nick Cave, Peter Handke, Jens Harzer. Francie/Německo/Portugalsko, 2016, 97 min, česká premiéra 20. října 2016.

    Wim Wenders, Peter Handke: Krásné dny v Aranjuez. Režie Wim Wenders, kamera Benoît Debie, hrají Reda Kateb, Sophie Semin, Nick Cave, Peter Handke, Jens Harzer. Francie/Německo/Portugalsko, 2016, 97 min, česká premiéra 20. října 2016.

    Propojená záležitost

    Peter Handke publikoval svůj divadelní text Die schönen Tage von Aranjuez, s dodatkem Ein Sommerdialog (Krásné dny v Aranjuez – Letní dialog), v roce 2012 knižně v Suhrkampu a byl také poprvé uveden ve vídeňském Akademietheateru. Režisér Luc Bondy do role zvané Muž (ve filmu On) obsadil Jense Harzera, do role Ženy (ve filmu Ona) pak Dörte Lyssewskou. Následující rok byl tento motýlovitě vznášivý (a vznešený?) hovor dvou postav inscenován v mnichovském Residenztheateru v režii Daniely Löffnerové. Wenders v letošních rozhovorech říkal, že Handke mu text Krásných dnů nabídl k inscenování ještě před jeho zveřejněním, ale německý režisér usoudil, že bude lepší, když jej v divadle bude režírovat někdo jiný. Avšak myšlenka režírovat dialog, který Wenders považuje za hluboký, jej už nepustila. Filmová verze je tedy výsledkem tohoto přesvědčení.

    Wenders si Handkeho divadelní předlohu uzpůsobil, scénář je napsaný převážně francouzsky, s některými partiemi v němčině. Dramatik mu prý do toho nemluvil, na natáčení se dostavil na jeden den a byl obsazen do role Zahradníka. Její účel, dodejme, je dekorativní a důvod zřejmě i spiklenecký – prostě Mistr si vzal do ruky žebřík, postavil ho ke stromu a pak se zase se žebříkem z onoho podmanivého místa, kde Ona & On rozmlouvají, beze slov poroučí. Ale hned je to vše „tak nějak“ zajímavější, když tam vidíme Handkeho coby pečovatele o zeleň. A o to víc tohle platí o přibližně dvouminutovém výskytu zpěváka, skladatele a spisovatele Nicka Cavea, který se v Krásných dnech náhle zjeví za klavírem – a „in natura“ dokončí jednu ze skladeb, které si z jukeboxu pouští spisovatel. Autor je oproti divadelnímu textu připsaná figura (hraje jej Němec Jens Harzer). Spisovatel má v přízemní pracovně otevřené okno do zahrady a v ní – u stolku a pod pergolou – sedí ta ústřední dvojice a mluví a mluví. Z úst jim jde to, co muž u stroje dostává na papíry…

    Zatímco titulní místo Aranjuez je španělské město čítající něco přes padesát tisíc obyvatel, nacházející se čtyřicet kilometrů jižně od Madridu a proslulé renesančním královským palácem, zapsaným na seznam UNESCO, Wenders snímek natáčel v regionu Île-de-France, ve venkovském sídle, které na přelomu 19. a 20. století obydlela francouzská herečka Sarah Bernhardtová. Dům se nachází na kopci, z něhož je vidět i Paříž, kterýžto pohled je divákovi rovněž v jednu chvíli nabídnut. Wenders si to prostředí spolu s krásným letním počasím, během něhož natáčeli, velmi pochvaloval – natáčelo se prý koncentrovaně, uvolněně, bez stresu.

    Aby té propojenosti nebylo málo, tak vedle Handkeho, Cavea (ten se daleko podstatnější měrou vyskytuje ve Wendersově stěžejním snímku z roku 1987 Nebe nad Berlínem) má v Krásných dnech v Aranjuez značný prostor herečka Sophie Seminová, jinak též Handkeho manželka. Wenders ji obsadil do role Ženy, figuru Muže svěřil francouzskému herci Redu Katebovi, který není nepodobný Handkemu v jeho mladší životní fázi.

    Jeden rozměr navíc

    Tato filmová komorní záležitost, odehrávající se na jednom místě, na několika málo stovkách čtverečních metrů, je natočena s aranžemi, které nazvat střídmými znamená, že si divák i tak představí možná něco akčnějšího, dynamičtějšího, než to, co před kamerou předvádějí Seminová, Kateb a Harzer. A podle fotografií ze zmíněných inscenací ve Vídni a v Mnichově se dá usuzovat, že divadelní režiséři se s Handkeho rozvolněnou, básnivou, někdo to nazývá postdramatickou předlohou, v níž si Muž a Žena objasňují svoji minulost, své vnímání a pociťování (a proti níž je taková Topolova Kočka na kolejích rozmluvou až nezřízeně konkrétní), utkali s větší vervou a vzpurností než Wenders. Divadelníci, zdá se, chtěli „prokrvit“ Handkeho vznášející se slova, ty promluvy, v nichž centrální dvojice ve slovech neprojevuje téměř žádné emoce, nýbrž klidně sděluje.

    To Wenders vedl kameramana belgického původu Benoîta Debieho (a zase: ten byl i jedním z kameramanů letošního dokumentu o Nicku Caveovi One More Timewith Feeling) k tomu, aby Kateba se Seminovou pouze pozvolna obkružoval, aby jen mírně rozhýbával tu letní nehybnost pohybů a slov Muže a Ženy. Ale pozor! Tak jako snímek One More Timewith Feeling, tak i Krásné dny v Aranjuez mají dvě verze, jednu běžnou, dvourozměrnou, druhou ve 3D, kdy si nasadíte brýle a vnímáte Krásné dny prostorově – jako autor této recenze, který projekci absolvoval v malém sále pražského kina Lucerna ve dvou. (Druhým divákem byla dáma sedící v řadě za recenzentem, která mu po projekci anglicky řekla, že akční filmy někdy nejsou tak úplně od věci a zmizela.) Wim Wenders tvrdí, že od samého počátku úvah o Krásných dnech neměl na mysli jiné médium než právě 3D film (touto technologií nasnímal před pěti lety i dokument Pina, poctu německé choreografce Pině Bauschové). Dle Wenderse se divák tak může dostat do prostoru, zřejmě míní doslova i v přeneseném slova smyslu, daného příběhu, onoho hovoru dvou lidí v oné konkrétní lokaci, a to s intenzitou, kterou klasický film prostě neumožňuje. Wenders hovoří o skutečné přirozenosti 3D. Já jsem si však po celou dobu projekce říkal, jak by to vlastně bylo dobré, kdybych měl možnost sundat ty okuláry vyfasované u vstupu do kina a mohl se prostým pohledem více soustředit na promluvy Muže a Ženy. Neboť plastický pohled na pět figur, na zahradní stolek, na stromy, na pracovnu Autora, na vzdálenou Paříž a několik těch dalších skutečností přítomných v Krásných dnech v Aranjuez mi žádný pocit mimořádné účasti, jedinečné přítomnosti a „dotykového“ pobytu v hloubce nepřinesl.

    Celé to působilo lacině virtuálně, technologicko-artistně. Nic z toho, o čem hovoří režisér, ke mně neproniklo, a to se považuji v zásadě za ctitele obou pánů, Handkeho i Wenderse. Na tuhle jejich „kolaboraci“ asi rychle zapomenu. Nebo vlastně jen tak nezapomenu…

    Josef Chuchma

    Autor je redaktorem Lidových novin


    Komentáře k článku: Zploštělé 3D dny ve Wendersově mikrokosmu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,